Pátek Karla Křivana: Zlo, které trvá

Osmdesát let je velice dlouhá doba. Patřím ke generaci, jejíž rodiče byli tehdy malé děti. Ale děda mi ještě stihl vyprávět o povstání v Praze. Zvláště pak o rozdílném chování lidí, když šlo o život, a naopak, když bylo rozhodnuto. Jedni stavěli na Pankráci barikády, druzí „navštěvovali“ byty Němců, aby se pak objevovali na ulici v novém oblečení. Ostatně čtenáři Škvoreckého Zbabělců vědí, o čem je řeč.

Konec druhé světové války bude jistě důvodem k mnoha projevům politiků plných vět, že se to již nesmí opakovat. Aby pak mnozí z nich šli, a svým konáním tato vlastní slova popřeli. Někteří z naivity, jiní z neznalosti, další bohužel z důvodů osobního zájmu, když jsou ochotni nespokojenost lidí využít k jakékoli vlastní výhodě.

Nemlčící Hora osudu

Už jsem pochopil, že z dějin, ani těch nedávných, se lidé nepoučí a každá generace si musí svůj příběh o věčném klání svobody s nesvobodou prožít sama. Veřejně činní a vystupující lidé by ale měli mít dost rozumu na to, aby chápali, čeho jsou součástí, a poznat, že Hora osudu již zase nemlčí. Máme-li si bez patosu něco vzít z konce nejstrašlivější války v nám známých dějinách, pak to nejsou nějaké složité skutečnosti.

Přestože si všichni mohli v jeho knize přečíst, co s Německem zamýšlí, panovala iluze, že země Goetha a Beethovena něco takového nedovolí.

Tou nejdůležitější je prostý fakt, že zlo existuje. Nejsou jen odstíny šedi, černá tma tu je s námi pořád. I když se tím směrem raději nedíváme. Je hloupé si myslet, že s lidmi, kteří vsadili svoji kariéru na ničení lidských životů, se lze nějak dohodnout.

Slušný člověk ve fraku

Čtete-li vyjádření německých politiků, průmyslníků i intelektuálů ze začátku třicátých let, kterak toho šaška Hitlera přechytračí, nestačíte se divit. Protože víme, jak to nakonec dopadlo. Vidíte-li ale v dokumentech Adolfa ve fraku, jak se tváří, že je vlastně jen trochu radikálnější konzervativec, a vypadá jako onen pověstný „slušný člověk“, dojde vám, proč mu mnozí na jeho marketing naletěli. Ostatně nekouřil, nepil a byl to vegetarián, že.

Přestože si všichni mohli v jeho knize přečíst, co s Německem zamýšlí, panovala iluze, že země Goetha a Beethovena něco takového nedovolí. I dnes slyším, že ten a ten něco jen říká, ale není možné, aby to opravdu myslel vážně, či dokonce udělal. Na konci takového omylu pak mohou být rampy před Osvětimí.

Jak se připravit

Nyní víme, jak snadné bylo možné válce a neštěstím s ní spojených zabránit, když nacisté byli ještě malá strana. Současně ale vidíme, že na nás jakékoliv varování z minulosti dostatečně nefunguje, a to i přesto, že snad neuplyne den, aby na nějaké televizi nešel dokument o té sebrance.

Dvě ponaučení bychom si ale ze zkušenosti našich dědů vzít mohli: Není důležité, co se říká, ale kdo to říká. I Hitler mluvil o míru a svobodě. A není pravda, že něco nemůžeme tušit. Stačí věřit, že když někdo řekne, že vás chce zabít, tak to nejspíš chce udělat, nebo o tom alespoň vážně uvažuje.

Nepřipravenost na souboj s probuzenou Horou osudu není omluva. Je to neodpustitelná chyba, za kterou zaplatili příšerným utrpením desítky milionů lidí. A za kterou platily země Koruny české další desítky let po válce. To není jiný příběh, jen druhý díl toho prvního. Což si také neuvědomujeme a málo připomínáme.