Když se řekne „neplatič“, spoustě lidí naskočí obrázek zarostlého pána, který se vymlouvá, že „má exekuci a přece by ho dítě mělo mít rádo i bez peněz“. Realita je ale mnohem rozmanitější a plejáda neplatičů (omlouvám se, že budeme mluvit o mužích, ale samozřejmě výživné někdy neplatí i ženy) sahá od podnikatelů, kteří naoko nemají příjem, až po zahraniční IT specialisty, kteří po rozvodu zmizí do jiné země a tam se zázračně rozpustí jako cukr v čaji.
Podle údajů Ministerstva spravedlnosti ČR i Policie ČR bylo v roce 2023 řešeno přes 20 tisíc případů trestného činu zanedbání povinné výživy, což z něj činí nejčastější trestný čin v oblasti rodinného práva. Podle Zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2023 se na veškeré trestné činnosti podílí sedmi procenty. Jinými slovy, každý pracovní den přibude v průměru několik desítek nových případů rodiče, který ignoruje své zákonné povinnosti, a ve většině těchto případů jde o otce. Matky, které se o své děti starají většinou samy, tak zachraňuje náhradní výživné od státu.
Náhradní výživné možná na 6 let
Podle portálu peníze.cz vyplatil stát v roce 2024 na náhradním výživném 269 milionů korun. Ještě loni byla doba vyplácení náhradního výživného státem stanovena na čtyři roky, nyní se jedná o prodloužení na šest let: „Prodloužení výplaty náhradního výživného z dosavadních čtyř let, respektive po 48 výplatách, na šest let, tedy až 72 výplat, reflektuje realitu, že v mnoha případech se situace s neplacením alimentů ani po několika letech nelepší,“ doplnil pro jmenovaný portál tiskový mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jakub August. „Průměrná výše náhradního výživného se pohybuje mezi 1800 a 1900 korunami měsíčně. Stát doplácí částku do soudem určené výše výživného, maximálně však do hranice 3000 korun. Pomoc je tedy cílená, adresná a reaguje na konkrétní výpadek příjmů,“ říká tiskový mluvčí ministerstva.
Tato částka pak pokrývá výživné pro děti, jejichž rodič, většinou otec, neplní svou vyživovací povinnost. V průměru se tedy stát stará o více než 30 tisíc dětí ročně, jejichž rodiče selhávají. Výsledkem je dlouhodobá zátěž a dlouhodobý stres rodičů samoživitelů, kteří často pracují na více úvazků, a přesto mají problém pokrýt základní životní potřeby svých dětí i své vlastní. Stát tak supluje roli druhého rodiče. Nebo přesněji: daňový poplatník platí to, co měl platit ten, kdo se rád fotí s dítětem, ale nemá problém prohlásit: „Já bych rád, ale víš jak – inflace, kurz eura, karma...“
Fenomén napříč kontinenty
Podle studie Evropského parlamentu se problém s neplacením výživného vyskytuje napříč Evropou: ve většině zemí má 25–50 % matek samoživitelek problém s vymáháním alimentů. A v USA dokonce podle údajů US Census Bureau (2022) neplatí výživné 53 % otců, přičemž průměrná výše dlužného výživného přesahuje 5 000 dolarů ročně na jedno dítě.
Jedinec, který má pocit, že ztratil moc nad partnerem, se ji snaží získat skrze dítě. A čím méně je ochoten dávat – tím víc požaduje emocionální a výchovnou kontrolu.
Specifickou skupinu pak tvoří otcové žijící v zahraničí, kteří se často domnívají, že české soudy a zákony se jich už netýkají. Jenže, jak připomíná i UNICEF ve své studii o absentujících otcích, emocionální i finanční absence má zásadní dopad na vývoj dítěte. A zatímco emocionální přítomnost se někdy dá simulovat, třeba skrze videohovor přes Zoom, na platby stravného a výletů peníze z Monopoly nestačí.
Martina S. (39 let) má devítiletého syna. Její bývalý partner žije od rozchodu v Itálii, kde se potuluje jako digitální nomád. „Volá mu pravidelně, přesně podle toho, jak určil soud. Chce vědět, co jedl k snídani, jestli se mu líbí spolužáci, a hlavně, co dělám já. Neodpustí si jedinou poznámku o tom, že jsem hysterická, že mu kazím výchovu. Ale za devět let nepřišla ani jedna platba,“ říká Martina. Alimenty? Nula. Zato na Instagramu má její bývalý fotku se synem z dovolené, s popiskem: „Nejdůležitější muž mého života".
Lisa S. (42 let), jejíž bývalý partner žije stále v USA, kam kdysi přijeli společně, má obdobnou zkušenost: „Při každé žádosti o výživné mi právník řekl, že je to komplikované. Bývalý se vyjádřil, že se mnou už nechce mít nic společného, jen se synem. Ale jakmile šlo o to, že se mu rozbil notebook do školy, napsal mi, že zaplatit opravu je moje povinnost a že on přece 'nemůže posílat peníze na něco, co nemá pod kontrolou´.“
Někdy ale nejde „jen“ o peníze
Kristýna V. (50 let) má dítě s Afričanem s muslimským vyznáním. „Odešla jsem od synova otce, když byl synovi rok. Soudy proběhly v Čechách a otci bylo nařízeno zaplatit výživné, a to i zpětně. Bohužel jsem nikdy neviděla ani korunu – výživné mi už 4 roky platí stát a i to má navíc brzy skončit. On nikdy nic nezaplatí, ale soustavně se na syna snaží mluvit arabsky, povídá mu o tom, co je ramadán a proč by neměl jíst vepřové. Za tu hodinu týdně, kterou (po telefonu) má, si ještě neodpustil synovi udělit spousty „cenných“ rad do života – snaží se tak s ním manipulovat. Syn hovory s ním nesnáší a už v sedmi letech pochopil, že kdykoli se táty zeptá na to, kdy mu pošle peníze, ten hovor ukončí. Myslím, že toho syn poměrně využívá,“ dodává Kristýna. Kristýna sama ale nejhůř nese právě expartnerovu manipulaci a snahu dostat syna na svou stranu, což chápe jako příležitost manipulovat s oběma.
Jana S. (47 let) je Češka, stejně jako její bývalý partner. Žijí v jednom městě a na péči o společného potomka se oba podílí, nicméně úprava péče proběhla jen na základě dohody mezi nimi. „O dohodu ohledně výživného jsem se s ním pokusila ještě v době, kdy syn chodil do školky. Odpověděl mi, že mi nic dávat nebude, protože si syna odečítám z daní. Sám přitom žádný příjem kvůli exekucím nevykazuje, což byl také jeden z důvodů mého odchodu. Od začátku docházky do školky jsem tedy všechno platila já, možná s výjimkou nějaké odpolední dílničky, na kterou školka nakupovala materiál, nebo ještě nějaké jednorázové platby za výlet, co si matně vzpomínám. S nástupem do školy se nic nezměnilo. Syn dostal od táty aktovku a zaplacený jeden sportovní kroužek, vše ostatní jde za mnou: jídlo ve škole i v době, kdy je syn u táty, družina, lyžařský výcvik, plavání, školní akce, i potřeby do školy. Tentokrát už tvrdí, že ´nemá problém se podílet´, ale až mu pošlu přesný rozpis všech částek, které jsem za syna zaplatila. Částku, kterou jsem mu řekla, jsem si prý mohla ´vycucat z prstu´. Ten přehled mám, od začátku školy si už všechno píšu položku po položce, ale jemu zjevně nejde o to, aby se podílel férovou částkou, možná jakoukoliv částkou. Kdyby mi navrhl, že bude platit třeba svačiny a obědy ve škole, byl by to začátek diskuse. Že byl syn na lyžáku, chodí do plavání a také do družiny, dobře ví a není nic jednoduššího než se zeptat, kolik stály tyto akce. Ale ne, jeho zajímá jen detailní přehled mých výdajů. Potřebuje rozhodovat, mít nade mnou alespoň nějakou kontrolu.“
Vztah mezi mužem a jeho dítětem může být krásný, ale také velmi účelový. Zejména, když do hry vstoupí narcismus, mocenské hry a neschopnost oddělit vztah k dítěti od potřeby ovládat jeho matku.
Rodinná psycholožka Mgr. Kateřina Holá vysvětluje, že jde o velmi častý vzorec chování: „Jedinec, který má pocit, že ztratil moc nad partnerem, se ji snaží získat skrze dítě. A čím méně je ochoten dávat – tím víc požaduje emocionální a výchovnou kontrolu. Takoví otcové si často namlouvají, že „jsou přítomní“. Že když si jednou týdně zavolají přes FaceTime, tak to znamená, že jsou součástí života dítěte. Přitom neznají jména učitelů, nemají ponětí o zdravotním stavu a nikdy neřešili, že dítě roste z bot.“
Orientace v právní džungli
Dřív to bylo jednoduché – neplatíš? Zavoláme na tebe tetičku exekutorku. Jenže pokud má otec nulový oficiální příjem, pobírá dávky nebo žije mimo Česko, začíná právní slalom.
Nejdříve může matka požádat o náhradní výživné u státu, pokud jí otec dluží tři měsíce a dítě má trvalý pobyt v ČR. Formulář je dostupný online přes MPSV a stát pak alimenty vyplácí do výše 3 000 Kč měsíčně. Ovšem: není to dar, ale půjčka. Stát pak vymáhá částku zpět po otci. Navíc nová legislativa chce zmírnit tresty za neplacení výživného.
Jak uvádí web advokátní kanceláře Chrenek-Toman-Kotrba: „Problematika ohledně neplacení výživného ať pro nezletilé či zletilé děti a další osoby ze zákona oprávněné ho pobírat je ve společnosti stále živá. Průběžně se řeší, zda neplatiče trestat více či méně razantně, nebo vlastně neaplikovat trestně právní normy a využívat pouze cesty občanskoprávní nebo správní.“ Jak uvedly na konci loňského roku Novinky.cz, neplatiči alimentů by dle nové novely zákona navržené ministerstvem spravedlnosti neměli chodit do vězení. Dlužníkům by tak hrozila obyčejně exekuce. „Tresty kvůli zanedbání vyživovací povinnosti si ve věznicích odpykávají stovky lidí ročně. Ministerstvo si od novely slibuje úspory.“
Další možností je exekuce, kterou může nařídit soud. Pokud je ale otec v zahraničí, je nutné zahájit mezinárodní řízení. Evropská unie má mezi členskými státy dohodu o spolupráci v oblasti rodinného práva, tzv. Nařízení Brusel IIa, ale v praxi často naráží na rychlost a ochotu úřadů v cizích zemích.
Například pokud bývalý partner žije v USA, postupuje se podle tzv. Haagské úmluvy o vymáhání výživného, konkrétně verze z roku 2007.
Lisa i Kristýna vědí, co to znamená. Soudní řízení trvalo téměř tři roky, během kterých Lisa sama platila právníky i překlady. „Dlužil desítky tisíc. A pořád chtěl mluvit se synem každý týden přes FaceTime. Zakazoval mu nosit barevná trička, komentoval, že je tlustý po mně, a rozčiloval se, že nemluví plynně anglicky.“
Nový fenomén narcistních otců?
Vztah mezi mužem a jeho dítětem může být krásný, ale také velmi účelový. Zejména, když do hry vstoupí narcismus, mocenské hry a neschopnost oddělit vztah k dítěti od potřeby ovládat jeho matku. Právě to je časté schéma, které se objevuje u otců, kteří sice trvají na „rodičovských právech,“ ale nejsou ochotni přispět ani korunou. „Pro narcistní osobnost je dítě prodloužením jeho ega. Chce, aby ho dítě milovalo, obdivovalo, vnímalo jako nadřazenou postavu, ale bez závazků. Pokud má pocit, že matka dítě 'kontroluje', začne bojkotovat finance jako formu msty,“ končí psycholožka Kateřina Holá.
Reklama
„Když můj syn nechce mluvit s otcem, tvrdí mi, že jsem ho zmanipulovala. Ale když se ho zeptám, proč mu nechce volat, řekne: protože mě vždycky jen kárá. Má pocit, že všechno dělám špatně. A já s tím nic nezmůžu,“ říká Kristýna. Děti v těchto vztazích často zažívají emocionální vydírání. Věty typu „Kdybys mě opravdu měl rád, řekl bys mámě, ať mi tě pošle na víkend“ nebo „Víš, že když neposloucháš, tak si mě už asi neužiješ dlouho“ nejsou výjimkou.
Image otce roku, ale jen na sítích
Vraťme se ale na závěr k instagramové idyle. Muž drží dítě za ruku na pláži. U snímku hashtagy jako #daddysgirl, #myworld nebo #tatazije (nebo tatazie – jako fantazie?). Ale ve skutečnosti je to ten stejný otec, který už tři roky neposlal ani korunu. Fenomén „brandingu otcovství“ ale přesto zažívá boom, a to zejména u mužů, kterým záleží až v první řadě na tom, jakou image si vybudují.
Podle tohoto článku jsou otcové, kteří veřejně sdílejí otcovství na sociálních sítích, často ti, kdo ve skutečnosti selhávají v každodenní péči. Instagramový otec je symbol identity, nikoliv závazku. Je to o prezentaci, ne o realitě. A jak říká Martina, jež má syna s nomádem, „on si mě zablokoval na všech sítích, ale jako profilovku má fotku se synem a status 'Blessed father of one amazing boy'. Nedává to ani smysl. Je to jako marketingová kampaň na vztah, který neexistuje.“
Děti, které tohle zažívají, jsou pak vnitřně zmatené. Na sociálních sítích jejich otec září, v reálném světě jim nezavolá měsíc. A když už zavolá, tak křičí, proč si ještě nenapsaly domácí úkol.
