Čtyři dny s horečkou dengue: V resortu chcípl pes, ale já málem taky

Na odlehlém indonéském ostrově vás dokáže zabít spousta věcí. Rozbouřené moře, jedovatý had v kuchyni i nečekaná návštěva rodinného příslušníka. Já si ale vybrala trochu jinou výzvu – dengue. Několikadenní duel s horečkou, kdy jsem nebyla schopná dojít si ani na záchod, tedy doslova jsem na něj lezla po čtyřech, a kdy se kokosová voda stala mojí jedinou infuzí.

Život na tehdy pustém ostrově byl v mnohém skutečně životem v ráji. Vody ostrova bičovaly silné mořské proudy, díky nimž zde dříve byla věznice a ostrov měl přízvisko ostrov vyvrhelů a zlých duchů. Lidé zde dodnes slaví Nyepi, na 24 hodin se vypne elektřina a ostrov se ponoří do tmy a ticha, aby uctil všechny zlé síly. Na mě zlá síla ostrova vytáhla něco jiného – horečku dengue.

Na ostrově jsem pracovala jako manažerka potápěčského resortu, takže jsem byla docela dost vidět. Jenže mimo sezonu jsme někdy neměli moc hostů. A právě to byla doba, kdy na mě udeřila a sejmula mě v plné síla. Dengue.

Slýchala jsem o ní a věděla, že se tu občas objevuje, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to stalo právě mně. Většinou jsem dbala všech povinných očkování a jako zkušená cestovatelka vše plnila do puntíku přesně. Jenže tady, na odlehlém ostrově mě porazilo něco tak malého jako komár. Toto je má osobní zkušenost s horečkou dengue.

Ostrov, který má všechno… a komáry

Ráno na opravdu čarokrásném ostrově, který jsem na déle než rok nazývala domovem, a dokonce uvažovala se tam usadit natrvalo, začínalo vždy stejně. Růžově zbarvený obzor, slunce vycházející nad klidným mořem a první čluny rybářů, doprovázené tím nesnesitelně hlasitým ptačím zpěvem, co zní romanticky jen v katalogu cestovky.

V potápěčském resortu, který jsem spravovala, byl klid, bylo mimo sezónu. Ale přece jen jsme kromě pár psů, kteří milovali lovit krysy, stálého personálu, který znuděně trávil dny pořizováním selfie ze všech možných a mnohdy i nemožných úhlů, měli ještě jedny stálé obyvatele. Komáry. Takové ty pruhované, bíločerné, otravné. A krvelačné.

Zdraví

Kateřina Hájková

Faraonova pomsta stihne polovinu dovolenkářů. Klíčová je dostatečná hydratace, radí lékař

Reklama

Ti nikdy neměli volno. Přistávali na kůži s přesností letecké flotily a mizeli dřív, než jste si stihli uvědomit, že už je pozdě. Kousance jsem už ani nepočítala, vyjma těch, kterých se najednou objevilo přes noc na jediném rameni kolem šedesáti.

Malý, ale nebezpečný

Věděla jsem, že Aedes aegypti, tropický komár, ten drobný černobílý padouch, přenáší kromě spousty dalších nemocí i horečku dengue. Ročně se dengue nakazí odhadem 390 milionů lidí a u 96 milionů se projeví příznaky, jak informuje WHO. Přesto jsem se uklidňovala tím, že mě se to netýká. Když žijete v tropech, naučíte se spoustu věcí ignorovat. Vlhkost je vaší kamarádkou, i když ne úplně, pot vám už je vážně jedno, protože se v něm koupete, a ano, i to bzučení kolem uší vás už nevzrušuje tolik.

Až pak jsem si jeden večer všimla, že mě jeden z těch létajících vrahů bodnul přímo nad kotník. „Fajn, svědit to bude, ale to je tak všechno, zase si to rozdrásám, ach jo,“ pomyslela jsem si a šla spát. O dvacet čtyři hodin později jsem už si ale ani nemohla dojít na záchod.

Den první: Tělo v plamenech

Ráno mě probudila ukrutná bolest kloubů a měla jsem pocit, jako bych to ani nebyla já. Takovou bolest kloubů znám až teď, po padesátce, ale v té době jsem ji znala snad jen z popisu kocoviny po svatbě mé nejlepší kamarádky. Bylo to, jako by mi přes noc někdo vyměnil kosti za skleněné tyčky, a pak je jemně, ale vytrvale lámal. Říká se tomu prý i „breakbone fever“ – lámač kostí – a není to marketingová nadsázka, ale opravdu oficiální přezdívka dengue.

Přidala se horečka, která se vyšplhala přes 40 °C. Odhadem. Protože teploměr jsem si s sebou nevozila, ale takovou mi naměřili u doktora, kam jsem se dostala až ex post, po pěti dnech toho nejhoršího. V tropech máte pocit vedra i bez horečky, ale když se vám v hlavě začne vařit mozek, poznáte ten rozdíl okamžitě.

I WHO popisuje typické příznaky slovy: náhlá vysoká horečka, silné bolesti hlavy, bolest za očima, bolesti svalů a kloubů, vyrážka a nevolnost (WHO – Dengue and severe dengue). Já k tomu dostala bonus, naprostou nechuť k jídlu a schopnost se na cokoli soustředit asi tak tři vteřiny. Což bylo nakonec jedno, protože jsem pořád jen spala. Spala jsem snad tři dny a velmi zvláštní bylo, že si toho dost dlouho nikdo nevšiml.

Horečka držela, tělo bolelo a do toho přišla ta zvláštní, těžká únava, která vás přiměje vzdát i tak základní činnosti, jako je napít se. Byla jsem ve svém kutlochu z bambusu sama, bez klimatizace, jen s větrákem.

Jako manažerka potápěčského resortu jsem měla seznam úkolů na každý den, ale nebyla sezona a bylo zvláštní, že ti, kteří normálně sledovali každý můj krok, si toho, že se asi něco děje, všimli až za tři dny. Tyto tři dny se ale seznam mých „úkolů“ smrskl jen na dvě položky: vstát z postele a dojít, tedy doplazit se opravdu doslova po čtyřech, na toaletu. Splnila jsem polovinu, párkrát jsem to vzdala a zase padla vysílaná do spánku.

Den druhý: Svět se smrskl na postel

Druhý den už nebyl o bolesti, ale o rezignaci. Horečka držela, tělo bolelo a do toho přišla ta zvláštní, těžká únava, která vás přiměje vzdát i tak základní činnosti, jako je napít se. Byla jsem ve svém kutlochu z bambusu sama, bez klimatizace, jen s větrákem. Personál měl svoje mobily a nikdo je neprudil, já jsem prostě zmizela z jejich světa. Nikdo nezaklepal. Nikdo se nezeptal. Tropická romantika má totiž i tuhle podobu, zmizíte a lidé vás stejně jako příroda prostě „odškrtnou“.

Zároveň se mi přidala vyrážka, která je jedním z typických pozdních příznaků dengue. Měla jsem ji na pažích a na celém těle – byla jemná, růžová, ale pálivá. Oči mě bolely při každém pohledu na světlo, o koulení s nimi jsem si mohla nechat jen zdát a žaludek odmítal spolupracovat. Věděla jsem, že jediná šance je hydratace. Jenže když se vám každý lok vody zdá jako nejtěžší úkol, začíná to být problém. A já pořád raději jen spala.

Den třetí a čtvrtý: Limity těla nadoraz

Třetí den už jsem začala ztrácet pojem o čase. Horečka kolísala, ale bolesti kloubů a svalů zůstávaly. Čtvrtý den jsem si uvědomila, že jestli se sama nedostanu ven z bungalovu, nikdo jiný to za mě neudělá.

No, místní lékárna, to zní nadneseně. Byla to taková chatrč nebo stánek s jedním ventilátorem a regálem léků, jejichž expirace byla spíš orientační.

Doklopýtala jsem ven a tam si mě najednou všimli místní. Vyděšeně se začali ptát, co je se mnou. A dostali mě na skútru do místní lékárny. V těchto zemích totiž lékárny fungují místo nemocnic. Tam mi byla změřena ta čtyřicítka a dostala jsem nějakou pofidérní kapačku jánevímčeho a prášky. No, místní lékárna, to zní nadneseně. Byla to taková chatrč nebo stánek s jedním ventilátorem a regálem léků, jejichž expirace byla spíš orientační. Lékaře ostrov v tu dobu neměl, ale tahle starší žena, kterou si teď už pamatuju fakt jen jako ve snu, okamžitě poznala, co mi je. Dala mi paracetamol na sražení horečky (nikdy ne aspirin – ten může u dengue zvýšit riziko krvácení), doporučila antihistaminikum proti vyrážce a k tomu mi dala nějaký perorální rehydratační roztok v prášku, rehydrant. Ten chutnal jako směs soli a cukru s kapkou něčeho, co se používá na čištění podlahy – ale zachránil mi asi obě ledviny.

Co ale zafungovalo úplně nejlíp, byla kokosová voda. Jak jsem se vrátila do resortu, všichni Indonésani byli na nohou a začali mě pravidelně nosit do „pokoje“ kokosy. Vypila jsem snad šest „ořechů“ denně a musím říct, že ledová kokosová voda byla vážně jako balzám.

Cesta zpátky k sobě

Nejhorší byly první čtyři dny, kdy jsem opravdu fungovala jen na autopilota, a o síle kokosové vody neměla ani tušení. To bych místo na záchod raději dolezla na recepci, ať mi seženou kokosy a dají mi je na zápraží. Po návratu z lékárny se ale horečka začala naštěstí konečně pomalu snižovat, i když únava byla pořád drtivá. Rekonvalescence trvala dalších osm, možná více dní.

Dengue mě skoro dostala....ale kokosy nakonec válku vyhrály. (foto: se svolením)

I když už jsem byla „bez horečky“, připadala jsem si jako po těžké chřipce – jen v těle, které se rozhodlo být o dvacet let starší. Únava po dengue může trvat i několik týdnů a já toto podepisuju všemi končetinami. Teprve po dvou týdnech jsem se dokázala vrátit k potápění a i tehdy jsem se na první ranní ponor spíš odhodlávala, než že bych se těšila jako obvykle.

Záchrana byla v kokosovém ořechu

Popelka měla lískové, já kokosový. Ale od té doby vím, že když vám v tropech dojde energie, existují dvě možnosti: Buď padnete do stínu a necháte mravence, ať se s vámi popasují, nebo si otevřete kokos. Já volím už teď vždycky tu druhou možnost. Na ostrově jsme měli hromadu kokosových palem, ale otevřít ořech, když se vám třesou ruce a stojíte sotva na nohou, je disciplína hodná olympiády. A to jsem už nechtěla zažít (a ne, nebylo v tom ego).

Nakonec jsem našla mladého kluka z vesnice, který se smál, že „bule bule“ (bílé dívky) neumějí ani s mačetou, a ořech mi otevřel během tří vteřin. A já se to od něj raději naučila, protože nikdy nevíte, že jo...

Kokosová voda byla studená, sladká a chutnala jako život. Nejen poeticky, ale v nemoci mi reálně začala vracet sílu. Podle této studie má kokosová voda přirozený mix elektrolytů, tedy sodíku, draslíku, hořčíku a vápníku – v poměrech, které tělo zvládne rychle vstřebat. A v podmínkách, kde nemáte přístup k infuzi, je to malý tropický zázrak.

Během dalších dnů jsem pila kokosovou vodu každý den a i teď to dělám, kdykoli mám šanci. Tehdy to nebylo kvůli její chuti, ale protože jsem cítila, že mi vrací alespoň kousek energie a síly. Zajímavé bylo, že po pár dnech už jsem začala zase vnímat svět kolem sebe – zvuk moře, pískání cikád, dokonce i to otravné bzučení komárů. Jen už jsem k nim měla nový, opatrnější respekt.

Jak se horečce dengue vyhnout

V tropech si tedy zapamatujte jednoduché pravidlo: Buď se chráníte, nebo si na vás komáři udělají bufet. Aedes aegypti, ten drobný pruhovaný ďábel, má navíc ve zvyku útočit přes den, takže ani denní světlo vás neochrání.

Takže základní výbava: repelent s minimálně 20 % DEET (nebo ekvivalentní koncentrací icaridinu), lehké, ale dlouhé oblečení a moskytiéra, která není jen dekorací na vaši postel pro Instagram. Odborníci vám řeknou, že byste měli eliminovat stojatou vodu v okolí – rybníky, kaluže, ale i kýbly, sudy a odpadky, protože právě tam se komáři množí. Na ostrově to pak znamenalo občasné „zátahy“ po dešti, kdy jsme vylévali i kokosové skořápky, prostě každou stojatou vodu.

Existuje i vakcína Dengvaxia, ale ta se doporučuje jen lidem, kteří už dengue prodělali a žijí v oblastech s vysokým rizikem přenosu, jak píše WHO. Není to tedy univerzální řešení, ale spíš další dílek skládačky.

A ano, prevence není sexy. Oblečení s dlouhým rukávem na rozpáleném ostrově z vás udělá potící se burrito. Ale věřte mi z vlastní zkušenosti, že je to pořád lepší než čtyři dny, kdy se modlíte, aby vás našel aspoň někdo, kdo si na vás vzpomene.

Po dengue jsem ostrov viděla jinýma očima. Už to nebyl jen ráj pohlednic, ale místo, které vás dokáže během pár dní vymazat z provozu. Naučilo mě to respektu k přírodě, k vlastnímu tělu i k tomu, že být „na konci světa“ má svoje temné stránky.

A pokaždé, když slyším bzučení komára, už ho neumím jen prostě ignorovat. I po těch letech je to připomínka oněch čtyř dnů, kdy jsem bojovala sama se sebou, a deseti dnů pomalého návratu do reality. A taky toho, že někdy stačí jediný doušek kokosové vody, aby se vám začal vracet život.