Pro některé jsou to podivíni, pro jiné lidé, kteří se zkrátka rozhodli žít jinak, v klidu, bez spěchu a ve vlastním tempu. Říkají si Lesomilovi – s nadsázkou, ale i s respektem k přírodě, která je jim domovem, učitelkou i zrcadlem. V Orlických horách, v domě zvaném Chajdaloupka, žijí bez elektřiny ze sítě, s vodou ze studánky a srdcem dokořán.
„Jsme pětičlenná rodinka na samotě u lesa. To, co sdílíme, jsou zkušenosti, které jsme tady načerpali,“ říkají Zdeněk (40) a Berenika (33), manželé, kteří se rozhodli odejít z civilizace – ne kvůli trendu, ale protože jim to dává smysl.
On miluje dřevo, výlety, vaření a práci venku. Ona žije pro bylinky, zahradu a děti – nejen své. Spolu vychovávají tři dcery: Evu (7), která ráda kreslí a cvičí dětskou jógu, Alžbětku (4), malou cestovatelku, která ráda vyřezává, a nejmladší Marušku (1), která je ještě miminko. V následujícím rozhovoru sdílejí, jak se jim v jejich světě žije – a proč by se do toho „normálního“ už nikdy nevraceli.
Lesomilovi, to je přezdívka, je to tak?
Zpočátku ano, ale od loňska jsme již oficiálně Lesomilovi, je to naše nové skutečné příjmení.
Mohu se rovnou v úvodu zeptat, jak vlastně probíhá taková změna příjmení a proč zrovna „Lesomilovi“?
Lesomil byla moje přezdívka už asi 15 let a můj tesařský mistr z toho tehdy nevědomky udělal jméno. Jako rodina jsme vystupovali pod jménem Lesomilovi už dlouho předtím, než jsme se rozhodli ho přijmout oficiálně. Naše dcera Evička ani neznala své původní příjmení – všem říkala, že je Lesomilová.
A jak taková změna probíhá? Jednoduše. Zajdete na matriku, zaplatíte 3 000 korun, uvedete relevantní důvody ke změně a pak čekáte na rozhodnutí. Kvůli dětem schvaluje změnu také OSPOD. Celé to trvalo asi měsíc. Já svého biologického otce nikdy nepoznal – ani dědu, ani strýce, takže jsem ke svému rodnému příjmení necítil žádný vztah.
Žijete na samotě u lesa v Orlických horách. Kdy se zrodil nápad odstěhovat se do hor, daleko od lidí?
Ten nápad se vlastně nikdy přímo „nezrodil“, všechno přišlo tak nějak samo. Oba máme blízko k přírodě, ale samota pro nás původně nebyla tím hlavním cílem. Od malička jsme si přáli žít v souladu s přírodou, to bylo pro nás klíčové. Já jsem část života strávil v paneláku v Hradci Králové, manželka dokonce většinu svého života. Časem jsme zjistili, že město prostě není pro nás.
Chtěli jsme žít blízko hor, někde za vesnicí, obklopeni zelení. O samotě jsme nijak zvlášť nesnili – ale vesmír to zařídil jinak. A tak tu žijeme už skoro devět let. Chtěli jsme hlavně, aby děti mohly volně běhat venku, abychom se o ně nemuseli bát.
A jak se vám tam žije dnes?
Milujeme ticho, milujeme tmu. Je to pro nás naprosto ideální. Neslyšíme vesnici, neslyšíme silnice, žádná auta… Jednou týdně slyšíme vzdálené výstřely ze střelnice, jinak nic. A ta tma – když je zataženo a nesvítí hvězdy, opravdu nevidíme ani na špičku nosu. Ale když hvězdy svítí, je to nádherný pohled, opravdové nebe nad hlavou.
Jak jste žili předtím? Můžete krátce popsat vaši cestu?
Oba jsme vyrůstali v Hradci Králové. Já jsem později žil i v Podkrkonoší, Berenika trávila hodně času na chalupě v Orlických horách. Po škole jsem se přestěhoval na vesnici, kde jsem už jako kluk trávil víkendy a prázdniny. Tam jsem pak žil dalších dvanáct let. A právě tam jsem přivedl i manželku.
Hledali jsme ale své místo, které by nám víc sedělo, a nakonec jsme ho našli právě tady v Orlických horách. Společně jsme nějaký čas bydleli v podnájmu asi deset kilometrů od Jilemnice. Byla to sice vesnice, ale nelíbilo se nám tam, bylo to přímo u silnice, hluk, žádné soukromí. Nemohli jsme využívat zahradu, půdu, prostě jsme se tam necítili doma. Nejdřív jsme tedy utíkali z města, pak z podnájmu… A dnes jsme konečně tam, kde být chceme.
Popište, co vás na tomto způsobu života nejvíc baví. V čem je podle vás lepší než žít ve městě nebo na vesnici?
Nejvíc nás těší kontakt s matkou přírodou, svoboda, klid a ticho. Není to jednoduchý způsob života, je náročnější, to ano, ale přináší svobodu, jakou ve městě nezažijete. Máme vlastní úrodu, která se každý rok mění. Někdy něco pomrzne, jindy toho vyroste zase víc. Ale to je právě ono – přirozený cyklus života, jaký byl i dřív.
Nejde tu ani tak o fyzickou náročnost. Spíš o to, že si můžeme čas rozvrhnout podle sebe. Nikdo nám nediktuje tempo, dny nejsou naprogramované. Je to čistě na nás.
Podle čeho jste si vybrali to konkrétní místo? Měli jste tam chalupu už dřív?
Chalupa tam předtím nebyla. Místo jsme hledali přes realitní kanceláře. Ale nakonec to byla hlavně intuice, která nás sem dovedla.
Poprvé se nám tu ani moc nelíbilo, bylo tu moc stromů, moc stínu, původní usedlost působila zarostlé a temně. Ale stejně nám to vrtalo hlavou. A tak jsme se sem vrátili. Prošli jsme si celé údolí a zamilovali se do něj. Jsou tu opuštěné vesnice podél řeky Kněžné, kde to působí skoro jako z jiného světa. Divoká příroda, žádná civilizace. A to je na tom to krásné.
Hledali jsme polosamotu, ale s určitými podmínkami. Chtěli jsme, aby na pozemku byla pitná voda, máme ji ve 220 let staré studánce. Dále jsme hledali jižní nebo jihozápadní svah, kde je dostatek světla. Ráno nás budí slunce, což nás přirozeně motivuje vstát. Důležité pro nás bylo také to, aby tudy nevedla žádná silnice, žádný ruch.
Není tu elektřina – a to je pro nás výhoda. Vyrábíme si vlastní ze solárů. Není tu kanalizace – i to vnímáme jako pozitivum. A příjezdová cesta? Ta je kamenitá, zpevněná, dlouhá asi 500 metrů, žádný asfalt. Ale tohle všechno jsme vlastně chtěli. Přesně takhle jsme si to představovali. Klid, samotu, blízkost přírody. Velkou výhodou je, že i bez auta vždycky dojdeme na silnici pěšky, a to v jakémkoliv počasí.
Dříve jste vlastnili auto, které jste následně prodali. Neuvažujete znovu o koupi?
Ano, jezdili jsme obytnou dodávkou, a s jedním dítětem jsme i hodně cestovali. Vyjeli jsme na týden, na dva, žili jsme jen v dodávce, s vlastní vodou, jen tak. Ale pak přišly další dvě dcery a už to nešlo. Našeho auta jsme se vzdali dobrovolně. Zkusili jsme si, jaké je to žít bez něj, a bavilo nás to. Ale po dvou letech a třech měsících jsme si auto museli opět pořídit, a to z důvodu drahého jízdného v hromadné dopravě. Máme tedy škodu Felicii na plyn a užíváme si s vděčností možnosti jezdit snáze na výlety a navštěvovat opět kamarády.
Jak je to daleko od civilizace – nejbližší vesnice nebo město?
K nejbližší vesnici je to přesně jeden kilometr. Na vesnici ani do nížiny vůbec nevidíme, nevidíme světla, neslyšíme ruch ani šum, který tam panuje. A to je pro nás velmi příjemné. Pod námi je klidné údolí bývalé sudetské vesnice, nyní liduprázdné.
Popište podrobněji váš způsob života. Co všechno děláte, abyste byli co nejvíc soběstační a měli vlastní produkty?
Je to hlavně každodennost. Udržujeme si řád, ale zároveň neoddělujeme práci a radost. Snažíme se mít radost z povinností a v povinnostech vidíme radost. Od jara do podzimu trávíme většinu času na zahradě. Celoročně pečeme pečivo, děláme kvašené potraviny a celkově směřujeme k samostatnosti. Je to hodně o disciplíně. Člověk se naučí dělat i méně zábavné činnosti tak, aby ho bavily, třeba si pustíme rozhovory nebo hudbu. Když doma následně zpracováváme úrodu (krájíme jablka na křížaly či povidla apod.). Při práci na zahradě posloucháme ruch lesa a okolní krajinu.
Lesní šenk vznikl z bývalé garáže, kterou jsme přetvořili na malou hospůdku pro kolemjdoucí. Nabízíme tam domácí pečivo, kávu a občas i něco na zub.
Hodně se věnujeme jedlému lesu, který jsme vysázeli. Máme 25 ovocných stromů a loni jsme přidali 11 vlašských ořechů podél cesty nahoru k vesnici a sázíme dál (toto jaro dalších 17 stromů, například meruňky a broskvoně). Sázíme nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Příroda nám nabízí obrovskou hojnost, když se k ní chováme s úctou.
Záhonky jsou pro nás základ. Staráme se o setí, sázení, udržování, pletí i zalévání. Zkoušíme i semenaření vlastního osiva. A spousta lidí si neuvědomuje, že tím to nekončí. Úspěch je nejen v tom něco vypěstovat, ale taky to ve správný čas sklidit a uchovat tak, aby to vydrželo do další sezóny. Ale pak se vám ta práce vrací, třeba v zimě v podobě domácích přesnídávek, pest, kvašené zeleniny, fermentovaných pomazánek a čatní.
Co je pro nás nejtěžší, je to, že nám chybí předání zkušeností. Naši předci nám tohle nepředali – informace se dřív dědily, předávaly a vylepšovaly. My začínáme na čistém papíře a všechno si musíme vyzkoušet a najít sami.
Co je to pro vás permakulturní zahrada a jak k tomu přistupujete?
Permakulturní zahrada pro nás není jen místo, kde se pěstují rajčata a růže. Je to způsob života, soužití s přírodou, ne boj proti ní. Je to promyšlený, udržitelný systém, který napodobuje přirozené ekosystémy a zároveň poskytuje potravu, krásu i útočiště lidem, zvířatům a rostlinám. Zní to poeticky, ale je za tím selský rozum a hluboký respekt k přírodě.
Založili jsme ovocný sad, jedlý les, záhony, všechno propojené. Chceme, aby se ten přirozený koloběh udržoval, od semínka až po to, co vylučujeme.
Dešťovou vodu chytáme, aby ji rostliny mohly co nejlépe využít. Hnojíme kompostem z kadibudky, ale i kvaškou, ve které kvasíme vlastní moč, slepičince, kopřivy a kostival. Vznikne z toho živá výživa, kterou zaléváme rostliny – a tím jim dáváme informaci, co od nich potřebujeme. Přijde nám to smysluplné. Zlepšujeme kvalitu půdy mimo jiné přidáváním prauhlu, který si sami vyrábíme.
Naše zahrada krásně prospívá, a to jsme skoro 600 metrů nad mořem. A co nás těší, ani oproti nížině nejsme moc pozadu.
Co se týče obživy, co vás přesně živí?
Živí nás především kurzy na kváskové pečení a fermentaci. Kromě toho se staráme o zahradu pro jednoho zákazníka. Kvůli prodeji auta jsme zůstali jen u jedné zahrady, kde se nám to vyplatí nejen finančně, ale i lidsky – práce nás baví a děti tam mají zázemí. Je tam hřiště, potok, zkrátka radost. Já pracuji naplno, manželka se částečně věnuje dětem.
Dále si přivydělávám menšími dřevostavbami, i když po prodeji auta už toho není tolik. Loni jsem třeba stavěl přístřešek pro koně u kamarádky. Přilepšíme si také prodejem ze dvora – pečivem, veganskými sýry, kvašenou zeleninou. Pesto si většinou sníme sami, na to máme velkou spotřebu. Nejvíc můžeme prodávat ty výrobky, které zvládneme dělat i v zimě.
Vloni jsme navíc otevřeli vlastní občerstvení, říkáme mu Lesní šenk. Vznikl z bývalé garáže, kterou jsme přetvořili na malou hospůdku pro kolemjdoucí. Nabízíme tam domácí pečivo, kávu a občas i něco na zub. Lidé se u nás zastaví, posedí, popovídají si. Všechno funguje na dobrovolnické bázi, kdo chce, přispěje, kdo nechce, ochutná zdarma.
A jak to mají děti se školou, školkou, jak daleko je to k lékaři nebo do obchodu?
Naše děti vzděláváme doma. Je to pro nás zásadní téma. Už jako dítě jsem měl odpor ke školnímu systému a věděl jsem, že svoje děti do něj nedám. Nejde ani tak o učení samotné, ale o to, že ve škole musí děti sedět v lavici, jsou zbavené pohybu a zahlcené informacemi, které si dnes mohou během chvilky dohledat. Vidíme, jak školní docházka dokáže narušit přirozený rytmus rodiny. Najednou jsou děti pryč celý den, přichází stres, spěch, rozdělení.
Reduktariánství je vědomé uskromnění ve všech oblastech života. Ale každý si určí vlastní míru – někde se uskromníme víc, jinde méně.
My chceme, aby děti vyrůstaly svobodně, bez tlaku zvenčí. Neznamená to chaos, řád máme, ale vychází zevnitř, z vlastního přesvědčení. Nezveme si do života cizí tempo. Dnešní doba je posedlá spěchem, a my vlastně ani nevíme, co to znamená. Prostě žijeme v rytmu přírody.
Umíte si představit, že byste se vrátili zpět do města?
Naprosto nepředstavitelné. Kdybychom o tohle místo náhodou přišli, nedej bože, nebo se museli odstěhovat, tak bychom šli zase. Zase do hor, zase do přírody. Do města? To pro nás není cesta.
Jak zvládáte zimu v horách?
Snadno. My se na ni těšíme. Většina lidí si myslí, že nám tu musí být zima a že je to dřina. Ale tak to není. Máme kamna, díky nimž je doma útulně a teplo. Venku se dobře oblečeme a trávíme tam čas podle chuti, ne podle povinností. Zima je pro nás čas odpočinku. Už není tolik práce na zahradě, takže doma děláme ruční práce, hrajeme si s dětmi, čteme knížky. Děti sáňkují, chodíme na procházky. Je to klidné, pomalé období.
Pořádáte také setkání u vás. O čem přesně tato setkání jsou?
Otevíráme se lidem. Ta setkání jsou o nás i o vás. Sdílíme zkušenosti, mluvíme o porodech, bezplenkové metodě, o zahradě, o životě, který tady vedeme. Je to prostor pro výměnu zážitků, pro navázání přátelství s lidmi, kteří to mají podobně jako my. A díky tomu, že se otevíráme, zjišťujeme, že nás není málo.
Uvádíte, že se snažíte používat co nejméně moderních technologií. Přesto nějaké používat musíte. Můžete popsat jaké?
Máme chytrý telefon a tablet. Žijeme bez přípojky k elektrické síti. Máme dvě zásuvky na 220 voltů, ale žádné domácí spotřebiče jako myčku, pračku, kávovar – nic z toho nepoužíváme. Tablet slouží jako televize. Vlastníme jen aku nářadí, mlýnek na obilí a tyčový mixér. A pak ještě motorovou pilu a sekačku s křovinořezem, které běží na benzín.
Na telefonu zvládáme webové stránky a natáčíme videa na YouTube. Byli jsme aktivní na sociálních sítích, ale jen kvůli propojení s ostatními, a tak jsme se loni rozhodli z nich odejít. Upřímně – sociální sítě nás nebaví.
A co plánujete do budoucna, až budou děti větší?
Chceme dál žít v rytmu přírody. Nechceme na tom nic měnit.
Můžete prosím popsat, co je to reduktariánské nakupování a co všechno to obnáší?
To slovo jsme si nevymysleli, řekl nám ho jednou kamarád. Prý jsme reduktariáni. Nevěděli jsme, co to znamená, a pak jsme zjistili, že to děláme přirozeně.
Je to vědomé uskromnění ve všech oblastech života. Ale každý si určí vlastní míru – někde se uskromníme víc, jinde méně. Sami si nacítíme, co chceme omezit a proč. A v tom je ta svoboda – že jsme se ničeho úplně nevzdali. Třeba jsem čtyři roky nepil alkohol, ale necítil jsem se o nic ochuzený. Bylo to vědomé rozhodnutí.
Máme rádi pořekadlo, že pohádky nemají uspávat děti, ale probouzet dospělé.
Tak přistupujeme ke všemu, k sobě, k dětem. Nejde o pravidla, jde o vnitřní kompas. Neprohlašujeme se za vegetariány, ale maso máme jen párkrát do roka a to hledáme zvíře, které mělo dobrý život. Nejde nám o smrt, ale o kvalitu života. Takové maso má jinou energii.
Nechybí vám lidé – sousedé a podobně? Nemáte někdy s rodinou ponorku?
Lidé nám chybí a rádi je vídáme. Ale současná společnost nám nechybí vůbec. Od chvíle, kdy jsme otevřeli občerstvení, máme s lidmi víc kontaktu. Jezdí k nám kamarádi s dětmi i na celý víkend. Sousedy nemáme. Našimi sousedy je les, ptáci, srnky.
Televizi asi také nepoužíváte, že? Co nejraději děláte s dětmi po večerech?
Televizi nevlastníme už třináct let. Občas ji zahlédneme na návštěvě – třeba u babičky a dědy. A když už něco sledujeme, tak společně na tabletu. Vybereme si film nebo pohádku, bez reklam, ve chvíli, kdy se nám to hodí. Nejsme svázaní časem ani programem.
Jaké máte rádi knihy, co vás nejvíce baví a zajímá?
Naučné a duchovní knihy, například ze života přírodních kmenů, které zatím nezapomněly své propojení s přírodou, jsou pro nás vždy obohacující. A pak samozřejmě pohádky s dětmi, hlavně Astrid Lindgrenová je naše oblíbená autorka. Máme rádi pořekadlo, že pohádky nemají uspávat děti, ale probouzet dospělé.
A jak to máte s rodinou, setkáváte se pravidelně? Jezdí oni za vámi?
S rodinou nejsme moc v kontaktu – ani já, ani manželka. Pro obě strany jsme tak trochu podivíni. Nerozumí tomu, proč žijeme takhle. Spíš si zavoláme, někdy se navštívíme, ale je to zřídka, třeba jednou za rok.
Ještě se zeptám, všechny vaše děti se narodily doma. Jak to máte s lékaři?
K lékaři nechodíme. Rýmu a kašel léčíme bylinkami, tinkturami, mastmi a půstem. Obvodní lékařku máme jen z povinnosti.
Reklama
