Seděl jsem v kavárně na běžné pracovní schůzce. Byla středa a vědomí, že je zítra volný den, jí dalo uvolněnější ráz. Deadliny nebyly stanoveny ostře, úkoly jsme si slíbili poslat zpřesněné později a vůbec jsme spíš utíkali od konkrétních řešení a návrhů k debatě, co by se dalo ještě udělat. Takové to kreativní tlachání, kdy máte pocit, že něco vymýšlíte, ale ve skutečnosti jen utíkáte od tématu, protože můžete, neb nikdo nedrží program pevně v rukách.
Takové schůzky bývají i delší, než je potřeba, což byl i případ tohoto setkání. Této uvolněné atmosféře hodně napomáhala i starší paní, která hrála na klavír. Byla hostem jako my, protože klavír je zde určen pro návštěvníky.
I proto mám tuto kavárnu, kousek od železničního mostu, rád. Baví mě tam zajít a čekat, kdo si zrovna sedne za klávesy a co začne hrát. Přemýšlím, proč asi zvolil právě tuto skladbu, a snažím se hádat, co se jí onen dotyčný snaží vybavit či jakou vzpomínku přivolat.
Opatrný začátek
Někteří přijdou ke klavíru odhodlaně, sebevědomě se posadí a spustí. Jiní se nechávají přemluvit spolustolovníky, kteří chtějí slyšet svoji oblíbenou melodii. Ta středeční paní byla opatrná. Zašla do části, kde je klavír umístěn, a nejdříve vypadala, že jen hledá vhodné volné místo. Všude jich bylo kolem dost, kavárna byla skoro prázdná. Pak zase přešla do jiné části, zastavila se a opět se vrátila.
Byla přesně ten typ, u kterého vás napadne, jak musela být v mládí krásná. Ne že by teď nebyla, ale víte, jak to myslím.
Ale ještě nezasedla k nástroji, jen se rozhlédla a zase podél našeho stolu pomalu odkráčela k vitríně se zákusky. Vypadalo to, že nenašla někoho, s kým měla sraz, a že zase odejde. Ale opět se otočila a zamířila ke klavíru. Tentokrát šla přímo, sedla si a spustila. Asi jako když jdete do vody, která je nečekaně chladná, chvíli v ní postáváte a pak se rozhodnete a začnete plavat.
Hrála jistě a příjemně. Ta hudba mi připadala známá, a přitom se mi nedařilo se s ní spojit. Stále mi něco připomínala, snažil jsem se na ni v duchu navázat svým vlastním vnitřním hudebním nástrojem, ale nechytal jsem se.
Zaplněný prostor
Klient odešel a měl jsem čas si klavíristku prohlédnout. Byla štíhlá, elegantně oblečená, světle zelený rolák jí skvěle seděl k delším, rovným šedivým vlasům. Zase, někoho mi připomínala, ale na nikoho konkrétního mi neseděla.
Hudba samozřejmě zaplnila poloprázdný prostor a já si říkal, jestli si sem šla zahrát, protože nemá klavír doma a chybí jí, nebo jí někdo nepřišel na domluvenou schůzku, jenže ona nechtěla rovnou odejít a nechala se zlákat příležitosti si zahrát. Byla přesně ten typ, u kterého vás napadne, jak musela být v mládí krásná. Ne že by teď nebyla, ale víte, jak to myslím.
Pár minut navíc
Jestli bych nějak měl popsat úsloví, že čas se jakoby zastavil, tak takovouto chvílí. Poslouchal jsem, několikrát do sebe obrátil hrnek dávno vypité kávy a nevím, proč mě napadlo, jaké to muselo být, když skončila válka a někteří se vrátili domů, ale nenašli tam ty, které znali.
Zbyly po nich jen věci a kulisy. Mezitím paní v tichosti zavřela víko klavíru a odešla z kavárny. Podle mě si nic nedala. Přišla, zahrála a odešla. Ta melodie byla z těch, které nemají žádný snadno zapamatovatelný motiv. Zmizela s ní a čas se opět rozjel. Ona ho ale dokázala na chvíli opravdu zastavit. Takových lidí je málo. Díky ní jsem získal pár minut navíc. Což bylo příjemné. Zvlášť když jsem si uvědomil, že všechno to, co jsem klientovi nasliboval, budu muset udělat.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
