Zjistila jsem ale rychle, že útěk do tepla není jen o počasí. A že nejsem ani zdaleka sama. Češi v posledních letech lámou rekordy v odletech na Vánoce do tepla. Co za tím je? A co najdete, když utečete před něčím, co je obecně nazýváno rodinnými svátky?
Nebyl to můj první pokus o tropické Vánoce
Díky práci, kterou jsem měla, mám za sebou spousty Vánoc na pláži a ve všech koutech světa. Čím více jich bylo, tím víc jsem chtěla být doma. S rodiči. A když jsem se stala mámou, s myšlenkou Vánoc v teple zase koketuju víc, než je zdrávo.
Ale přiznávám to bez mučení: Když jsem poprvé zadala do vyhledávače „last minute 23. prosinec – 4. leden“, cítila jsem se jako někdo, kdo udělal něco zakázaného. V českém prostředí je rušení Vánoc něco jako veřejná poprava kapra ještě před adventem. Lidé vás neodsoudí nahlas, ale v duchu ano. Pojďme ale zpět do těch prvních single Vánoc v tropech.
Letadlo přistálo v tropickém vlhku, které mě objalo jako příbuzný, který to s láskou trochu přehání. V hotelové hale se potácel Santa v červeném kabátu, protože Ježíšek už měl spousty příprav, a pod kabátem se mu držely bílé chlupy. Ne z vousů, ale z kočky, která tam spala. Uvědomila jsem si, že tady Vánoce existují jen v komické parafrázi jako parodie na kýč. A možná právě to jsem tehdy potřebovala.
Hotelový bufet nabízel smažené kalamáry, které se pokoušely imitovat kapra, a Santa Claus tam pobíhal v sandálech, které mu evidentně byly malé, což mu dávalo groteskní až depresivní výraz.
Ale ještě než jsem si stihla vybalit sandály, ozvalo se uvnitř malé píchání. Nebyla to střevní reakce na tropickou vodu, ale ten zvláštní pocit, že s každým stupněm teploty navíc mizí část rituálu, na kterém jsme vyrostli. A zároveň se vám nechce přiznat, že vám to možná chybí.
Neutíkáme před zimou, utíkáme před algoritmem očekávání
Není to teplo, co nás láká. Je to ticho. Ale psychologové to popisují podstatně méně poeticky. Vánoce jsou jedním z nejvíce stresových období v roce. Svátky jsou spojeny se zvýšeným napětím, tlakem na výkon a přetížením mezi vztahovými rolemi. To, co se tváří jako idyla, často funguje jako dokonale promazaný stroj na pocit nedostatečnosti.
BBC k tomu dodává, že svátky mnohé lidi vrhají do zvláštní směsi melancholie, časového tlaku a povinné radosti, což je emocionální koktejl, který by v baru nikdo neobjednal, ale v rodinách se podává každý rok.
A tady sedím já, na pláži, popíjím drink a zjišťuju, že jsem jen malá lidská jednotka, která se pokouší utéct před jedním z nejsilnějších společenských algoritmů na světě: „Buď šťastná, protože Vánoce.“
Jenže, a to přijde později, algoritmy mají tendenci vás dohnat, i když se schováte za kokosovou palmu.
Ozdobíte palmu a předstíráte, že vám nic nechybí
Když jsem žila v cizině, měla jsem opravdu umělý vánoční stromeček, potom jsem začala zdobit palmu. První opravdu absurdní moment přišel vždycky 24. prosince ráno. A na téhle single dovolené tomu nebylo jinak. Stála jsem tam s hnědou kůží, kapkou opalovacího krému ve vlasech a říkala si, že takhle vypadají Vánoce, když je zrušíte.
Když utíkáte od vánoční samoty, může se stát, že si ji zabalíte s sebou do příručního zavazadla.
Hotelový bufet nabízel smažené kalamáry, které se pokoušely imitovat kapra, a Santa Claus tam pobíhal v sandálech, které mu evidentně byly malé, což mu dávalo groteskní až depresivní výraz. Koledy, samozřejmě ne naše o Ježíškovi, hrály jen občas, spíš jako by se někdo snažil připomenout hostům, že o Vánocích se „něco“ děje, ale nikdo si nebyl jistý co.
A pak to přišlo. Ten malý, mrňavý, otravný záškub u srdce: FOMO. Otevřela jsem Instagram a viděla jsem české obýváky přeplněné světýlky, fotky cukroví, děti v pyžamech s hvězdičkami, a přestože jsem byla teď doslova na pláži s tyrkysovou vodou, něco ve mně zlověstně syčelo: „A co když ti něco utíká?“
Podle webu TN.cz zaznamenávají české cestovní kanceláře stále vyšší zájem Čechů o dovolenou u moře. A když člověk sedí na pláži s polovičním stromečkem, začne chápat proč: doma je to krásné, dokud to není přespříliš. Na druhou stranu je tady ale to velké ALE: Pokud jedete sami a Vánoce vlastně ve skutečnosti máte rádi, představa o útěku je stejně umělá jako hotelový Santa.
Samota na dálku je jen lépe klimatizovaná samota
Když utíkáte od vánoční samoty, může se stát, že si ji zabalíte s sebou do příručního zavazadla. „Lidé utíkají o Vánocích častěji, když se necítí ukotvení. Samota se svátky jen zvýrazňuje, protože všude kolem vidíme obrazy blízkosti, kterou sami necítíme,“ říká pro Flowee psycholog Pavel Kožíšek. On pocit izolace není okrajový problém. Harvardská studie z roku 2023 zjistila, že osamělost pravidelně zažívá 1 ze 3 dospělých, a svátky ji umí zrychlit jako katalyzátor.
Seděla jsem na lehátku, bez telefonu, bez jakéhokoli „musím ještě stihnout“, a v tom náhlém klidu jsem si uvědomila něco důležitého: Že mě Vánoce neunavují kvůli tomu, co jsou, ale kvůli tomu, co jsme z nich sami udělali.
A teď přichází ta ironie, kterou život miluje: Ano, byla jsem v ráji. Ano, měla jsem drink s papírovým deštníčkem. Ano, mohla jsem jít snídat v plavkách. A stejně mě mé nejistoty našly. A tady jsem udělala první malý vnitřní posun: přestala jsem se snažit „slavit jinak“ a začala jsem jen být.
Ticho hlasitější než koledy
Bylo to 25. prosince kolem poledne, když se mezi palmami rozhostilo ticho, které jsem doma nezažila roky. Ne to trapné ticho, které nastane v rodinách po debatě o politice nebo po rozbalení „super polobotek“ z Pelíšků. Bylo to ticho, které nepáchne dusnem, ale možností.
Seděla jsem na lehátku, bez telefonu, bez jakéhokoli „musím ještě stihnout“, a v tom náhlém klidu jsem si uvědomila něco důležitého: Že mě Vánoce neunavují kvůli tomu, co jsou, ale kvůli tomu, co jsme z nich sami udělali.
Nechtěla jsem balit dárky. Nechtěla jsem se líčit kvůli rodinné fotce. Nechtěla jsem vysvětlovat, proč jsem ještě nepřizvala do života někoho, komu bych koupila spodní prádlo pod stromeček (tedy teď už syna mám!). A nechtěla jsem poslouchat obligátní větu: „Ale Vánoce jsou přece o rodině.“
Ne, nejsou. Jsou o tom, s kým se cítíte v klidu. A někdy je to vaše vlastní ticho.
A v ten den jsem poprvé pocítila, že být „mimo“ není útěk. Je to pauza. A pauza není selhání. Pauza je někdy nutná.
Minimalismus jako „tichej“ vzdor proti cukroví
Zatímco jsem tam seděla, napadlo mě, že možná nejsem žádný vánoční renegát, ale možná jsem prostě minimalistka. Ne v tom estetickém smyslu „vše bílé a hladké“, ale v tom energetickém. Méně věcí. Méně povinností. Méně rolí. A že možná nejsem jediná.
Vánoce nemusí být projekt. Nemusí být výkon. Nemusí být perfektně zmáknuté, perfektní, sdílené na sítích ani hodnocené rodinou. Nemusí být vůbec.
The Guardian psal článek o novém trendu odmítání vánočního konzumu. O lidech, kteří schválně ruší sváteční přepych, odmítají hromadné dárky a volí menší, tichou, osobní oslavu bez přepětí. A možná právě to je ten nový směr: místo Vánoc jako výkonnostního sportu tvoří lidé malé, komorní rituály, které neunavují.
Náš mozek chce změnu prostředí!
Existuje fascinující oblast psychologického výzkumu, která se zabývá tzv. regeneračním prostředím (restorative environments), tedy místy, která obnovují naši mentální kapacitu. Přírodní prostředí, změna rytmu a absence známých spouštěčů „náhlé mentální únavy“ vedou k měřitelnému zlepšení nálady i kognitivních funkcí. Jinými slovy: mozek si někdy potřebuje odpočinout od konstantní kulisy toho, co zná.
A zatímco doma se vaše mysl proměňuje v úložiště „co všechno ještě musím“, tam, mezi palmami, zažíváte ono slavné známé „tady a teď“. Je to mentální detoxikace bez aplikace, bez trenéra, bez meditačního zvonečku.
Já si tehdy pod palmami uvědomila, jak málo klidu má běžně moje hlava a jak málo prostoru dostávám pro myšlenky, které nejsou urgentní. A že možná právě proto tolik lidí utíká: ne kvůli teplotě, ale kvůli volnému prostoru v hlavě.
Návrat domů, na stejné letiště jsem přiletěla nová Já
Když jsem se o pár dní později, ale už v roce s jiným číslem na konci vrátila na letiště v Praze, přivítala mě ta klasická kombinace: přesvětlené vánoční dekorace, lidé v bundách, ostražité pohledy, jestli nemám u pasu kontraband v podobě dvou litrů slunečního svitu navíc.
Reklama
A najednou, k mému překvapení, mi to nepřišlo otravné. Možná proto, že jsem si z tropů přivezla něco, co jsem tam ani nehledala: pocit, že Vánoce nemusí být projekt. Nemusí být výkon. Nemusí být perfektně zmáknuté, perfektní, sdílené na sítích ani hodnocené rodinou. Nemusí být vůbec. Člověk má právo slavit je po svém, s rodinou, s partnerem, sám, v hotelu, na horách, v plavkách nebo pod dekou se psem. Hlavně bez omluv.
Když jsem si procházela příletovou halou, uvědomila jsem si, že zrušit Vánoce je vlastně jen jiný způsob, jak si je znovu vybrat, ale už bez povinnosti, bez pocitu selhání, bez cizích scénářů.
Finále? Vánoce zrušit jde, sebe ne
Vánoce nejsou povinností. Ani testem dospělosti. Jsou jen datem v kalendáři, kterému jsme dali příliš velkou moc. Pokud se rozhodnete místo kapra smažit se v tropech, udělejte to. Zřejmě pokud budete sami, stejně jako já zjistíte, že útěk nevyřeší, co si nesete uvnitř, jen vám dá prostor to slyšet. A to úplně stačí.
Dělejte o Vánocích jen to, co vás neunavuje. Tolik k mé vzpouře před mnoha a mnoha lety. A ať už letos zůstanete doma, nebo utečete do tepla, hlavně nezapomeňte na sebe.
