Demografové upozorňují, že důležité nejsou jen počty narozených dětí, ale i to, kolik jich lidé chtějí mít. Právě tady dochází v posledních letech k posunu: v USA dnes mladí dospělí počítají v průměru s méně než dvěma dětmi, tedy s počtem, který už vede k depopulaci. Ještě před deseti lety přitom byly tyto představy ambicióznější, zejména u žen vstupujících do dospělosti.
Podobný obraz se rýsuje i v Evropě. Podle projekcí Eurostatu dosáhne populace Evropské unie svého vrcholu kolem roku 2026 a poté začne pozvolna, ale vytrvale klesat. Do konce století by mělo v EU žít o desítky milionů lidí méně než dnes. Nejde přitom jen o stárnutí silných poválečných ročníků, ale o dlouhodobě nízkou porodnost, která se ani v ekonomicky silných státech nedaří zvrátit a už dvě desetiletí zůstává výrazně pod potřebnou hranicí.
Falešná volba mezi prací a rodinou
Odborníci upozorňují, že nejde jen o peníze nebo nezaměstnanost, ale také o nerovnosti mezi muži a ženami. Dále pak o slabou podporu práce a rodičovství a přetrvávající představu, že matka musí volit mezi dítětem a profesním životem.
Nejistota z budoucnosti, obavy z ekonomického propadu, klimatické úzkosti, tlak na výkon i dlouhodobý stres. Pro některé ženy není rozhodnutí nemít děti výrazem pohodlnosti, ale snahou nezvyšovat zátěž – sobě ani světu.
Typickým příkladem je čtyřletá rodičovská dovolená v Česku, která sice umožňuje ženám zůstat s malými dětmi dlouho doma, ale zároveň je vyvazuje z pracovního života. Pro část rodin je to vítaná možnost, pro jiné nutnost, daná nedostatkem dostupné péče o děti.
Dlouhá absence z trhu práce však často snižuje schopnost znovu se začlenit do pracovního kolektivu a udržet si profesní i finanční nezávislost. Návrat bývá obtížný zejména v oborech, kde se dovednosti rychle mění a kde se přerušení kariéry promítá do nižší mzdy i horších vyhlídek do budoucna.
Další problém spočívá v tom, že systém rodičovské dovolené je u nás stále implicitně nastavený jako „ženský“. Přestože zákon umožňuje čerpání i otcům, v praxi tuto možnost využívá jen malé procento mužů. Péče o dítě tak zůstává především na ženách, což dále prohlubuje nerovnosti na trhu práce a upevňuje představu, že mateřství a profesní růst spolu jen obtížně ladí. Pro mladší ženy, které vyrůstaly s důrazem na samostatnost a pracovní seberealizaci, může být tento model spíš varováním než povzbuzením.
K tomu se přidává dlouhodobý nedostatek míst v jeslích a školkách, zejména pro děti do tří let. I ženy, které by se chtěly vrátit do práce dříve, často nemají reálnou možnost jak. Výsledkem je, že se rodičovství stává těžko plánovatelným projektem, často závislým na štěstí nebo rodinné výpomoci.
Ukazuje se, že tam, kde ženy mohou pracovat a zároveň mít děti, si rodičovství udržuje své místo i v moderním životě. Kde je ale mateřství vnímáno jako překážka, stává se z něj stále častěji něco, co lze bez velkého vysvětlování odsunout nebo úplně vypustit.
Odkládání mateřství na neurčito
Dalším výrazným rysem současné demografie je posun mateřství do vyššího věku. Průměrná Evropanka má dnes první dítě kolem třicítky a v některých zemích ještě později. S tím roste i podíl žen, které rodí po čtyřicítce, a zároveň těch, které zůstávají bezdětné.
Do hry vstupují i méně viditelné faktory. Nejistota z budoucnosti, obavy z ekonomického propadu, klimatické úzkosti, tlak na výkon i dlouhodobý stres. Pro některé ženy není rozhodnutí nemít děti výrazem pohodlnosti, ale snahou nezvyšovat zátěž – sobě ani světu. Rodičovství tak ztrácí status samozřejmého kroku a stává se jednou z možností, kterou je třeba pečlivě zvažovat.
Reklama
V posledních letech se navíc čím dál častěji ozývají hlasy, které upozorňují, že část žen děti nemít nechce nikoli z rezignace nebo z nouze, ale z přesvědčení. Izraelská socioložka Orna Donath, která se dlouhodobě věnuje fenoménu dobrovolné bezdětnosti, připomíná, že společnost má tendenci číst bezdětný život optikou nedostatku. Jako něco, co se „nepovedlo“, co je třeba vysvětlit nebo omluvit.
Sama ale ve svých výzkumech ukazuje, že pro řadu žen jde o vědomou, promyšlenou volbu, která vychází z osobních hodnot, životních zkušeností i realistického zhodnocení vlastních možností.
Mateřství není povinnost
Donath popisuje, že ženy bez dětí jsou často pod tlakem okolí. Nejsou otevřeně odsuzovány, ale neustále konfrontovány s otázkami, náznaky a představou, že své rozhodnutí ještě přehodnotí. Bezdětnost je v tomto smyslu tolerována, nikoli plně přijata. I to je součást širšího obrazu: mateřství zůstává silnou normou, ale už ne univerzální cestou, po níž by se všechny ženy chtěly nebo dokázaly vydat.
Psychologický rozměr tohoto rozhodování se snaží uchopit i teorie plánovaného chování, s níž pracují například psycholog Icek Ajzen a demografka Jane Klobas. Jejich výzkumy vycházejí z předpokladu, že v moderních společnostech není rodičovství nahodilou událostí, ale výsledkem uvážení. Intence mít dítě – nebo ho nemít – se podle nich rodí ze tří vrstev: z osobního postoje k rodičovství, z vnímaného tlaku okolí a z pocitu, zda má člověk situaci pod kontrolou.
Jinými slovy, nezáleží jen na tom, zda žena děti chce, ale také na tom, zda má pocit, že je zvládne, ekonomicky, psychicky, vztahově. A zda má kolem sebe prostředí, které její případné rozhodnutí podpoří, nebo alespoň nebude zpochybňovat. Pokud je mateřství spojeno s představou ztráty autonomie, vyčerpání a dlouhodobé nejistoty, vytváří to k rodičovství spíš zdrženlivý než vstřícný postoj.
Fertility gap
Zajímavé přitom je, že demografická data dlouhodobě ukazují rozdíl mezi tím, kolik dětí si lidé přejí, a kolik jich nakonec skutečně mají. Tento takzvaný „fertility gap“ je v Evropě dobře zdokumentovaný. V mnoha zemích zůstává ideální představa rodiny vyšší než realita, což naznačuje, že část rodičovských plánů zůstává nenaplněná.
Právě tato nejistota je pro současnou generaci žen typická. Rozhodování o dětech se odehrává v prostoru, kde se mísí osobní touhy, společenská očekávání a velmi praktické otázky každodenního fungování. Bezdětnost tak není jen důsledkem individualismu nebo pohodlnosti, jak se někdy zjednodušeně tvrdí, ale často výsledkem dlouhého procesu zvažování, v němž není snadné najít jednoznačnou odpověď.
