Pátek Karla Křivana: Proč fronta na klobásu není vize

Tento týden mě nějak nebavily podcasty. Buď tam měli lidi, které jsem už mnohokrát slyšel, a tak mě při vší jejich zajímavosti a vhledu do problému ničím nepřekvapí, nebo naopak ty, které opravdu poslouchat nemusím, protože s hloupostí či neznalostí si vystačím zcela sám.

Ale protože jsem si navykl pohybovat se po Praze s něčím hlasem v uších, přeladil jsem na archiv Českého rozhlasu, kde naštěstí zrovna uvolnili k poslechu knihu Válečný pilot mého oblíbeného Exupéryho.

Podstata civilizace

Není to text veselý, protože vnímavý autor v ní popisuje stav mysli pilota porážené francouzské armády po vpádu nacistů v roce 1940. V jejím samotném závěru ale odpovídá na otázku, co je podstatou civilizace, kterou brání a která prohrává. Otázka, která je důležitá bohužel i dnes.

Bylo by dobré, abychom si odpověděli na otázku, co tedy vlastně chceme po zemi, kde platíme daně a žijeme.

I když my se stále můžeme těšit ze zdánlivě nekonečných časů klidu a pohody, cítíme, že stroj zábavy a komerce nestačí překrýt pochybnosti o způsobu, kterým spravujeme věci veřejné. Kritika poměrů pak neznamená podporu zla, nýbrž snahu změnit to, co nás činí slabými. Omlouvat vlastní chyby a zavírat před nimi oči ničemu nepomáhá. Svobodu víc ohrožují ti, kteří ji svojí nekompetentností zbavují síly, než její nepřátelé.

Zbavit se iluze

Nebudu se zde snažit převyprávět Exupéryho, poslechněte nebo přečtěte si ho sami. Nic moc lepšího v evropské literatuře minulého století nenajdete. Vidím-li ale plná náměstí lidí, mačkajících se u stánků politiků, kteří prodávají levné klobásy, tak by bylo podle mě dobré, abychom si odpověděli na otázku, co tedy vlastně chceme po zemi, kde platíme daně a žijeme.

A existuje-li vůbec nějaký společný zájem či důvod, proč bránit svět, který si zvykl sám sebe nazývat svobodným. Myslím si, že první, čeho se musíme zbavit, je představa, že „u nás se to stát nemůže“. Tuto iluzi hezky ztělesňuje postava táty, kterého hraje Zdeněk Svěrák v Obecné škole. Ona bezstarostná víra v jakousi vrozenou kulturnost národa, který je jiný než nastupující barbaři, a v to, že se tu nějak zachumláme do svých pelíšků a bude dobře, není sice vlastní jen nám, ale právě nám, Čechům, hodně vlastní je.

Hledat smysl

Ale k té otázce, kterou si položil Exupéry. Tato civilizace stála vždy víc na člověku, jedinci, než na lidech, chcete-li masách či davech. Avšak tomu jednotlivému člověku musí být jasné dvě věci: Že je součástí určitého společenství a že to, co dělá, dělá současně za všechny ostatní. Každý náš čin, každé naše rozhodnutí mají vliv na okolí.

Sobectví není synonymem svobody a před odpovědností za společný úděl neutečeme. Leda, že bychom se dobrovolně vzdali oné vlastní jedinečnosti. A současně, že bychom ve svém jednání měli hledat soulad s nějakým původním smyslem života. Nejsme ani stvořiteli tohoto světa, ani nebudeme soudci nad svými činy. Ale byla-li nám dána schopnost tvořit, měli bychom ji využít, a ne pouze existovat.

Tvoření civilizace

Schopnost spojovat odlišné jedince ke společnému cíli, aniž jim beru jejich jedinečnost, je to, co činí svobodné země silnější oproti všem sebesehranějším armádám srovnaným do řad a zdánlivě myslícím jedním směrem, ve skutečnosti ale nemyslícím, nýbrž pouze následujícím myšlení jednoho vůdce.

Je to zadání mnohem těžší než velet poslušným. Ale vytvoříte pak civilizaci, která dává smysl. Zdá se mi, že nyní často chceme, abychom všichni mysleli stejně, neboť to je prý jediná možnost, jak efektivně fungovat. Nemáme cíl a myslíme, že ho najdeme v jednotě. Jednota ale neznamená, že se co nejvíc podobáme jeden druhému, nýbrž to, že dokážeme žít pospolu kvůli nějaké společné myšlence či důvodu.

Vidím mnoho snaživých krejčí, kteří se už už chystají šít uniformy. Ale málo tvůrců, kteří by mě dokázali nadchnout pro dílo, díky němuž bych se cítil součástí nesmrtelného, aniž bych přestal vnímat vlastní srdce. Někdo říká, že je u nás potřeba udělat pořádek. Já si spíš myslím, že nám chybí důvod, proč bychom vůbec něco stavěli. V marketingovém slangu se tomu říká vize. Nemáme společný sen, nemáme svoji kennedyovskou cestu na Měsíc za deset let. Pak těžko vysvětlujeme těm, kteří stojí frontu na levnou klobásu, čím se od nich vlastně lišíme.