Dekompresní nemoc nevzniká jen pod hladinou, ale velmi často až na břehu, v horké sprše, při tahání výstroje nebo během krátké procházky do kopce. Přesně ten moment, kdy se cítíte bezpečně, ale tělo má úplně jiný názor.
Možná plánujete strávit Vánoce a nový rok začít někde v teple. Možná plánujete aktivní dovolenou a láká vás potápění. Pak by vás možná zajímalo, na co si dát pozor, i když se svěříte do rukou profesionálů, anebo sami jedním jste.
Dusík, fyzika a limonáda po zatřesení
Dekompresní nemoc (DCS) může působit jako komplikovaný medicínský termín, ale ve skutečnosti jde o fyziku, kterou zná každý, kdo někdy otevřel sycenou limonádu. Pod vodou naše tělo absorbuje část dusíku, rozpuštěného v dýchací směsi. To samo o sobě problém není. Dusík se ukládá v různých tkáních, hlavně těch, kde je hodně tuku. Tedy tam, kde je mu nejlíp.
Při správném výstupu začne dusík odcházet z těla zase zpět, pomalu, klidně, nenápadně, prostě jej vydechnete. Jenže stačí málo a tělní limonáda se „protřepe“ jako v Jamesi Bondovi. Horko, náhlá fyzická zátěž, zvýšení krevního oběhu, nadmořská výška, chlad, únava... a z chemicky rozpuštěného plynu se stanou malé bublinky. A ty se v těle nechovají zrovna jako něžné balónky z pouti.
Zjistily jsme, že nejsme jediné, komu se to na této lokalitě stalo.
Ve chvíli, kdy se bubliny nahromadí ve tkáních, vzniká DCS. Někdy mírná a kožní, jindy nepříjemná, občas nebezpečná. A hlavně: nemusí být způsobena chybou potápěče. Často za ni může něco, co učebnice potápění neřeší – samotný svět na souši.
Můj kanárský příběh
Proč o tom píšeme? Protože jako potápěčce se mi před několika týdny stala zvláštní příhoda. Můj vlastní příběh začal na Kanárských ostrovech. Všechno proběhlo dokonale. Viditelnost úžasná, divemaster profesionální, ponor klidný, výstup pomalý, bezpečnostní zastávka předepsaná. Byla to ukázková práce. A po ní přišla stejně ukázková DCS.
Byla jsem se po čtyřech letech potápět. Protože pauza byla delší, i po sedmi tisících ponorech jsem chtěla začít v klidu, být mělko, znovu si zkusit, jaké to je. I jsem se trochu bála a nebyla si jistá, jestli jsem něco nezapomněla.
Zhýčkaná Egyptem, ano, tím Egyptem, kde údajně „vyrábějí potápěčské rychlokvašky“, jsem předpokládala pomoc místního divemastera. Bylo to na Kanárech a byly jsme dvě, s kamarádkou, také instruktorkou potápění. Jenže divemaster jaksi, možná mačisticky anebo jen pošpanělsku, selhal.
V okamžiku, kdy přede mě postavili výstroj, byly všechny obavy pryč. Všechno jsem si pamatovala, jako by to bylo včera, kdy jsem vylezla z vody. Ponory byly úžasné, s ohledem na naše zkušenosti nám chtěli ukázat něco výjimečného a to se povedlo. Viděli jsme obří rejnoky, chobotnice, sépie, malé tvorečky. Byla to naprostá paráda. Oba ponory mělké, max 25 metrů, povrchový interval mezi nimi hodina, přesně tak, jak je doporučované.
Potápění znamená zážitky na celý život. Budou-li ale jen příjemné, nezáleží výhradně na vás. (foto: Shutterstock)
Obě jsme měly počítač a sledovaly, že naše časy na dně nebyly překročeny. Po ponorech jsme s výstrojí na zádech měly dojít zpět k minibusu. Bylo to jen 100 metrů, ale do strmého kopce, s ocelovou lahví na zádech a několika kilogramy zátěže na opasku. Člověk by si řekl, hračka. Zase taková hračka to nebyla, když nám nikdo nepomohl tak, jako my bychom běžně v Egyptě udělaly. V neoprenu, s výstrojí na zádech, s lahví, která se po ponoru zdá dvakrát těžší, člověk rychle pochopí, že fyzika je sarkastická věda. Prostě jsme to nějak vyšly, převlékly se a odjely zpátky na základnu – autem, po rovině, při moři.
Já jsem pak šla se synkem do podmořského muzea (jak trefné), kamarádka domů. Jenže v muzeu se mi udělalo strašně zle. Pálily mě všechny špeky – a to doslova, protože, jak jsme řekli, dusík se usazuje zejména ve fat tissues, tedy tukových tkáních. Před pěti lety jich bylo znatelně méně než dnes, takže mě pálilo břicho, nohy a zadek, ale s takovou intenzitou, jako by vám někdo držel hořící pochodeň u těla, z něhož servali kůži.
Do dvaceti minut jsme obě měly na kůži červené fleky, mramorový vzor a pálení. Diagnóza: kožní forma dekompresní nemoci, způsobená bublinami v tukové tkáni. „Fat tissue DCS“, chcete-li odborně.
Žádná chyba. Žádná ignorance. Jen logistika, kterou centrum nepovažovalo za nebezpečnou. A přitom byla.
Začala jsem jemně panikařit a požádala v místní restauraci o lahev vody. Vypila jsem najednou přes dva litry. Ale neustávalo to. Volala jsem tedy kamarádce, místní, aby mi řekla, co dělat. A ejhle! Stejně stará kamarádka, tedy také se silnější „fat tissue“ vrstvou, měla naprosto stejný problém. Ještě se jí k tomu přidala bolest hlavy a chvilková ztráta vidění. Trochu mě uklidnilo, že jsem neudělala nic špatně. A začaly jsme pátrat.
Napsaly jsme do DAN Europe, tedy organizace nabízející potápěčské pojištění. A zjistily jsme, že nejsme jediné, komu se to na této lokalitě stalo. Problémem byla ona fyzická aktivita po ponorech, kdy jsme, obrazně plné dusíku, lezly s tolika kily nahoru na parkoviště, bez pomoci.
Byla jsem zase o zkušenost bohatší. Takže jsem musela přeložit let o několik dní, protože jsem nechtěla před zraky syna v letadle „vybublat jako sycená limonáda“. Všechno nakonec dobře dopadlo a my si o pět dní prodloužili „prázdniny“, byť nedobrovolně.
V ideálním světě by potápěč nemusel po ponoru dělat nic jiného než sedět, dýchat a popíjet vodu, popřípadě se najíst. Realita ale často vypadá jinak.
A mě napadlo, že možná ne každý, kdo si potápění chce vyzkoušet, si je vědom malých rizik i po něm. Tak si je řekněme, co ano, a co ne, když se chystáte na dovolené pod vodu.
Potápění je bezpečné. Břeh může být problém
V kurzech se učí, že máte dodržovat tabulky, pomalý výstup a bezpečnostní zastávku. Že nesmíte být unavení, prochladlí, dehydratovaní. Ale nikdo už tolik nemluví o tom, co následuje po ponoru. Jakoby se celý proces bezpečného potápění magicky zastavil těsně nad hladinou. Jenže tam to někdy teprve začíná.
Po ponoru je tělo citlivé a dusík v něm rozpuštěný jako bublinky v nápoji. Jakmile zvýšíte teplotu (třeba horkou sprchou, anebo chůzí se zátěží do kopce), aniž byste to tušili, podpoříte rychlejší uvolnění dusíku do krve. Přidáte fyzickou zátěž, třeba proto, že vás potápěčské centrum požádá, abyste si „jen sami donesli výstroj“. A máte ideální koktejl pro problém.
Z pohledu potápěče jste nic neporušili. Ale z pohledu fyziky jste udělali všechno, co nemáte.
Rozhodnutí základny?
V ideálním světě by potápěč nemusel po ponoru dělat nic jiného než sedět, dýchat a popíjet vodu, popřípadě se najíst. Realita ale často vypadá jinak. Některá centra vás nechají nosit výstroj, jiná vás nechají táhnout věci do kopce, další vám nabídnou horkou sprchu, protože „přece nechcete být v neoprenu studení“. Všechno s dobrým úmyslem. A všechno fyzikálně špatně.
A nejde jen o Evropu. Jde o přístup. Mnoho lidí má zejména o Egyptě představu, že je tam chaos a improvizace. Ale současná realita potápěčských center je jiná a pro potápěče velmi příjemná. V Egyptě totiž personál pomáhá, s výstrojí na zádech jdete jen výjimečně a vždycky je někdo připraven pomoci, nikdo vás neposílá do kopce s lahví a horká sprcha po ponoru je tabu a ještě vám vysvětlí proč. Logistika je postavená tak, aby se tělo nepotápěče nezatěžovalo zbytečně.
Reklama
Naprostý opak je běžný ve Španělsku, na Kanárech či Baleárách. Potápěčská centra tam často fungují spíš ve stylu „nalož si sám, jsi přece dospělý“, zázemí bývá minimální, voda chladnější (což znamená větší pracovní zátěž těla) a přesuny ne úplně krátké. A právě tohle dělá rozdíl.
Riziko není o tom, zda jste začátečník nebo profík. Je o okolnostech
Profesionálové často trpí DCS častěji než rekreační potápěči. Proč? Protože celý den běhají s lahvemi, nosí výstroj studentů, dělají víc ponorů, méně odpočívají a mají víc povinností. A někdy i méně prostoru říkat „ne“. Laik si myslí, že profíci jsou „imunní“. Realita? Ti nejzkušenější jsou někdy nejvíc ohrožení.
Na co byste si tedy měli dát pozor, i když jste úplný nováček? Po ponoru se vyhněte:
- horké sprše, sauně a vířivce,
- nošení těžké výstroje,
- běhu, stoupání do kopce, spěchu,
- přesunům do vyšší nadmořské výšky,
- alkoholu a dehydrataci.
Zní to jako banality. Ale přesně tyhle banality rozhodují o tom, jestli vaše tělo zvládne dusík vypustit bezpečně, nebo ne.
Potápění je krásné, uklidňující a bezpečné. Nebezpečné je to, co se děje mezi tím, kdy si sundáte masku, a tím, kdy si uvědomíte, že vaše tělo je po ponoru úplně jiný organismus. Dekompresní nemoc není selhání, je to připomínka fyziky. Připomínka, že i když uděláte ve vodě všechno správně, svět na souši má jiné zákony.
A tak, až se letos vydáte do tepla a budete se těšit pod hladinu, přejte si tři věci: perfektní ponor, kompetentního divemastera a centrum, které chápe fyziku.
