Dnes má narozeniny člověk, jehož alespoň jedno dílo zná z naší kulturní oblasti snad každý. V toskánském městečku Caprese se 6. března 1475 narodil génius. Michelangelo Buonarroti.
Název místa jeho narození nemá nic společného se salátem stejného jména, ten se jmenuje podle ostrova Capri, daleko odtud na jihu u Neapole. Ale i tak si myslím, že sochu Davida ve Florencii, strop v Sixtinské kapli nebo Pietu z vatikánské baziliky sv. Petra v Římě snad někdy viděl i ten, kdo si myslí, že renesance je druh italských těstovin.
V době, kdy jsme mohli cestovat nanejvýš ve fantazii či prstem na mapě, jsem hltal knihu Kámen a bolest, která mě s malířem, sochařem, architektem a básníkem doby, ve které se západ nadechl k velikému kulturnímu skoku, aby propojil svoji antickou minulost, středověkou mystiku se svobodou představivosti a kreativity, seznámila.
Když jsem později na náměstí ve Florencii viděl sochu Davida, ohromila mě její velikost. Myslel jsem na tvůrce, který stojí před obrovským kusem mramoru a má odvahu do něj praštit, veden jen svojí fantazií a umem. Sám neznám horšího pocitu slabosti a nejistoty, než je prázdná stránka pouze s blikajícím kurzorem a zmatkem v mé hlavě. A to mohu mazat, jak se mi zlíbí. On na opravy moc neměl prostor. Jen nohy bych Davidovi udělal delší, ale proti gustu žádný dišputát.
Mnoho historek se vypráví o tom, co řekl papež – zadavatel, dnešními slovy klient – když spatřil dokončený strop Sixtinské kaple. Mně se nejvíce zamlouvá ta, že chtěl malbu, a dostal zázrak. Boží a lidský prst se téměř dotýkají.
Krása Marie držící mrtvého Krista, mám již na mysli Pietu, je něco neskutečného. Její evidentně velmi mladá tvář dává příležitost k mnoha kacířským úvahám, zda autor neměl na mysli ve skutečnosti Máři Magdalénu, ale nechme Danu Brownovi jeho téma a spekulace. Třeba jen umělec chtěl tragický moment zjemnit ženskou krásou jako symbolem věčné naděje.
Ta socha je jednoduše nádherná. A opět na mě působí především lehkost jejího vyznění. Jako by nebylo nic snazšího než něco takového vytesat. Síla díla sama o sobě triumfuje nad konečností. Smrt není, chce se vám vykřiknout před Michelangelovou sochou.
Mnoho historek se vypráví o tom, co řekl papež – zadavatel, dnešními slovy klient – když spatřil dokončený strop Sixtinské kaple. Mně se nejvíce zamlouvá ta, že chtěl malbu, a dostal zázrak. Boží a lidský prst se téměř dotýkají. Stvoření je hotové, kontakt zůstává, ale není to spojení. Záleží na dalším pohybu. Koho z nich. Adama, Boha, obou? Svoboda, otevřenost prostoru, nejistota budoucnosti a opět ta síla lidské kreativity v jednom. Zíráte, bolí vás za krkem a jste rádi, že nějakou nezaslouženou náhodou jste součástí toho, co tu renesanční Toskánec vytvořil.
Vzpomněl jsem si na Michelangela, když jsem četl jakéhosi marketingového mudrce, že dnes za nás všechno vytvoří AI, a tedy lidská tvořivost již nebude mít v reklamě prostor. Také tvůrci se často nazývají lidé, kteří ve skutečnosti nic netvoří, nýbrž kopírují. Buď to, co kolem sebe vidí, nebo co jim vygeneruje digitální archiv. Že tvorba je marný pokus o dotek s věčností, jakkoliv a kýmkoliv představovanou, to je ani nenapadne.
Michelangelo nebyl žádný pankáč, dělal pro nejmocnější a nejbohatší muže své doby a velmi se staral, kolik za to dostane zaplaceno. O zakázky musel bojovat s konkurenty. Když ale stál před tím kusem mramoru nebo ležel na lešení pod stropem kaple, myslel jistě na něco zcela jiného. Ostatně na dotaz po dodržení deadlinu, tedy na klientovu – papežovu otázku, „kdy to bude hotové“, prý odpověděl, „až to bude hotové“.
Jak by řekl klasik, kdo z vás to má, přátelé?
