Snad to byly nějaké finské noviny, které napsaly, že v Česku stačí hodit puk na led, a lidi začnou bláznit. Každopádně podobné hlášky bylo možné číst na sociálních sítích během Velikonoc často. Bylo to proto, že v Českých Budějovicích, kde by ostatně chtěl žít každý, jak věděl již Jára Cimrman, se konalo mistrovství světa v ženském hokeji.
A uvážliví Jihočeši, zajisté s podporou svých krajanů, vytvořili nový rekord v návštěvnosti. Na ženský hokejový šampionát prostě přišlo nejvíc lidí v historii právě u nás. Důvodů je jistě více. Především i to, že české hokejové dámy hrály do poslední chvíle o medaile.
Hokejový paradox
Je ale stejně zajímavé, jak národ, který díky oblibě v opatrném až zápecnickém způsobu života přirovnáváme mnozí k Hobitům, miluje agresivní, tvrdý, rychlý sport, kde můžete uspět různými strategiemi, ale rozhodně ne tou, kterou tak ráda a nešťastně volí česká politika: Počkáme, ono se to přežene. V hokeji alibismus nefunguje. V politice taky ne, ale tam, zdá se, nezáleží notnou dobu na výsledcích.
Vlastnosti, které potřebují Pastrňák či Martin Nečas, aby se neztratili v nejlepší hokejové lize světa, jako společenství moc nesdílíme.
Ona česká obliba hokeje, který jako jediný sport ještě s fotbalem dokáže shromáždit lidi na náměstích a stát se tématem i intelektuálních debat, byť třeba pohrdlivých, může být právě snahou kompenzovat onu reálnou životní pasivitu pohledem na rychlíky a rychlice (?) na ledu.
Hokej také hraje na špičkové úrovni jen několik zemí, vítězství na mistrovství světa může vytvářet iluzi čehosi opravdu velikého, byť se jedná spíš o mistrovství severní části Evropy a Ameriky. A Ruska, ale to nechme raději v jeho euroasijské nekonečnosti. Ostatně, byla to nepochybně i možnost alespoň někdy porážet Sověty, když už jsme jim v politice nejdřív nalítli a pak se podrobili, která z hokeje u nás udělala víc než sport.
Různá kvalita materiálu
Ono to s tím hokejem ale bude asi jednodušší. Národ není jednolitý kvádr, jak by ho rád viděl básník, ale je to směska lidí tvořených různou kvalitou materiálu. Od křemene po říční písek, který se nechá proudem nanášet, kam je vodě libo. A tak je i mezi českými Hobity hrstka odvážných a odolných žen a mužů, kteří tvrdě pracují, když se jiní baví, aby si mohli vydělávat ježděním po ledě.
Říkáme-li o sobě, že jsme hokejový národ, pak jsme spíš národ hokejových fanoušků. Vlastnosti, které potřebují Pastrňák či Martin Nečas, aby se neztratili v nejlepší hokejové lize světa, jako společenství moc nesdílíme. Ale výsledky, které jim to přináší, obdivujeme. A hlásíme se k nim.
Hýčkejme si to
V Budějicích se ukázalo, že máme i odolné hokejistky. Nesmějme se lidem, kteří chodí na tribuny vypnout hlavu a obdivovat sportovce. Jsou země, kde plná náměstí vzývají zločince. I český Hobitín si takovou dobou prošel, imunita vůči zlu není přenosná z generace na generaci, bohužel.
Hýčkejme si svoji zálibu ve sledování hokejových zápasů. Ostatně, pro naše sousedy je neškodná a my sami můžeme alespoň na chvíli sledovat Češky a Čechy, kteří si to bez problémů rozdají s těmi nejlepšími ve své profesi. A třeba alespoň na chvíli kousek z jejich přístupu k práci vyzkoušet i ve svém životě.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
