Podívejte se na to z ryze pragmatické stránky. Pokoje pro jednoho jsou drahé, cestování o samotě neosobní. A tak roste počet lidí, kteří hledají parťáka na cesty, ale nikoliv do života. Bez očekávání romantiky, bez flirtu, bez vztahu. Jen sdílený pokoj a sdílené náklady. Ale jde to doopravdy bez emocí? Rodí se tu nová generace cestovatelských dvojic, která spolu sdílí pokoj, ale nikoli srdce?
Byl to trapas. A první varování
Znám to také. Vloni v létě jsem se synem vyjela na dovolenou do Albánie, a abychom ušetřili, přidal se k nám kamarád. Dohodli jsme se jasně: jde nám o ušetření nákladů a přátelsky strávenou dovolenou.
Trapas se stal hned, když Joe přijel. My se synem jsme už v apartmánu dvě noci bydleli, obsadili jsme jednu z ložnic. Joe nakráčel dovnitř a zeptal se, kde spí. Já jsem mu odpověděla: This is our bedroom (Toto je naše ložnice.) Myslela jsem ale moje a mého syna. On v pohodě vkráčel do NAŠÍ ložnice a zeptal se mě, na které polovině postele spím. Chvilku jsem byla jako opařená a pak jsem mu řekla, že na jedné straně spím já, na druhé můj syn. Pochopil. Tedy na dva dny. O dvě noci později na mě čekal při mé cestě na záchod mezi dveřmi JEHO ložnice a vilně se mě zeptal, jestli se nechci pomazlit. Velmi slušně jsem řekla „no, thank you“, a tím to naštěstí skončilo. Celý měsíc jsme opravdu prožili velmi přátelsky a kromě pár narážek to už Joe nezkusil, takže letos pojedeme zase. Jen doufám, že to máme vyjasněné.
Ideální deal
Stále více lidí – od nejmladších po padesátníky – odmítá připlácet za single pokoje, ale zároveň nechce navazovat vztahy. Cestovat ve dvou, bez emocionálních investic zní jako ideální deal. Jenže lidská psychika bývá komplikovanější než bookingová rezervační tabulka. A co všechno vlastně znamená „bez závazků“?
Desatero spolucestovatelského přežití
- Mluvte spolu. I o trapných věcech, jestli chrápete, flirtujete nebo mluvíte ze spaní.
- Nastavte si přesné hranice. Včetně toho, jestli chcete, aby vám „parťák“ pomáhal s kufrem.
- Nejezděte s někým, kdo se vám líbí, pokud nechcete zrovna sabotovat vlastní dohodu.
- Nezůstávejte z vděčnosti. Váš spolucestující není partner, ale parťák.
- Rozdělte finance férově a předem. Kdo platí za benzín, kdo za parkování, kdo za večeři pro dva, když vlastně nejste pár.
- Domluvte se o „času o samotě“. Je to dovolená, ne soužití.
- Nechoďte spát ve spodním prádle, pokud nejste připravení na komplikace.
- Mějte „únikový plán“.
- Nikdy si před cestou neposílejte smajlíky se srdíčky.
- A pokud to stejně skončí pusou pod palmou a vy se zamilujete, buďte si jistí, že na to se cestovní pojištění nevztahuje.
Je to něco mezi spolubydlením, dočasným přátelstvím a zvládnutím rozpočtové strategie. A i když tu nejsou žádná pevná pravidla, tedy kromě těch, na kterých se domluvíte, fenomén spolucestování bez vztahu začíná být stále populárnější. I platformy jako TourBar, GAFFL nebo i běžné cestovatelské skupiny na Facebooku se plní příspěvky typu: „Hledám někoho na dovolenou, platíme půl na půl, každý si dělá, co chce.“ Pro některé to znamená bezpečí, pro jiné je to jasná hranice, jinými slovy „nespíme spolu, neřešíme, co mezi námi je, nejsme pár“.
Ztraceno v překladu?
Klára, pracující jako HR manažerka, cestuje několikrát do roka. Je single, nezávislá a trochu alergická na klasické „all inclusive pobyty“. „Už mě přestalo bavit připlácet si za single pokoj. Vždycky to vyjde o třetinu dráž než pro pár. Tak jsem si řekla, proč si někoho nedomluvit. Ale hned píšu narovinu: žádný vztah, žádné city, žádné iluze.“
Jenže její výlet do Tuniska ukázal, že ne všichni si umí „jen parťáctví“ správně přeložit. „Ten kluk začal po dvou dnech žárlit, když jsem šla sama na trh. Prý proč ho nechci s sebou, jestli tam mám někoho jiného. Chtěla jsem ušetřit, ne vysvětlovat každou minutu svého času,“ krčí Klára rameny. A po téhle dovolené se už připravila a má v telefonu předpřipravený text. Věcný, až chladně praktický. „Hledám spolucestovatele. Nespíme spolu. Sdílíme náklady. Konec.“
Tereza Vacková studuje psychologii jako doktorandka a specializuje se na mezilidské vztahy v digitální době. I ona občas „spolu-cestuje“. A potvrzuje, že lidé dnes mnohem častěji oddělují funkční a citovou rovinu vztahů. „Spolucestování bez závazků je ve své podstatě velmi racionální akt. Jakmile však spolu dva lidé sdílí osobní prostor, vzniká napětí, ať chtějí, nebo nechtějí. A právě nevyřčené očekávání může být zárodkem konfliktu,“ vysvětluje. „Jeden z partnerů si může začít nárokovat pozornost, nebo i emocionální zpětnou vazbu. A druhý se cítí pod tlakem.“
Dohoda, která se těžko drží
To přesně zažil Šimon Nový. Je mu 43 let, je rozvedený, má dvě děti ve střídavé péči a pracuje jako ajťák. „Upřímně, jsem zrovna trochu ztracený mezi novými pravidly života po čtyřicítce. Kamarádi mají nové vztahy nebo jsou ženatí a cestují s rodinami. Já jsem spíš ten typ, co hledá klid, ale nechci sedět doma.“ Na výlet do Portugalska si Šimon našel parťačku Lindu, 29letou freelancerku, právě přes cestovací aplikaci. Jasně se domluvili, že každý si dělá svoje, jen sdílí pokoj a auto.
Mám svůj rytmus, svoje ticho a svoje rituály. Málokdo to zvládne.
„První dva dny byly super, smáli jsme se, navzájem si dělali fotky. Pak jsem si naplánoval výlet do hor. A Linda vybuchla. Prý proč s ní nechci jet, co tím sleduju, jestli jsem tak chladný i doma. Bylo to jako výčitky po dvouleté známosti, ne po 72 hodinách,“ kroutí hlavou Šimon. Dnes už raději cestuje s jinými muži, nebo s páry. „Přesně vím, na čem jsem. Všechno se platí napůl a nikdo neřeší emoce. Linda byla fajn, ale asi za spolucestováním viděla něco jiného. Nejlepší dovolená za poslední roky byla s Honzou, bývalým kolegou. Půlku času jsme mlčeli a zbytek řešili pivo a Wi-Fi. A víš co? Poprvé jsem se z cesty vrátil bez výčitek, že jsem někomu něco slíbil nebo někomu ublížil.“ Přitom nezavrhuje ani spolucestování s ženami, ale jen pokud už si oba nechtějí nic dokazovat.
Muži touží po sdílení, ženy po jistotě
Zatímco ekonomické důvody ke spolucestování jsou jasné – úspora, pohodlí, bezpečnost, ty psychologické jsou zrádnější. „Lidé si často myslí, že pokud si něco racionálně domluví, bude to tak. Jenže jejich emoce to ne vždy automaticky respektují. Tak to nefunguje,“ říká Tereza Vacková. Podle ní hraje roli už jen fyzická blízkost, ono být s někým více dní v kuse v jednom pokoji může v mozku spustit stejné mechanismy jako začátek vztahu.
Je to pragmatický, naplánovaný, chladně výhodný a někdy i ve smlouvě podepsaný cestovatelský vztah. Něco jako předmanželská smlouva, ale na cestování.
Neurověda tomu říká efekt sdíleného zážitku. Společné cestování aktivuje centra důvěry, vzrušení a vazby. Oxytocin teče proudem a mozek si někdy domýšlí lásku i tam, kde vůbec není. „Zvlášť muži mohou podvědomě vnímat společný prostor jako určitou formu intimity. Ne sexuální, ale teritoriální. A pokud žena deklaruje nezávislost, mohou se cítit odmítnutí, aniž by k něčemu došlo,“ doplňuje Vacková.
V cestovatelském kontraktu se jede podle „tabulky“
Už dávno neplatí, že dovolená musí být buď romantická, nebo jedete single jako stará vdova. Mezi těmito dvěma extrémy vznikl naštěstí prostor, který zaplnil pragmatický, naplánovaný, chladně výhodný a někdy i ve smlouvě podepsaný cestovatelský vztah. Něco jako předmanželská smlouva, ale na cestování.
„Už jsem zažila i to, že mi kluk poslal přehledný excelový sheet,“ směje se Klára. „Měl tam kolonky: hotel, doprava, jídlo, vstupy a pak jednu s názvem ‘očekávání’. V té měl napsáno ‘respekt k soukromí, žádná žárlivost, možná společné snídaně’. Na první pohled se mi zdálo, že je magor, ale zpětně jsem mu za to byla vděčná a fakt jsem to ocenila. Dneska to chápu, i když tabulky sama ještě nedělám. Možná jednou začnu.“
Podle vztahové koučky a mediátorky Ireny Pavláskové lidé intuitivně přenášejí do meziosobních vztahů pracovní návyky. „Dnes už jsme zvyklí jasně stanovit pravidla v práci, máme smlouvy, tasky, KPI. Není divu, že něco podobného vyžadujeme i ve volném čase, zejména pokud jde o sdílení prostoru, peněz a očekávání. Tedy naše generace to už asi nepochopí, ale pro mladé je to naprosto běžné. A já se nedivím.“
A když city přijdou?
Ono to není tak, že se spolucestování nikdy nemůže zvrtnout, nebo zvrhnout? Na začátku si cestovní parťáci dají ruku na to, že nebude žádná romantika. Žádné city, žádné nároky, jen dva lidé, kteří chtějí vidět stejnou část světa levněji. Jenže lidská psychika a emoce nejsou kalkulačka. A právě když se vypne pracovní mód a zapne se na noc fén nebo klimačka v cizím hotelu, mohou se někdy semlít věci, které ve smlouvě zakotvené nebyly. Ne nadarmo se i ve studiích říká, že cestování vztahy stmeluje.
Pocit výlučnosti, že s tím druhým zažívám něco, co nezažiju s nikým jiným – je mocný katalyzátor emocí.
Podle Terezy Vackové je „představa citové neutrality mezi lidmi sdílejícími prostor velmi naivní“. Podle ní vzniká vazba mnohem snadněji v prostředí, které je nové, vzrušující a vzdálené každodenní realitě. „Pocit výlučnosti, že s tím druhým zažívám něco, co nezažiju s nikým jiným, je mocný katalyzátor emocí,“ doplňuje. „Sdílení koupelny, plánování výletů, společné snídaně, to vše napodobuje mikroverzi partnerského vztahu. Jenže bez těch vnitřních pilířů: závazku, důvěry a bezpečné emocionální investice.
Zásadní roli hraje také to, zda je člověk delší dobu sám. U lidí jako Šimon se může během cesty aktivovat hluboká potřeba blízkosti, aniž by si to zpočátku uvědomovali. U nás se to ale nestalo Šimonovi, ale jeho cestovní partnerce Lindě. „Zpočátku jsem byl úplně v pohodě a ona taky. Jenže jakmile jsme trávili víc času spolu, ona asi začala čekat, že se o ni budu víc zajímat. Když jsem teda řekl, že chci jet do hor, vybuchla. I když se pak omluvila a řekla, že to přehnala, už jsem byl jinde.“
I Amélie se vrátila z Indonésie a už má naplánované Peru. Ale tentokrát jede zase sama. „Našla jsem sice jednoho kluka z Německa, ale jakmile začal řešit, co budeme dělat večer, odpískala jsem to. Já nejsem sova, já jsem na východy slunce.“ Na spolucestování nezanevřela, ale dnes už je mnohem přísnější. „Nechci vedle sebe někoho, kdo by chtěl, abych byla víc, než jsem. Už tak je život dost plný očekávání. Na dovolené chci být sama sebou.“
Emoce nejsou položka v rozpočtu
Možná nejde o to, jestli je možné cestovat bez emocí. Možná jde spíš o to, jestli jsme ochotni nést odpovědnost za ty, které si s sebou bereme – i když jsme si slíbili, že si od sebe nic nevezmeme.
Spolucestování bez vztahu může fungovat. Ale jen tehdy, když oba vědí, kým jsou, co hledají a co už nést nechtějí. Jakmile jeden mlčí a druhý si domýšlí, vzniká problém. A ten většinou nezačne v hotelové posteli, ale mnohem dřív – v nevyřčeném očekávání.
Proto možná není nejdůležitější domluvit se, kolik kdo zaplatí. Ale kdo co opravdu chce, a co už nechce nést.
