Chutná ti naše pivo? Co si myslíš o české mentalitě? To jsou jedny z prvních otázek, které Češi kladou cizincům. Těm v první řadě připadá zvláštní, že existuje národ, který se zajímá o to, co si něm ostatní myslí. „Američanům je to jedno, na to jsou moc sebestřední a Francouzi zase snobští,“ vysvětluje Jennifer Preston, Američanka z Kalifornie, která tu žije 11 let. Podle ní Američané nemají něco jako společnou mentalitu. Mají různé zkušenosti, rozdílnou historii, kdežto nás pevně spojuje 40 let totality. Komunistická diktatura zanechala hluboké stopy nejen v archivech a na fasádách budov, ale i v mentalitě lidí a v jejich chování. „Žiju tady přes 10 let a stále neznám své sousedy. Než aby mě pozdravili, raději zajdou za roh,“ říká Jennifer a dodává, že jde nejspíš o pozůstatek z dob socialismu, kdy si každý raději hleděl svého.
Jennifer upozorňuje na to, že ve srovnání s ostatními národy máme nízké sebevědomí, když o nás člověk řekne něco hezkého, tak tomu nevěříme, nebo to shodíme. Pochvala? Podezřelé! Řeknete-li Čechovi, že se vám líbí české zdravotnictví, odpověď zní: „No jo, ale čeká se na operaci půl roku.“ A když zmíníte, jaká je tu bezpečnost? „To je pravda, ale stejně tady někomu ukradli kolo.“ Tenhle zvláštní defenzivní pesimismus je pro cizince matoucí. Ale, říkají, je v něm taky jakási pravdivost, skromnost a absence patosu.
Chceme hlavně klid
Co nám zůstalo a proč se některé věci nemění ani po 35 letech demokracie? Podle publikace Za rudou oponou od Daniela Kunštáta je jedním z nejsilnějších kulturních dědictví totality nízká důvěra k institucím i lidem. Lidé za komunismu žili ve světě, kde každý mohl být potenciální udavač. Po revoluci se sice změnil režim, ale nedůvěra přetrvala.
Socializace u nás probíhá po hospodách, kde se filosofuje o smyslu života, politice i proč je Plzeň lepší než Budvar. I když od dob covidu i tohle pomalu upadá.
Nazvěme to skeptickým konzervatismem, který se projevuje i v našem chování vůči cizincům. Kulturní jinakost bereme často jako hrozbu, a tak není nouze o případy, kdy se u nás cizinci setkávají s rasistickým chováním. Dědictví historických traumat jako zrada Západu v Mnichově nebo okupace Sověty v nás vytváří hluboký kolektivní pocit ohrožení. Máme tak pocit, že si musíme vše chránit, jazyk, styl a hlavně klid. „Němci sní o budoucnosti, Američané o velikosti, Češi o tom, aby měli klid,“ definuje naši mentalitu Tom Czaban, původem z Velké Británie, který žije v České republice od roku 2015.
Někdy se chováme jako křupani
Czaban sesbíral výpovědi cizinců žijících v Česku a položil jim jednoduchou, ale nebezpečnou otázku: „Kdo jsou pro vás Češi?“ Nečekejte klišé typu, máte tady krásné holky, pohádkové hrady a dobré pivo. Tohle je realita. Zahraniční respondenti popisují Čechy jako „hrubé“ a „nepřátelské“. Minimálně takový je první dojem s tím, že je rozdíl mezi generacemi. Starší generace je často vnímána jako méně vstřícná vůči cizincům, zatímco mladí Češi bývají otevřenější a flexibilnější. Jeden respondent trefně poznamenal:
„Češi žijí v ráji, ale tváří se, jako by pořád pršelo.“
Pokud jde o českou „vřelost“, cizinci mají pocit, že jsme asi zapomněli, co znamená úsměv. Expaty šokuje naše „pasivně-agresivní“ chování, kdy je na chodníku málem srazíme, protože sdílení prostoru je pro nás očividně protiústavní.
„Češi jsou velmi hrubí a arogantní, a to nemají vůbec žádný důvod!“ svěřuje se v online diskusi Charles. „Například chodníky jsou na některých místech velmi úzké, a když přicházíte z opačného směru, člověk by si myslel, že by bylo zdvořilé trochu ustoupit, ale oni to neudělají, takže do sebe nakonec vrazíme,“ píše Charles a po vypršení pracovního víza už nemá v úmyslu se sem vrátit. Cizinci si pak v diskusních fórech dávají rady, kdy se vzájemně varují před hlavním městem a doporučují návštěvu Moravy, kde jsou lidé příjemnější.
Nepříjemné prodavačky
Redakce Flowee také oslovila cizince, kteří žijí nebo žili v Česku, a řada věcí se jenom potvrzuje. „Mám špatnou zkušenost s generací nad 50 let, přijdu do obchodu a prodavačky jsou na mě vesměs nepříjemné, chovají se, jako kdyby svůj život nenáviděly,“ svěřuje se se svojí zkušeností pro Flowee Dakota z Utahu, který v Praze dva ruky studoval. „V Americe je to úplně něco jiného, v obchodě si navzájem přejeme hezký den, prohodíme pár milých slov. Vypadá to, jako kdyby lidé u vás byli neustále kvůli něčemu naštvaní,“ pokračuje dál Dakota. Nic ale není černobílé, s Čechy má i příjemné zážitky, kdy se scházel s vrstevníky v hospodě u piva.
Reklama
Což potvrzuje, že náš první dojem není na jedničku, někdy se chováme jako křupani, co musí urvat místo na sezení v tramvaji stůj, co stůj, a tváříme se kysele, na straně druhé, socializace u nás probíhá po hospodách, kde se filosofuje o smyslu života, politice i proč je Plzeň lepší než Budvar. I když od dob covidu i tohle pomalu upadá.
Smějeme se smrti i katastrofám
Možná se tyhle řádky nečtou dobře a řada z vás si řekne, že cizinci jenom nepochopili českou mentalitu. Tak vězte, že máme řadu rysů, která se jim líbí a imponuje.
„Český humor je absolutně nejlepší, podobá se tomu britskému,“ vyzdvihuje Bogdan pro redakci Flowee jedno z našich pozitiv. Bogdan je původem z Rumunska a v Praze pracuje a vychovává své děti po téměř dvě dekády. Ano, český humor je specifický, čím černější, tím lepší, nemá žádné hranice. V takové Americe by se neodvážili si dělat srandu z tragických událostí. Je to náš způsob, který se dědí po generace. Mechanismus, který pomáhá překonat těžká období. Smějeme se smrti, nemocem, katastrofám i totalitě. Jak řekl klasik: „Humor je, když se smějeme. I když nám není do smíchu.“
„Čechy vnímám jako národ, který miluje sport a jakékoliv aktivity v přírodě. Nevadí jim špatné počasí, nic a vedou k tomu i svoje děti. To není běžné pro státy z jihu nebo východu Evropy,“ vyzdvihuje Bogdan naši odolnost proti větru i dešti. Má i pozitivní zkušenost na poli osobních vztahů, Čechy považuje za přátelské, rádi se podle něj navštěvujeme, jediné, nad čím se podivuje, je, proč si mažeme rohlík zespodu a nerozkrojíme si ho, a zvláštní mu přijde i to, že svým dětem dáváme pusu na pusu.
Pohled cizinců na českou mentalitu je často rozporuplný, na jedné straně si všímají naší uzavřenosti a neomalenosti, na straně druhé ale obdivují naši houževnatost, schopnost přežít, smysl pro černý humor i lásku k přírodě. Zdánlivě chladná fasáda mnoha Čechů skrývá často hlubokou loajalitu, jen je potřeba na ni chvíli počkat. Cizinci si zkrátka musí zvyknout, že Češi neoplývají „americkým úsměvem“ ani francouzským šarmem. I když působíme mrzutě a skepticky, není to nezbytně znak nelibosti, spíš reflex historických zklamání, která nás naučila být obezřetní.
