Pro většinu z nás je návštěva restaurace velmi jednoduchá věc. Sedneme si k volnému stolu a vybereme si jídlo, na které máme zrovna chuť. Žijí mezi námi ale lidé (a není jich málo), kterým vyskakuje na zádech mrazivý pot, jen co na otevřený jídelní lístek pomyslí: co kdyby si náhodou vybrali špatně? Úzkost z restauračního menu je jedna z posledních forem utrpení zasahující do jedné z mála oblastí, kterou až donedávna nenapadlo nikoho s úzkostí spojovat, právě naopak. Ale to ještě neznáte mileniály. Pro ty se i něco tak příjemného, jako je sváteční večeře, může proměnit v malé emoční tornádo a antické drama. Prostě něco mezi Hamletem, Babicou a psychiatrickou léčebnou.
Výzkum britského restauračního řetězce Prezzo totiž zjistil, že 86 % příslušníků generace Z, což jsou lidé, kterým je dnes mezi 18 a 27 lety, pociťuje při výběru jídla v restauraci úzkost. Co když si objednám něco, co mi nebude chutnat? Co když budu mít chuť na něco, na co nebudu mít? Bude tohle jídlo vypadat dobře na Instagramu? A co si o mně řeknou ostatní, že jím zrovna tady? Nebudu se muset před kolegy z fakulty sociálních věd stydět za to, že jím v podniku pro zbohatlíky? A co na to řekne moje parta?
Samé otázky. A na velikosti záleží.
Lidé často a rádi přenechávají nutnost rozhodovat za ostatní. Příklad za všechny: na přelomu tisíciletí se s rozšířením internetu předpovídal konec televize, protože prý nikdo neměl mít zájem o předpřipravený program ve chvíli, kdy si ho může každý nastavit sám. Jenže vědci tehdy podcenili ochotu lidí převzít zodpovědnost za cokoliv, včetně vlastní zábavy. Většina publika totiž chce přijít domů, praštit sebou na gauč a nechat se bavit. Nechceme si vybírat, chceme, aby to někdo udělal za nás. Kolikrát se vám stalo, že jste půl hodiny brouzdali Netflixem, HBO, Disney nebo libovolnou streamovací službou, abyste nejdříve uložili dvacet kandidátů do sekce Můj seznam, a nakonec dali šanci korejskému mezigeneračnímu dramatu, u kterého jste po třiceti sekundách spolehlivě usnuli? Únava z rozhodování se je psychologický terminus technicus a platí to jak u televize, tak v restauraci. A samozřejmě čím delší menu, tím větší dilema. V tomto případě na velikosti opravdu záleží, a zásadně.
Hrozbou už není strach z toho, že o něco přijdeme (FOMO – fear of missing out), ale strach, že něco poděláme (FOMU – fear of messing up). Máme nekonečně mnoho možností, jak mohou mileniálové zjistit, která je ta správná?
Pro generaci Z je totiž nekonečný internetový doomscrolling, ovládaný nemilosrdnými dopaminovými algoritmy, tak organickou součástí života, že vlastně rozhodovací dilema považují za něco přirozeného. Mozky ve věku informační potopy jsou nastaveny na neustálé srovnávání a zvažování všechno, což je v důsledku extrémně frustrující. Každé jídlo musí být nejlepší, každá fotka musí získat na sociálních sítích co nejvíc lajků, jinak je to zbytečné jídlo a zbytečná fotka. Více než třetina mileniálů uvádí, že jim příliš mnoho možností volby působí obtíže. Návštěva restaurace není sdílená radost s přáteli, rodinou či našimi drahými polovičkami. Je to nebezpečný průchod emočním minovým polem.
Co je horší? Drahé jídlo, nebo špatná volba?
Je to vlastně jako sázka do loterie. Když vám návštěva restaurace udělá díru do měsíčního rozpočtu, pochopitelně očekáváte, že se vám to někde vrátí. A ne, plný žaludek a radost z nezávazné konverzace nestačí. Co kdybychom náhodou někdy špatně vyslovili název pad thai nebo flat white? Co když si vybereme špatné těstoviny a vyhodíme pětikilo do vzduchu? Co když si kamarádi vyberou něco, co bude na insta vypadat líp? Nebo co když to prostě jen líp vyfotí? Co kdybychom utratili moc? Nebo ještě hůř: co kdybychom utratili málo? To nejsou pro mileniály vůbec jednoduché otázky. Jsou výrazem ekonomické nejistoty a perfekcionismu, který je generaci Z vlastní. Jak uvádí Jonathan Haidt, jeden z autorů výzkumné studie pro Wall Street Journal: „Generace Z nemá jen nervy v kýblu. Generace Z žije v permanentním pocitu strachu. Každé rozhodnutí může mít katastrofální důsledky.“
Nenápadná jedovatost doomscrollingu
O negativním vlivu sociálních médií se píše všude, málokdy to má tak viditelné dopady jako u Generace Z. Čtyřicet procent z nich si vybírá restauraci na Instagramu nebo TikToku, protože Google je (podobně jako Facebook) pro dinosaury. Mileniálové nepotřebují jídlo, mileniálové potřebují obsah. Třetina mladých dospělých si vybírá jídlo podle toho, jak vypadá na fotkách. A kvůli vizuálnímu perfekcionismu vzniká hromada dalších otázek: co když kamarád dostane víc lajků? Co když to bude hezky vypadat, ale chutnat strašně? V době, kdy prezentace jídla na Instagramu tvoří nedílnou součást obecně přijímaného rituálu, je nutno osobní preference obětovat. Samozřejmě, pokud máte priority nastaveny opravdu správně.
Generace Z, ta nejpropojenější z propojených (následná generace alfa má zase trochu jiné priority), se obává sociálního aspektu stolování. 40 % z dotazovaných tvrdí, že by do restaurace nešli, kdyby si nemohli vybrat jídlo předem. A třetina spoléhá při výběru na ostatní. Vzpomínáte si na příklad s televizí? To není o lenosti, naopak, to je o obavě z veřejného ponížení. Úzkost z jídelního lístku (anglicky „menu anxiety“) je důsledkem nepřítomnosti záchranné digitální sítě. Profesor Gabriel Rubin z Montclair State University poukazuje na to, že díky přenesení komunikace do online prostoru ztrácejí mladí lidé schopnosti komunikace v reálném světě. A izolace v důsledku pandemie covidu všechno vystřelila do exponenciálních výšin. Pro některé mileniály je traumatizující už sám fakt, že musí vůbec mluvit s číšníkem.
Když se z FOMO stane FOMU
Úzkost z jídelního lístku je projevem výrazného kulturního posunu. Hrozbou už není strach z toho, že o něco přijdeme (FOMO – fear of missing out), ale strach, že něco poděláme (FOMU – fear of messing up). Máme nekonečně mnoho možností, jak mohou mileniálové zjistit, která je ta správná? V restauraci je z toho hezká anekdota, případně článek jako tento, fenomén FOMU může mít ale doopravdy zdrcující dopad v okamžiku, kdy si nevybíráme přísady na pizzu, ale třeba školu nebo životního partnera. Vybrat si jednu věc znamená odmítnout všechny ostatní. Příklad ze seriálu Black Mirror o společnosti, kde všechno řídí numericky stanovený sociální status, bývá často uváděn jako katastrofický scénář, kam až to může dojít, když nenastavíme sociálním sítím hranice. Jenže mezitím se do smrtící depresívní spirály neschopnosti rozhodnout se dostává celá generace.
Jak si objednat a nedostat u toho panický záchvat
Pokud jste se narodili před rokem 1985, následující řádky nejsou určeny vám. Kdyby vás ale přesto náhodou přepadl pocit, že si z nejrůznějších důvodů nemůžete vybrat, zkuste se držet několika základních pravidel. Dejte si na rozhodnutí jednu minutu, pak prostě naslepo zalistujte a dejte si to první, kam se strefíte prstem. Jinak je to ale jako s Netflixem: co vám bude připadat jako první přípustné, to si dejte, zbytek si dáte jindy. Uvědomte si, že návštěva restaurace není součást veřejné soutěže v oblíbenosti, že neexistují špatné volby a že se vám může klidně stát, že náhodou objevíte něco super dobrého. A pokud chcete opravdu klid a mír v duši, vypněte si před večeří telefon. Aspoň do chvíle, než přijde na placení.
Každá generace má své démony, kterým ostatní nerozumí. Úzkost z menu je možná úsměvný pojem, ale pro ty, kteří jí trpí, se jedná opravdu o hluboký problém. Jsou vyčerpaní z neustálého srovnávání, ekonomické nejistoty a nutnosti zvyšování imaginárního statusu občana internetu. Přitom právě jídlo by mohlo v digitální budoucnosti být naším útočištěm. Stačí si uvědomit jednu základní věc: je to jenom jídlo. Nemusíte si vybrat to nejlepší. Někdy si stačí prostě vybrat.
