Představujete si šumění moře, studený koktejl v ruce při západu slunce a milý úsměv obsluhy. Místo toho se vám ale na konci pobytu nebo návštěvy protáhne obličej nad účtem, kde za „pozornost podniku“ platíte víc než za letenku. Nápoje na dovolené nejsou vždy tím, čím se zdají. Dovolená v resortu i mimo něj někdy umí být pro Čecha hořká i bez rumu.
Omyly, které pálí
Češi jsou na dovolené vstřícní, milí a často příliš důvěřiví, možná i proto, že někteří z nich se velmi často nedomluví jinak než česky. „Tohle nám přece dali jen tak,“ říkáme si, když na stole přistane sklenka šumivého nebo košík s chlebem. Realita? Tyto drobnosti často představují vychytané triky, jak z turistů dostat víc peněz. A právě nápoje v tom hrají hlavní roli. Od vody přes led až po minibar v hotelu.
Nejde jen o „podrazy“ v levných bistrech nebo předražené bary. Často jde o nejasné cenovky, „happy hours,“ které nejsou tak happy, nebo pití, jež vás stojí víc než večeře. A to nemluvíme o ledu, který místo osvěžení přinese střevní kolaps. Přinášíme vám průvodce nejčastějšími nástrahami a pár skutečných příběhů těch, kteří už vědí, jak chutná turistická past.
1. „Welcome drink“ není vždy zadarmo
„Bylo to jak v pohádce,“ vzpomíná Martina, která s manželem vyrazila do all-inclusive resortu na Korfu. „Ještě jsme si ani nesedli a už nám nesli prosecco v krásných sklenkách s ovocem. Říkali jsme si: To je servis! Jenže na konci dovolené jsme měli na účtu pětkrát ‘special drink’ za 9,50 eur. A to jsme si tam prosecco ani nikdy neobjednali.“
V mnoha resortech, hlavně ve Středomoří, je takzvaný „welcome drink“ marketingovou iluzí pohostinnosti. Obsluha ho podá automaticky, ovšem málokdy už zmíní, že se jedná o zpoplatněný nápoj. Obzvlášť, pokud se jedná o „lepší“ drink, za nějž je považováno právě prosecco, aperol nebo místní koktejl. Horší je, že i když si dáte jen jeden, na účtu bývá účtován každému za celou dobu pobytu, a to klidně i opakovaně.
Reklama
Některé hotely dokonce počítají uvítací drink jako součást „welcome experience“ – tedy balíčku, který si hosté podle webových stránek údajně přejí. Jenže vás se nikdo neptá. Ale platíte.
Podle evropské spotřebitelské organizace BEUC se jedná o tzv. „předem neobjednanou placenou službu“, která je podle zákona sporná a v některých případech i nelegální. Jenže kdo by na dovolené ztrácel nervy kvůli skleničce? Češi většinou pokrčí rameny a zaplatí s nevědoucím úsměvem. Až doma zjistí, že těch „úsměvů“ bylo na účtu za několik tisíc. A to nebyli ani v Thajsku, země tisíce úsměvů...
2. Koktejly bez ceníku s cenou „podle obličeje“
„Objednali jsme si mojito a piña coladu. Představovali jsme si drinky za nějakých 6–7 euro, jak jsme byli zvyklí z menu u bazénu,“ říká Radim Procházka (36 let), který s přítelkyní strávil týden v chorvatském resortu poblíž Splitu. „Jenže tohle jsme si objednali večer u baru na pláži, kde žádný jídelní lístek nebyl. Koktejly byly výborné, ale taky za 18 euro. Každý.“
Některé podniky v turisticky exponovaných oblastech operují s velmi volným pojmem „ceník“. Zvlášť večer nebo na místech s živou hudbou se ceníky ztrácí jako mávnutím kouzelného proutku, ale zato se vám dostane barmana, který se usmívá, míchá, zdobí, dokud nepřijde účet. A tehdy úsměv zmrzne vám.
Zákazníci, kteří se nezeptají předem, se často nestačí divit. Obzvlášť u míchaných koktejlů, které nejsou přesně specifikované a liší se v použitých surovinách, alkoholu i velikosti sklenice, může cena skákat podle nálady obsluhy. Nebo podle toho, kolik si myslí, že „turista unese“.
Zatímco v Česku je běžné, že každá položka musí být předem zřejmá, v některých zemích, typicky v Itálii, Řecku nebo ve Francii, bývá „volná tvorba ceny“ běžnou praxí. Pokud je někde uvedeno „cocktail of the day“ nebo jen název bez ceny, zbystřete. A raději se zeptejte dvakrát. „Turisté se často bojí vypadat nezdvořile, když se ptají na cenu. Ale právě na těchto místech je to vaše jediná obrana,“ radí Sabina Kárová, která pracuje jako delegátka v Turecku.
„V jedné taverně v Antalyi našim hostům bez ptaní přinesli na stůl dvě láhve neperlivé vody. Skleněné, hezky vychlazené. Až na účtu potom zjistili, že každá stála v přepočtu dvě stě korun. Bylo jim trapné to řešit, takže zaplatili. I když jsem tam potom šla to řešit, nikdo se se mnou nebavil, logicky. Od té doby o tom vždy informuji na úvodní schůzce, protože, bohužel, jazyková bariéra u krajanů stále ještě je. Říkám klientům, aby si dali pozor na všechno, co přistane na stole bez objednání.“
Voda, která je u nás brána jako samozřejmost nebo drobná položka, může v některých letoviscích hrát hlavní roli v turistické strategii. Zvlášť pokud je to „domácí značka“ servírovaná s etiketou, která budí dojem luxusu. Přitom často jde o běžnou balenou vodu z obchodu – jen s pětinásobnou přirážkou. V některých případech také bývá voda účtována i v rámci „paušálu za servis,“ takže i když ji neotevřete, platíte ji. A pokud se odvážíte požádat o vodu z kohoutku, setkáte se s úsměvem, povzdechem a někdy i odmítnutím.
Takže zlaté pravidlo? Pokud si vodu výslovně neobjednáte a není zdarma uvedená na jídelním lístku, může jít o past. Nechte si vše účtovat až po souhlasu. Jinak bude „osvěžení“ pálit nejen na jazyku.
4. Happy hour bez konce, alespoň na účtence
„Dvě za cenu jedné! Hlásal velký nápis před barem na Mallorce. Super, dáme si mojito a sangrii, ať si užijeme večer,“ vzpomíná Pavel, který s kamarády cestoval po Španělsku. „Jenže když jsme si objednali další rundu, přišla jiná servírka a naúčtovala nám všechno dvakrát. Prý happy hour platí jen na první nápoj a jen u vybraných druhů. To nám nikdo neřekl.“
Zákazník většinou ani neví, že led nebyl součástí objednávky, je přidán automaticky. A v některých podnicích je „ledová úprava“ zpoplatněna extra jako zvláštní servis.
Happy hour, tedy šťastná hodinka, zní jako ideální moment, kdy si dopřát něco navíc. Jenže právě tady bývá skrytý čertík. V mnoha případech není přesně řečeno, kdy happy hour začíná, kdy končí a na co přesně se vztahuje. Může jít jen o určitou značku alkoholu, jen o první objednávku, nebo dokonce jen o konkrétní typ drinku v nabídce dne.
Dalším trikem bývá jemná změna podmínek během večera. Začínáte pít v rámci akce „dvě za jednu“, ale pak se vám připíše třetí drink, už v plné ceně. Nebo vám sice dají dva drinky, ale účtují vám ten dražší. A pokud nejste pozorní, poznáte to až doma, když se podíváte na výpis z účtu. A to už je pozdě. V některých případech obsluha spoléhá na to, že lidé po pár drincích ztrácejí ostražitost a že kvůli pár eurům nebude nikdo dělat scénu. A to je přesně ten moment, kdy z happy hour zbyde jen „hour“.
Happy hour není legálně definovaný pojem. Je to marketing, který se dá snadno využít a zneužít. Pokud není uvedeno přesně, o jaké nápoje a časy jde, buďte opatrní.
5. Led s příplatkem a s rizikem pro žaludek
„Měla jsem jen colu s ledem. Vypila jsem dvě sklenky a druhý den jsem strávila celý den na pokoji, střídavě v posteli a na záchodě,“ říká Lucie, která si chtěla na Krétě užít klidný den u bazénu. „Obsluha byla milá, ale na otázku, jestli je led z balené vody, jen pokrčila rameny. Příště si dávám nealko bez ledu. Radši teplé než třídenní dovolenou na toaletě.“
Led je pro mnoho turistů neviditelný rizikový faktor – a přitom ho obsahuje většina nápojů podávaných v letních destinacích. Pokud není vyrobený z pitné balené vody, což nebývá v levnějších podnicích nebo plážových barech pravidlem, může být doslova koktejlem bakterií. Zdroje jako CDC (Centers for Disease Control and Prevention) opakovaně upozorňují, že právě kontaminovaný led bývá častým důvodem zažívacích potíží u turistů v jižní Evropě, Asii nebo Latinské Americe.
Zákazník většinou ani neví, že led nebyl součástí objednávky, je přidán automaticky. A pokud se pokusí nápoj bez ledu vrátit nebo vyměnit, dostane se mu naštvaného pohledu. Asi byste nevěřili, ale v některých podnicích je „ledová úprava“ dokonce zpoplatněna extra jako zvláštní servis. Možná absurdní, ale reálné.
Pokud máte citlivé zažívání nebo cestujete s dětmi, platí pravidlo číslo jedna: žádný led, pokud si nejste jisti původem vody. Raději si drink nechte přinést teplý, ať neprosedíte zbytek dovolené v křečích tam, kde žádný snový výhled nebude.
6. Drahé šampaňské místo levného sektu
Také já jsem si chtěla v mých cestovatelských začátcích připít s kamarádkou na první den dovolené. Objednaly jsme dvě sklenky prosecca, jenže na účtu pak bylo něco jako „Moët & Chandon – 36 eur“. Úplně nám spadla čelist. Obsluha se tvářila, že je to běžná věc, že prosecco u nich znamená „lepší bubliny“. Ani se neomluvili.
Pokud se chcete vyhnout pastem, pak minibar na pokoji vyfoťte hned po příjezdu, nebo rovnou požádejte o jeho vyprázdnění.
Jedna z nejoblíbenějších pastí na turisty je jednoduchá a elegantně zabalená v perlivém obláčku: objednáte si prosecco, cava nebo sekt – a přinesou vám šampaňské. V lepším případě kvalitní, v horším jen předražený nápoj s noblesním názvem. Ve výsledku ale zaplatíte násobek očekávané částky.
Tento trik se spoléhá na to, že turisté nečtou etikety a že ve změti jazyků a jmen bublin netuší, co je co. Často se také podává šampaňské „house special“ – tedy víno z domluvené distribuce, které podnik nakupuje levně, ale servíruje jako luxus. A pokud se pokusíte reklamovat, dozvíte se, že „prosecco“ znamená „bublinkové víno“ a že šampaňské je vlastně upgrade. Samozřejmě s cenou odpovídající francouzskému venkovu.
A náš tip, ať nedopadnete jako my? Pokud nevidíte láhev, zeptejte se na značku a ročník. A jestli vám bublinky nalijí, aniž byste to viděli, zpozorněte. Jinak se vám může lehký přípitek proměnit v těžký účet.
7. Ceny za deci, ne za sklenku
„Byli jsme na výletě v toskánské vinařské oblasti. Sedli jsme si na krásnou terasu a objednali si dvě sklenky červeného. Víno výborné, výhled úžasný, jenže na účtu 20 eur,“ popisuje Petr Svoboda (52 let), který s manželkou cestuje po Itálii už roky. „Až doma jsem pochopil, že cena 4 eur na lístku byla za 100 ml. A my dostali velké sklenky. Dvakrát dvě a půl deci. Takže vlastně pětkrát tolik.“
Mnoho českých turistů předpokládá, že „sklenka“ vína znamená univerzálně 0,2 nebo 0,25 litru jako u nás. Jenže v Itálii, Francii, Řecku nebo Španělsku to tak být vůbec nemusí. Cena na lístku bývá často uvedena za 100 ml, což je nejmenší možné množství. A to bez toho, že by to bylo nějak výrazně specifikované. Pokud k tomu připočítáte příplatek za obsluhu, výhled nebo „lokální specialitu“, bude večer krásný, ale taky pěkně drahý.
Podle studií jde o běžný trik, který není technicky ilegální, ale rozhodně je neetický. Takže rada? Vždy se ptejte na objem sklenky, nebo si nechte víno nalít u stolu. A pokud si všimnete, že číšník „nalévá štědře“, neberte to jako kompliment, ale jako signál, že byste se měli zeptat na cenu.
8. Cinkající minibar jako past
„Hned první večer jsme si dali s manželem vodu z minibaru. Byli jsme unavení z cesty a nechtělo se nám do obchodu,“ vypráví Iveta (34 let), která trávila týden na Rhodosu. „Na konci pobytu nám hotel naúčtoval přes 60 eur – prý jsme si každý večer něco vzali. Ale to nebyla pravda! Dokonce tvrdili, že jsme vypili jednu vodku, kterou jsme ani neotevřeli.“
Minibar je možná věrný pomocník hotelového pohodlí, ale zároveň dobře skrývaná zbraň hromadného odírání turistů. Nápoje v něm bývají několikanásobně předražené, což ví většina lidí. Ale co už tolik Čechů netuší: některé hotely účtují položky z minibaru i v případě, že jste se ho ani nedotkli. Využívají k tomu pohybové senzory, váhové detektory nebo prostě fakt, že nikdo obsah nevyfotí a nezkontroluje při příjezdu.
V některých případech je minibar doplněn o tzv. „hospitality tray“, tedy o několik balených drinků nebo snacků, které nejsou součástí ceny pokoje, i když jsou položené vedle rychlovarné konvice a hrníčků. Kdo by to nepochopil jako pozornost podniku? Český neznalý turista. Výsledkem je pak účet, který zahrnuje vše od čaje až po instantní kávu za ceny, které připomínají švédské letiště.
Cover charge bývá fixní, třeba 2 až 5 eur na osobu. K tomu se může připočítat ještě „ambient fee“, tedy poplatek za živou hudbu, klavírního hráče, nebo i DJ set.
Podle tohoto článku patří minibary mezi „top 3 nejčastější skryté náklady hotelových pobytů“. A pokud se chcete vyhnout pastem, pak minibar vyfoťte hned po příjezdu, nebo rovnou požádejte o jeho vyprázdnění. Dojděte si pro pití raději do obchodu. Voda za 1 euro chutná stejně dobře.
9. Nealko dražší než pivo
Zní to jako špatný vtip, ale v některých letoviscích je realita zcela opačná než u nás: pivo je levné, zatímco cola, džus nebo minerálka se platí jako luxusní artikl. „V jedné kavárně na italském pobřeží jsme si dali espresso a fresh pomerančový džus,“ říká Petr Svoboda. „Káva stála 2 eura. Džus – 9,50. Byl sice čerstvý, ale stejně nás to úplně odrovnalo. Někdy si říkám, že máme fakt smůlu.“
V mnoha případech totiž nealko nápoje nespadají pod žádnou happy hour, nezlevňují se a co víc, často jde o „domácí výrobu“ nebo „bio suroviny“, jejichž cenu si podniky stanovují podle nálady nebo typu klientely. Cena je fixní a chuťový zážitek vedlejší.
Překvapivé ale je, že i běžné limonády jako Fanta, Sprite nebo klasická cola bývají v resortech záměrně naceněné vysoko. Důvodem je obchodní marže a fakt, že turisté v horku pijí nealko ve velkém. Je to prostě výhodný artikl. Zatímco za pivo může hotel platit méně kvůli domluveným dodávkám, nealko si často vozí sám a podle toho jej i účtuje.
Podle serveru The Economic Times může rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nealko drinku v hotelovém resortu dosáhnout až 1200 %. A co z toho plyne? Jestli se chcete na dovolené chovat zdravě a nepít alkohol, fajn, ale připravte si peněženku. I džus totiž může být pěkně hořký.
10. Barový „cover charge“ – příplatek za to, že si sednete
No a poslední je z podobného ranku. Sedli jsme si s přítelem jednou do podniku na pláži v Benátkách. Byla tam krásná terasa s výhledem na lagunu, číšníci v bílých košilích, hrála živá hudba. Dali jsme si dvě kávy a dvě coly. Účet byl 34 eur a na účtence byl „servizio terrazza“ 10 eur a „music fee“ 4.
V mnoha evropských zemích, především v Itálii, Francii nebo Řecku, existuje zvláštní typ přirážky, kterou většina Čechů nezná: cover charge, tzv. poplatek za obsluhu, za posezení, za výhled, nebo dokonce za atmosféru. Jde o paušální částku, kterou podnik přidává za to, že nesedíte jen tak někde u baru, ale třeba na zahrádce nebo s výhledem na moře nebo na jeden ze sedmi divů světa.
Ať už si dáte espresso nebo tři chody, cover charge bývá fixní, třeba 2 až 5 eur na osobu. K tomu se může připočítat ještě „ambient fee“, tedy poplatek za živou hudbu, klavírního hráče, nebo i DJ set. Nejde o konzumaci, ale o celkovou atmosféru a málokdy vás na to někdo upozorní předem.
Zatímco v Česku bývá obsluha zahrnuta v ceně nebo v dobrovolném spropitném, v mnoha destinacích je tento příplatek automatický a nelze ho odmítnout. Pokud se ozvete, uslyšíte oblíbenou větu, že je to napsané dole na jídelním lístku. Samozřejmě maličkým písmem. A často pouze v italštině nebo francouzštině. Některé zdroje upozorňují, že právě tyto netransparentní poplatky patří mezi nejčastější důvody turistických stížností.
Dovolená za hubičku může skončit rozčarováním. (foto: Shutterstock)
Takže si raději vždy projděte jídelní lístek, ideálně hned u vchodu nebo předem online. Pokud se vám něco nezdá, nebojte se zeptat. A pokud odpověď zní vyhýbavě, víte, že jste na správném místě. Tedy správném… pro tenhle seznam.
Desatero jsme už sice vyčerpali, ale nemůžeme si nechat ujít jeden, možná nejčastější problém, s nímž se setkáme. A to jsou hotelové drinky all inclusive v zemích „třetího světa“, často arabských. Takže máme tady bod číslo 11 našeho „desatera“.
BONUS: Když drink chutná i působí jako chemické čistidlo
Místní drinky v některých zemích by měly být součástí kulturního dědictví, ale jiné by měly spíše nést označení zbraně hromadného ničení. To, co je pro domácí „národní poklad,“ může pro českého turistu znamenat výlet do pekel s přestupem na toaletě. Vzpomínáte si na „rakiji“, kterou vám vnutil milý chorvatský hostitel jako „naprosto lehké domácí víno“? Ve skutečnosti to byl destilát s ostrostí čističe oken, servírovaný z PET lahve s nápisem „Juicy orange“. Nebo řecké ouzo, které někdy chutná jako směs anýzu a léku na bolest hlavy. A co takhle „arak“ na dovolené v Tunisku? Anebo veškeré alkoholické koktejly v Egyptě? Jedna sklenka a máte třídenní detox s plným programem: zimnice, průjem a dialog s Bohem.
Češi na dovolené často zapomínají, že místní „specialita“ neznamená vždy pitelnost. Často jde o pálenku domácí výroby, kde nikdo neřeší, zda to má 40 % nebo 60 %, nebo zda tam není přimíchané něco, co by chemik poznal jen pod mikroskopem. Přitom právě tyto drinky bývají součástí all inclusive. Proč ne, vždyť třeba v muslimských zemích je nikdo z místních nepije. Anebo snad…?
Podle WHO jsou neoficiálně vyráběné alkoholické nápoje jedním z nejčastějších důvodů akutní gastrointestinální otravy u cestovatelů. A to i v zemích s jinak přísnou kontrolou potravin.
Takže závěrečná rada nad zlato? Pokud vám někdo podává tekutinu v plastovém kelímku, v PET lahvi nebo z neoznačené karafy a tvrdí, že „tohle pijeme jen my místní, turistům to normálně nedáváme“, položte sklenku, usmějte se a objednejte si raději sodovku. Anebo si vypláchněte ústa savem, účinek bude podobný.
