Moderní čeština se vyvíjí tak rychle, že učebnice zastarávají rychleji, než stačí nová verze doputovat z tiskárny do školních lavic. To, že rodiče teenagerů nerozumí některým jejich výrazům, platilo odjakživa. To, že některým větám ale nerozumí vůbec, je až záležitostí současné doby. A přesto se i dnes, ve světě, kde zítra již budou young adults považovat dnešek za dobu o něco málo mladší než černé uhlí, učíme podle několik let starých učebnic. Přitom za dvacet let se v českém jazyku změnilo tolik jako předtím za několikanásobně dlouhou dobu: „V našem stále vizuálnějším, na obrazovkách založeném světě pronikají obrazy i do naší komunikace. Vyjadřujeme se za pomoci nejrůznějších emotikon, u mladší generace i za pomoci internetových memů,“ říká spisovatelka a učitelka češtiny Iva Mrkvičková.
Prostě po dialektické spirále zpátky k hieroglyfům, chtělo by se říci. Přitom dnešní technické možnosti jsou samozřejmě někde úplně jinde než starobylé obrázkové písmo, princip zůstává ale stejný: „Důraz na obrazovost spolu s postupujícími technickými možnostmi se odráží i v dětských knížkách. Odlišné sazby písma mohou být užívány jen jako ,koření‘ (jako třeba v sérii Jak vycvičit draka) nebo rovnou tvořit základní stavební kámen celého stylu (Deník malého Minecrafťáka). Nebo může být souvislý text dokonce kombinovaný s ilustracemi komiksového typu, jako je tomu v sérii Ztřeštěný dům na stromě. Vztah mezi verbální a obrazovou komunikací je zkrátka stále užší.“
Liší se podle vás jazyk dětí vyrůstajících se sociálními sítěmi?
Liší se především mód, ve kterém děti komunikují. Psaná forma v podobě zpráv, které si děti píšou, má větší objem než dřív. Kontakt s těmi, kteří jsou daleko, je tak daleko snazší, i když se tím na druhou stranu často omezuje kontakt s těmi, kteří jsou fyzicky blíž. Do psaného textu zároveň stále víc pronikají rysy mluvené komunikace, ale to je jev, který se netýká jen poslední doby.
Iva Mrkvičková, její knihy a její osobní strážce
Vy jste učila i neslyšící děti. Musí logicky výše využívat text pro komunikaci. Je to pro ně svým (cynickým) způsobem dnes i výhoda?
Rozvoj technologií je pro všechny sluchově postižené obrovskou výhodou. Schopnost hlasové komunikace je u neslyšících velmi omezená. Jen těžko se mohou naučit vyslovovat hlásky, které neslyší. To s sebou nese v běžném životě řadu problémů. Zavolat na tísňovou linku o pomoc, pokud třeba uvidí v domě svítit zloděje, neslyšící dřív prostě nemohl. Dneska pošle na policii SMS.
Na sociálních sítích dnes působí řada knižních influencerů, v českém prostředí zveřejňují své recenze na knihy především na Instagramu a TikToku, jsou to tzv. bookstagrameři a booktokeři. Formáty krátkých videí nebo fotek s komentářem neumožňují hlubší zamyšlení, ale pomáhají čtenářům orientovat se v záplavě nových knih a nadchnout je pro přečtení. A to, zdá se, funguje.
Další výhodou je existence nástrojů pro úpravu textu. Pro neslyšícího je čeština druhým jazykem, který se navíc může učit jen v psané formě. Protože si to řada lidí neuvědomuje, přičítá případné nedostatky v psaném textu třeba nižšímu vzdělání, nebo dokonce nedostatku úcty k adresátovi. Dnes si ale neslyšící mohou své texty nechat snadno zkontrolovat, případně opravit, tak jako to běžně dělá slyšící člověk, když s někým písemně komunikuje v cizím jazyce.
Data říkají, že každé desáté dítě v Česku nepřečte za rok ani jednu knihu. Zároveň ale obliba čtení podle průzkumů stoupá – třeba právě díky sociálním sítím. Je možné brát online texty jako částečnou náhradu klasického čtení?
Na sociálních sítích dnes působí řada knižních influencerů, v českém prostředí zveřejňují své recenze na knihy především na Instagramu a TikToku, jsou to tzv. bookstagrameři a booktokeři. Formáty krátkých videí nebo fotek s komentářem neumožňují hlubší zamyšlení, ale pomáhají čtenářům orientovat se v záplavě nových knih a nadchnout je pro přečtení. A to, zdá se, funguje. Tímto způsobem například vystoupala na výsluní čtenářů young adult fantasy kniha Čtvrté křídlo. Influencerství na sociálních sítích se ale netýká dětí, jejichž přístup na sociální sítě je omezený, a literatura tam prezentovaná není určená pro ně. Takže u dětí zůstávají inspirátory ke čtení rodina, škola a knihovna.
Dnešní technologie nabízejí interaktivní příběhy: počítačové hry, Netflix, sociální sítě. V čem je ale klasické psaní a čtení nenahraditelné?
Interaktivní příběh můžeme vymezit jako takový, který vybízí k tomu, aby se jeho recipient, ať už je to čtenář, divák nebo hráč, podílel na jeho utváření, proměňoval jeho obsah. Takže interaktivitu můžeme sledovat i v celé řadě dětských knížek, ať už jsou to únikové knihy, gamebooky, jako je třeba skvěle ilustrovaná kniha Vítek, křupadlo a kostižrout, nebo pop-up knihy, které otevřením získávají třetí rozměr. U interaktivních knížek se jako čtenáři můžeme vnímat jako spolutvůrci příběhu, nebo dokonce jako jeho aktéři. U klasických knížek zůstává naše role jasnější a hranice mezi naším a knižním světem ostřejší. Paradoxně tak na nás může knižní svět působit uvěřitelněji a jeho příběh silněji. Tak jako pěstujeme u sebe i u dětí vědomí toho, jaké žánry nám jako čtenářům nejlépe vyhovují, můžeme pěstovat také vnímání vlastního vztahu k interaktivitě příběhů.
Iva Mrkvičková
Narodila se v Písku, po doktorském studiu bohemistiky učila slyšící i neslyšící děti češtinu. Přednášela univerzitním studentům o tom, jak češtinu učit, pro rozvoj dětského čtenářství a tvořivého psaní začala psát doplňovací příběhy. V současnosti bydlí v Mokrém a na volné noze se věnuje psaní, rodině a dívání se na svět zblízka. Má slabost pro netopýry, Šumavu, Norsko, psaní brkem, dřevěné domy a barefoot boty. Od dětství je její nejoblíbenější knížkou Tati, tobě přeskočilo a nejoblíbenější lidskou vlastností laskavost. Žije u lesa s manželem, dvěma dětmi, psem a kočkou. Dokud ji zima nezažene ke kamnům, tak v lese i píše. Tak vznikla knížka Psí historky (humoristická kniha, 2014), povídky (Čudlík, Červené boty – spolu se Z. Hlouškovou, 2014, Sver, 2017), doplňovací příběhy pro děti...
Vzpomínáte si na příběh, který vás v dětství změnil?
Jako dítě jsem byla hltavý čtenář, takže jsem kromě všech foglarovek, májovek, ransomovek a podobných knížek přečetla dost brzy taky celou knihovnu svých rodičů. Tam jsem narazila na Saroyanovu knížku Tati, tobě přeskočilo, která je od té doby mojí nejoblíbenější. Zjistila jsem totiž, že se v ní píše přesně o tom, co je mi nejbližší: o sladkosti toho, dívat se na svět zblízka. Pozorovat dřevo, vyplavené na pláž, nebo barvu fazolových zrnek. Takže mě ta knížka vlastně nezměnila. I když na sociálních sítích ráda využívám hashtag čtení tě mění, přikláním se k tomu, že čtení nás tak úplně nemění. Spíš nám pomáhá zvědomit si a prohloubit věci, které už v sobě neseme.
Má česká společnost skutečný zájem na tom, aby děti byly vzdělané? A poskytujeme jim k tomu odpovídající podmínky – třeba ve školách, v rodinách, v knihovnách?
V českém vzdělávání se nám nedaří dost podporovat ty děti, které startují ze zadních míst. Vliv tzv. rodičovského kapitálu je pořád rozhodující. Tedy to, jaké materiální podmínky rodiče mají, jestli je v domácnosti více stresu, hluku, nestability, jaká je schopnost rodičů vyznat se v možnostech vzdělávání, jejich informační a jazyková vybavenost, nebo jaká je podpora jejich okolí při výběru školy pro dítě. Tyhle vlivy přitom nefungují jenom v raném dětství, ale přetrvávají i při výběru střední školy a při zvažování studia na vysoké škole.
"Zatímco se postupně učíme, jak rozvíjet schopnost dětí vyhledávat, třídit a posuzovat informace, a nejnověji také jak nakládat s možnostmi, které nám ve vyhledávání a zpracování informací poskytuje umělá inteligence, už se zároveň začíná objevovat potřeba naučit děti i informační střídmosti nebo jinak řečeno informačnímu well-beingu, který by dětem - i nám - umožnil necítit se informacemi zahlceni."
Co to vlastně znamená být dnes vzdělané dítě? Je to hlavně schopnost orientace v informacích, nebo pořád i znalosti jako dřív?
Znalosti jsou určitě pořád důležitou složkou vzdělání, ale čím dál větší důraz se klade na práci s informacemi a schopnost je kriticky posoudit. Možnosti manipulace a zkreslení informací jsou díky rozvoji techniky a umělé inteligence enormní. A školní rozvrhy samozřejmě nejsou nafukovací, takže když věnujeme víc prostoru např. rozvoji kritického čtení, těžko můžeme zachovat stejné množství prostoru pro vědomosti v oblasti literární historie. Tempo, které si sami vytváříme, je ale velmi rychlé. Zatímco se postupně učíme, jak rozvíjet schopnost dětí vyhledávat, třídit a posuzovat informace, a nejnověji také jak nakládat s možnostmi, které nám ve vyhledávání a zpracování informací poskytuje umělá inteligence, už se zároveň začíná objevovat potřeba naučit děti i informační střídmosti, nebo jinak řečeno, informačnímu well-beingu, který by dětem – i nám – umožnil necítit se informacemi zahlceni.
Začala jste psát doplňovací příběhy – co si pod tím má čtenář představit? Jak na to děti reagují? A co tím rozvíjí nejvíc?
Napsala jsem pro děti tři doplňovací příběhy, které jsou ve své podstatě interaktivní. Děti jsou jejich spoluautory, protože některé části samy dopisují nebo dokreslují. Třeba vymyslí, jakého mazlíčka má hlavní hrdina, a toho potom vyplňují v příběhu všude tam, kde na zvířátko přijde řeč. Text tomu musí být uzpůsobený tak, aby seděl na všechny možné mazlíčky, které mohou děti napadnout. S těmito příběhy, hlavně s knížkou Pipin a Týna, pracují nejen děti doma, ale i s učiteli ve školách, v dílnách čtení a psaní. Z dopisů, které dostávám, to vypadá, že podílet se na příběhu děti baví, a učí je to rozumět nejen jednotlivých větám, ale i struktuře příběhu. Když jsem knížku Pipin a Týna testovala, v některých třídách děti nejprve pracovaly ve dvojicích, aby zdatnější čtenáři pomáhali těm slabším. A pak přišel hezký okamžik, kdy děti trvaly na tom, že se chtějí rozdělit, protože každý chtěl mít příběh napsaný po svém. Interaktivita nám umožňuje tvořit a utvářet obsah po svém a to je něco, na čem nám zřejmě v dnešní době dost záleží.
Těší mě, že v Kingdom Come procházíme českou přírodou a městy, protože já osobně vnímám prostředí příběhu vždycky intenzivně. Vizuálně takto dokonale představené prostředí, jaké vidíme třeba v Kingdom Come, je doslovnější než to, které by bylo zprostředkované popisem v knížce nebo ne zcela realistickou ilustrací.
V knize Kryštofe, hoď mi žlutou spojujete lego a husitství – dvě zdánlivě neslučitelné věci. Byla to záměrná snaha přiblížit dětem historii skrze něco, co milují? Co vás na tom spojení bavilo?
V jedné recenzi na svoji rozhlasovou hru Hvězdoplavec jsem se dočetla, že se snažím nenásilnou formou dětem předat určité poselství. Jestli někdo z mých textů vyčte nějaké poselství nebo se něco dozví, těší mě to, ale žádný takový záměr nikdy nemám. Snažím se jen odvyprávět příběh. Kryštofe, hoď mi žlutou je knížka, která vznikla, když jsem se motala v centru Tábora v křivolakých uličkách, šlapala po jejich nerovné dlažbě a vyhýbala se omláceným patníkovým rohům. V jedné z těch uliček je i Muzeum lega. A husitství je sice v Táboře takřka všudypřítomné, ale do knížky se dostalo skrze postavu dědečka hlavního hrdiny. Dědeček totiž na své cestě životem ztratil – a v knížce znovu našel – svůj starý husitský sen. Než knížka vyšla v nakladatelství Meander, v jiném nakladatelství ji právě pro to spojení lega a husitů zamítli, připadalo jim příliš podivné. Vlastně s nimi souhlasím, jenže v příbězích se prostě věci někdy takhle semelou.
Úspěšná česká hra Kingdom Come: Deliverance udělala něco podobného – přiblížila středověk skrze zážitek. Sledujete tyhle trendy?
Jsem vždycky hrozně pyšná, když se v Česku podaří udělat něco celosvětově úspěšného, a těší mě, že v Kingdom Come procházíme českou přírodou a městy, protože já osobně vnímám prostředí příběhu vždycky intenzivně. Tady se můžeme znovu dotknout rozdílu mezi interaktivními digitálními příběhy a příběhy v klasických knížkách. Vizuálně takto dokonale představené prostředí, jaké vidíme třeba v Kingdom Come, je doslovnější než to, které by bylo zprostředkované popisem v knížce nebo ne zcela realistickou ilustrací. V moderních médiích můžeme tedy často ovlivňovat samotný vývoj příběhu, naopak prostor pro naši vlastní interpretaci se stává menším.
Kromě jiného se Iva věnuje také LARPu, což je způsob, jak příběh zažít na vlastní kůži, a to doslova. (Iva druhá zprava dole, na fotce najdete i autora článku)
Děláte game mastera v Dungeons & Dragons (TTRPG). Co vás na tomhle způsobu vyprávění nejvíc baví?
Naučila jsem se od svého muže jít hráčům vstříc. Hráči se třeba rozhodnou, že půjdou prozkoumat sklep, který jim připadá podezřelý. Já ho sice takový vůbec nezamýšlela, ale vezmu tedy nějakou z informací, kterou jim chci dát, a umístím ji do sklepa. Ať už v podobě domovníka, kterého tam potkají, truhličky se svitkem nebo třeba kostry. Připadá mi to jako velice uspokojující model světa. Můžete jít, kudy chcete, a když budete sledovat svůj příběh, pokaždé najdete něco, co vás posune dál.
V čem vidíte přínos hraní her jako DnD pro děti – z hlediska jazyka, fantazie, týmové spolupráce?
Určitě na všech těchhle rovinách. Hodně zajímavá je při hraní práce v týmu. Protože hrát s ostatními znamená – za pomoci game mastera – naučit se někdy jenom poslouchat a dát prostor ostatním. Ale na druhou stranu taky vzít si svůj díl prostoru pro vlastní akci nebo nápad. Je určitě dobré s dětmi zvědomovat, co se v tomhle ohledu děje. Existují hráči, kteří už jako děti pomáhají ostatním zapojit se. A jsou jiní, pro které je neuvěřitelně těžké vzdát se svého nápadu, když jsou o něm přesvědčení, že je ten nejlepší. To všechno ostatně platí i pro nás dospělé hráče. I když máme často jasnější představu, jestli jsme extrovertnější typy, nebo naopak, stejně pro nás bývá někdy výzva zaujmout svou pozici v týmu tak, aby nám v něm bylo dobře.
Je DnD podle vás jen zábava, nebo i forma vzdělávání a seberozvoje?
Je to rozhodně ohromná zábava. Ale zároveň je to takřka bezedná studnice toho, co se můžeme naučit. Například proč si hráč volí neustále jeden typ postav? Proč si tichá dívenka volí postavu drsné bojovnice? Někdy se ukáže, že to není proto, že by si přála být víc asertivní a odvážná, ale proto, že ve skutečném životě jí připadá náročné brát neustále na všechny ohledy, a touží věci řešit jednoduše, jako bojovník. DnD je zároveň jakousi herní učebnicí proaktivního přístupu k životu a kreativního myšlení. I v bezvýchodné situaci musí hráči objevit aspoň něco malého, co mohou udělat a kam celý problém posunout.
Příběhy dokážou děti prožívat velmi intenzívně. A česky se přitom učí jen tak mimochodem. Zato velmi účinně.
Vidíte rozdíl mezi dětmi, které čtou příběh, a těmi, které v příběhu hrají roli? Co která zkušenost přináší jiného?
Při hraní příběhu mají děti přímý vliv na příběh, při čtení musí ve své fantazii aktivně budovat realitu příběhu, interpretovat významy textu i ilustrací. Kromě toho s sebou každé komunikační médium nese jiné prostředky. Jazyk, který můžeme vnímat v dobrých psaných příbězích, obrací pozornost nejen k příběhu, ale taky sám k sobě. Dítě se učí vnímat a vychutnávat použitá slova, strukturu vět, slovní hříčky. Vnímá tak dobré, nebo dokonce mistrovské příklady užívání jazyka – prostředku, který je i pro něj v životě nepostradatelný.
Když tvoříte svět pro děti v DnD – co všechno musíte mít na paměti? Jazyk, morálku, rytmus, výzvy?
U dětí se snažím především brát ohledy na jejich individuální nastavení. Jsou například děti, které se neodvažují v příběhu podstoupit velká rizika, dokud tomuto strachu neodrostou. Takové děti potřebují čas na to, aby se naučily lépe odlišovat realitu příběhu od té své. Do té doby pro ně není například dobré hrát příběhy, které nerozlišují jasně mezi dobrými a zlými postavami, nebo ty, které obsahují větší násilí.
Říká se, že kdo umí vyprávět příběh, má v ruce obrovskou moc. Proč jsou podle vás příběhy pro děti tak důležité? A co se stane, když je dětem nedáme, nebo když si je samy nenajdou?
Jsem přesvědčená, že dětský čtenář se od toho dospělého v zásadě neliší. Rozdíl je podle mě jen v míře věcí. Dětský čtenář má méně zkušeností, takže příběhy mu pomáhají porozumět světu v oblastech, které my už známe. V jiných oblastech je to ale stejné pro děti i dospělé. Příběh nám všem může ukázat věci, které si jinak nemáme čas nebo možnost uvědomit. Třeba to, že ne vždycky můžeme ovlivnit, co nás potká, ale můžeme se s tím aktivně snažit něco udělat (Hobit). Nebo to, že přátelství s někým, kdo je úplně jiný než my, se může ukázat jako mnohem hlubší než vztah s někým, kdo patří do podobné skupiny jako my (Škola dobra a zla). Anebo to, že i když se od nás čeká, že něco dokážeme – a nám se to nepovede, můžeme dokázat něco jiného, co je stejně důležité nebo i důležitější (Ohnivá křídla).
Vy sama jste nejen autorka, ale i vypravěčka. Co se podle vás odehrává v dětské hlavě, když poslouchá nebo tvoří příběh?
Fascinuje mě, jak se děti učí rozumět realitě příběhu. Pozoruju to všude tam, kde děti aktivně příběh tvoří – při hraní DnD, když si děti hrají na postavy z knížky nebo filmu, nebo i u mých doplňovacích příběhů. Zpočátku třeba chtějí rozbombardovat město, do kterého je stráž nechce pustit. Ale postupně, pokud mají tu možnost, se naučí realitě příběhu podřídit. A to jsou teprve ty pravé zázraky. Když děti vyjdou z toho, co mají k dispozici, a vystavějí v příběhu něco úžasného.
Máte zkušenost i s tím, že příběh dítěti pomůže zvládnout těžkou emoci nebo situaci?
Bylo by hezké říct, že příběh vždycky pomůže. Není to ale tak jednoznačné. Tou nejzákladnější biblioterapeutickou schopností knížek nebo příběhů obecně je ukázat nám cestu ven ke světlu, i když se přitom můžeme nad knížkou i vyplakat. Mám takovou pozitivní zpětnou vazbu od dospělé čtenářky i na svoji dětskou knížku Maja a Kim, která se dotýká tématu rozchodu rodičů. Pomáháme-li dětem, které něco trápí, s výběrem knížky, je potřeba našlapovat zlehka, nemůžeme prostě jen dát dítěti takovou knihu, která se zabývá právě jeho situací. Některé knížky pak totiž můžou být bolavé až přespříliš. V tomhle ohledu mám například zpětnou vazbu od dítěte, které na tom bylo podobně jako hlavní hrdina knihy Volání netvora, která vypráví o smrtelně nemocné mamince. A pak existují také knížky, záměrně a explicitně vytvořené pro práci s emocemi nebo s problémy, jako je třeba česká knížka Emušáci.
foto: Archív Ivy Mrkvičkové (se svolením)
