Pamatujete si ještě, jak jsme si kdysi mysleli, že technologie mají lidstvu pomoct? Léčit nemoci, zjednodušit život, možná nás posunout o kus dál?
Třeba když jsme rozluštili lidský genom, jeden z nejdražších a nejambicióznějších projektů moderní vědy. Měl nám pomoct pochopit samotný kód života, odhalit příčiny dědičných nemocí a otevřít cestu k léčbě, která bude šitá na míru každému z nás.
Ale trvalo jen pár let, než se z něj stal základ pro domácí testy, které vám za pár stovek řeknou, jestli máte sklony k plešatění.
A není to výjimka. Spíš vzorec. Vezmeme něco, co stálo miliardy, roky práce a intelektuální kapacitu tisíců lidí, a první, co s tím uděláme, je, že to ohneme do podoby, která je sice efektní, ale s původním smyslem má společného jen velmi málo. Ne proto, že by to jinak nešlo. Spíš proto, že to tak nějak přirozeně dopadne.
Hotovo. Máme biologického hráče. Hraje asi jako člověk po třech dnech bez spánku a dvou panácích, ale pointa je jinde: ono se to učí.
Technologie dnes často nekončí tam, kde by dávala největší smysl, ale tam, kde je nejrychlejší odezva, největší zvědavost nebo prostě jen nejvíc pozornosti. A tak se z nástrojů, které měly měnit medicínu, stávají demonstrace toho, co všechno už „umíme“. Někdy fascinující. Někdy trochu absurdní.
Mozek na čipu, protože proč ne
A teď? Teď jsme vzali živé lidské neurony, napojili je na čip… a naučili je hrát Doom. Tu starou střílečku, kde běháte po chodbách a kosíte démony.
Ano. Přesně tohle teď děláme.
Za tímhle triumfem lidské existence stojí australská biotechnologická společnost, která očividně dospěla k názoru, že křemíkové procesory jsou málo zajímavé. Borci z Cortical Labs vyvíjí „první biologický počítač na světě“, kde kód běží na živých neuronech.
Už před pár lety oznámili, že naučili zhruba 800 000 buněk kultivovaných na čipu hrát sedmdesátkový Pong – ikonu tehdejšího gamingu. Komentáře s identickou reakcí na sebe nenechaly dlouho čekat: „Umí to Doom?“
Odpověď je jednoduchá: umí. Jenom už se nikdo moc neptá, proč to byla zrovna první věc, kterou jsme potřebovali zjistit.
Krev místo kabelů
Pokud vás napadlo, jestli kvůli tomuhle projektu někdo nedobrovolně podstoupil lobotomii, pak bohužel, senzace se nekoná. Neurony pocházely od CEO společnosti Hon Weng Chonga a ani jemu se nikdo v mozku vrtat nemusel.
Reklama
Chong projektu daroval svou krev. Bílé krvinky z ní pak v laboratoři Cortical Labs „v podstatě vrátili do embryonálního stavu, přeměnili na neurony a umístili na skleněný čip o velikosti čtvrťáku (zhruba odpovídá dvacetikoruně, pozn. red.),“ komentoval Chong pro Guardian. „Protože jsou na čipu a elektřina je společným jazykem mezi neurony a počítačovým systémem, naučit je hrát Doom je v podstatě jednoduché.“
Neví, co dělají. Ale dělají to líp a líp
Obraz ze hry vědci převedli do elektrických impulzů, na které neurony reagují. Jejich aktivitu pak zpětně přeložili do pohybu ve hře. Různé vzorce aktivity byly zakódovány do konkrétních akcí, jako je střelba nebo pohyb různými směry, a tak vzniká něco, co připomíná hraní.
Voilá. Máte biologický systém, který zvládne Doom.
Neurony se na seznam top hráčů Doomu asi jen tak neprobojují, ale rozhodně nestřílí náhodně. Dokážou reagovat na nepřátele, otáčet se a postupně se zlepšovat. Jak to zhodnotil Brett Kagan, který má v Cortical Labs funkci vědeckého ředitele: „Hrají asi jako úplný začátečník s tím rozdílem, že nikdy neviděly počítač.“
Hotovo. Máme biologického hráče. Hraje asi jako člověk po třech dnech bez spánku a dvou panácích, ale pointa je jinde: ono se to učí. Ty buňky se postupně adaptují. Bez očí. Bez mozku. Bez jakéhokoliv pochopení.
A to je přesně ten moment, kdy by nám možná mělo lehce cuknout v koutku oka.
