Práce záchranáře je profesí, která klade vysoké nároky nejen na odborné dovednosti, ale i na psychickou odolnost. Studie provedená mezi českými záchranáři ukazuje, že riziko syndromu vyhoření je u této skupiny výrazně vyšší než u ostatních zdravotnických profesí.
Zkoumání 202 záchranářů odhalilo, že nejvýraznější ochranný faktor proti vyhoření je emoční stabilita a kvalitní partnerský vztah. Naopak samotná míra empatie se jako ochrana před vyhořením neprokázala. Výsledky ukazují, že jedinci s pevnějším osobním zázemím jsou odolnější vůči psychickému tlaku, který každodenně přináší práce v terénu, kde se střetávají s dramatickými i tichými lidskými příběhy. Jarmila během rozhovoru vyjádřila přání zůstat v anonymitě.
Po třiceti letech u záchranky – vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé opravdu držela někomu ruku při umírání? Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Ano, pamatuju si to velmi živě, jako by se to stalo dnes. Byla to starší paní, která už tušila, že její čas se krátí. V tu chvíli jsem zapomněla na medicínu, na všechny postupy, myslela jsem jen na to, aby nebyla sama. Držela jsem ji za ruku, snažila se jí předat kousek klidu a tepla a říkala, že je v pořádku. Tehdy mi došlo, že někdy je víc než všechny léky prosté lidské gesto, tiché spojení, které dokáže uklidnit duši. Tyto okamžiky mi zůstávají v paměti navždy.
Které zásahy se vám do paměti zapsaly ne kvůli dramatu, ale kvůli lidskému gestu, pohledu nebo větě, která by se do filmu nevešla?
Nikdy nezapomenu na muže, který po těžké autonehodě nechtěl slyšet nic jiného než: „A co pes?“ Myšleno, jestli jeho pes přežil. Nebo na malého chlapečka, který mi po resuscitaci tatínka podal bonbón a řekl: „To je, abyste nebyla smutná.“
Možná právě v tom je ta neviditelná váha této práce. Učí vás, že život je křehký, každý okamžik může mít nekonečnou hodnotu, a někdy se největší léčení odehrává jen tím, že zůstanete lidský.
Jak se změnilo chování pacientů za ty roky, co jste u záchranky. Jsou dnes lidé klidnější, hysteričtější, nebo spíš otupělí?
Dřív lidé víc respektovali autoritu a zkušenost. Dnes se často zdá, že díky internetu si myslí, že vědí všechno lépe než odborníci. Přesto, když nastane skutečný moment krize, když jde do tuhého a člověk stojí tváří v tvář bolesti, strachu nebo nejistotě, většina lidí zůstává stejně křehká a zranitelná. V těch chvílích už nejde o znalosti nebo argumenty – lidé jen zoufale potřebují, aby jim někdo řekl, že tu pro ně je, že je podpoří a pomůže jim zvládnout to, co je právě ohrožuje.
Co se stane s vaším vlastním strachem ze smrti, když jí třicet let stojíte doslova tváří v tvář?
Smrt pro mě už není abstraktní strašák. Naučila jsem se ji přijímat jako součást života. Vlastní strach nezmizí, ale promění se. Jen to není panika, ale spíš respekt. Vím, že si přijde pro každého z nás, a proto se snažím žít vědomě. Ale ne vždy se mi to daří.
Můžete popsat okamžik, kdy jste si uvědomila, že tahle práce vás mění nejen jako profesionálku, ale i jako člověka v soukromí?
Byla to chvíle, kdy mi došlo, že doma už často nemám trpělivost pro „banální“ problémy. To, co lidem připadalo jako obrovská katastrofa, já už dokázala vidět v jiné perspektivě. S nadhledem, který přichází s léty práce v situacích, kdy jde skutečně o život. Najednou jsem chápala, že naše každodenní starosti jsou často jen drobné vlnky v moři skutečných krizí, a že někdy stačí jen trochu klidu, empatie a pevná ruka, aby se i zdánlivě nepřekonatelné situace daly zvládnout.
Nejvíc se uklidním v přírodě nebo při hudbě
Jak vypadá vaše „první pomoc“ sama sobě, když cítíte, že se psychický tlak začíná hromadit?
Jdu ven. Příroda je pro mě ta nejlepší terapie. A taky ráda dělám obyčejné věci, jako je vaření, práce na zahradě, nebo si jen tak sednu a pustím hudbu, což je pro mě nejlepší terapie ze všech.
Je něco, co vás dokáže po zásahu, kde šlo o život dítěte, vrátit zpátky do rovnováhy? Nebo na tyto zážitky prostě nejde zapomenout?
Na tohle nezapomenete. Nikdy se to úplně nevymaže. I když se snažíte soustředit na další zásah, na další pacienty, jejich obličej, jejich strach a zranění se někde v mysli pořád objevují.
Stačí se podívat – barva kůže, lesk očí, rytmus dechu – a člověk tuší, jestli ještě existuje šance, nebo jestli už jde jen o poslední okamžiky.
Někdy je to tiché, jindy vás to zasáhne jako vlna a vy si uvědomíte, že část vás zůstala s nimi. A možná právě v tom je ta neviditelná váha této práce. Učí vás, že život je křehký, každý okamžik může mít nekonečnou hodnotu a někdy se největší léčení odehrává jen tím, že zůstanete lidský.
Jak propojení zdravotnictví a speciální pedagogiky využíváte v terénu – a v čem vám pomáhá v komunikaci s lidmi v krizi?
Hlavně v tom, že umím číst neverbální signály a dokážu přizpůsobit komunikaci konkrétnímu člověku – ať už jde o dítě, seniora, nebo člověka v šoku. Někdy víc než slova pomůže tón hlasu, jemné gesto, nebo jen tiché přítomné naslouchání. V těchto okamžicích se ukazuje, že porozumění a empatie mohou být mocnější než jakýkoliv protokol.
Když dnes vyjíždíte k zásahu, máte už „šestý smysl“, podle kterého poznáte, jak to dopadne? A pomáhá vám to, nebo spíš tíží?
Ano, ten pocit přichází téměř vždycky. Stačí se podívat – barva kůže, lesk očí, rytmus dechu – a člověk tuší, jestli ještě existuje šance, nebo jestli už jde jen o poslední okamžiky. Je to instinkt, který se nenaučíte z učebnice, přijde s každým rokem stráveným u pacientů a v krizových situacích.
Po všem, co jste viděla – co vás drží v přesvědčení, že lidé stojí za to?
Právě ta nejmenší gesta mají často největší váhu. Podaná ruka, tichý děkovný pohled, jemné stisknutí – a najednou víte, že to, co jste udělala, skutečně někomu pomohlo. Jsou to okamžiky, které zůstávají v paměti dlouho po skončení zásahu.
Agresivita často pramení ze strachu
Můžete popsat dva nebo tři případy, kazuistiky, které vám uvízly v paměti?
Jednou jsme oživili mladého otce tří dětí, a když se probral, první, co řekl, bylo: „Mám šanci je vidět vyrůstat?“ Ten okamžik byl neskutečně silný, srdce se vám sevře a zároveň naplní něčím, co se slovy těžko vyjadřuje.
Pak si pamatuju paní po cévní příhodě, která nebyla schopná mluvit, ale zvedla palec a usmála se. Ten jediný znak byl triumfem beze slov – a nakonec jsme se smáli všichni, uvolnění a dojatí zároveň.
Reklama
A pak byl zásah u bezdomovce – špinavý, agresivní, trochu zastrašující. Ale když jsme mu zachránili život, jen potichu řekl: „Tak to bychom měli.“ V tu chvíli je člověk připomínán, že i v těch nejdrsnějších situacích je lidskost tím, co nakonec zůstává.
Setkala jste se někdy s agresivitou nebo lhostejností?
Ano, obojí. Agresivita často pramení ze strachu – lidé v panice nevědí, co dělají, ztrácejí kontrolu a někdy reagují nejhorším možným způsobem. Ale lhostejnost je mnohem horší. Vidět člověka, který stojí vedle kolabujícího, a ani nepohne prstem, nezavolá pomoc nebo jen bezmyšlenkovitě přihlíží… to je mnohem těžší než jakákoli nadávka, než křik nebo výbuch vzteku. Takové chvíle ukazují, jak křehká je lidskost a jak moc potřebujeme, aby každý měl aspoň minimální empatii a odvahu zasáhnout.
Na závěr se ještě zeptám, zvažovala jste někdy, že byste dělala něco úplně jiného?
Ano, přemýšlela jsem o tom. Vystudovala jsem magisterský obor speciální pedagogiky a děti miluju odmala. Takže kdybych někdy záchranářskou vestu pověsila na hřebík, možná bych si otevřela školku. Místo houkaček by mě budil dětský smích — to by byla zase jiná forma záchrany, taková tišší a laskavější.
