Iveta, umělecká zlatnice, se s manželem Tomášem znala už ze základní školy. Dohromady se dali v Praze, po dvou letech ale měli velkoměsta plné zuby a odstěhovali se do Bozkova, kde založili rodinu. Časem se odtud do Prahy vrátili, když se jim ale narodil druhý syn, začali se poohlížet po lepším bydlení. Pak narazili na inzerát, nabízející k prodeji budovu bývalé školy v Žampachu, a neváhali ani minutu. „Nejenže je tady skvělé prostředí a příroda, ale převeliké štěstí nás tady potkalo hlavně s místní komunitou,“ vzpomíná Iveta.
„Hned, jak jsme se přistěhovali, začaly se dít věci. Vznikl divadelní spolek Pancíř, otevřel se kiosek na hřišti, ve třídě se konají různé kulturní akce. Máme tady komunitu podobně mladých lidí, které baví obnovovat tradice – masopust, pouť, a dokonce už máme i žampašský kroj. Nikdy bych do sebe neřekla, že budu tančit v kroji, ale z lásky ke kamarádům to klidně udělám,“ pokračuje.
Ivetu jsem poznala před 15 lety v Praze, a když jsem za ní nedávno přijela do Žampachu na návštěvu, musela jsem si přiznat, že jí docela závidím. Bydlí v krásném domě ve vesnici s geniem loci. Žije blízko přírody, má čas na děti a vypadá to, že se jí opravdu daří.
Jak vypadá tvůj typický den? Je to tady opravdu taková idyla, jak to vypadá?
Ne, vůbec to není idyla, děcka jsou normální spratci a manžel taky! (smích) Ne, vážně, jsem tady šťastná, nic mi nechybí. Děti jsou zdravé, manžel pracuje jako starosta a evidentně ho to baví. Máme toho spoustu na práci. Možná byste se divili, ale i život na vsi může být život hektický. Všechno se zrychluje.
Čím je Žampach specifický?
Je to malá obec, kde se všichni znají. Chodí sem i hodně turistů – je to celkem oblíbená destinace pro turisty, a to nejen díky místnímu Domovu pod Hradem, který obklopuje luxusní arboretum. Nikdo tady zbytečně neprudí, sousedé se nehádají, všechno se vždycky domluví v klidu. Asi tu musí být tak neskutečně čistá energie, že blbec se sem prostě nenastěhuje.
Všimla jsem si, že se tady místní víc znají, funguje tu komunita a kultura...
Žila jsem už na několika malých vesnicích, takže než jsem se sem přistěhovala, měla jsem nějakou představu, co mě čeká. Žampach ale má očekávání předčil, je to opravdu moje veliká láska. Nejen, že to je kouzelné místo, ale jsou tady i boží lidi! Kvůli nim dělám věci, které bych do sebe nikdy neřekla. Třeba tancuju v kroji, zpívám na masopustu, a dokonce si u toho ani nepřipadám trapně.
A skvělí tady nejsou jen naši vrstevníci – rodiny s dětmi, se kterými se vídáme nejčastěji, ale i ti starší. Ráda si s nimi chodím popovídat na setkání důchodců, jsou inspirativní.
Když jste se přistěhovali, přijali vás místní rychle?
Vzhledem k mojí velmi upřímné povaze to některým trvalo trochu déle. Jsem trochu svérázná a některým lidem chvíli trvá, než si na to zvyknou :-)
Náš dům je bývalá škola, je v něm jedna školní třída. Právě díky ní jsme se začlenili rychle – do naší „třídy“ se vejde spousta lidí. Dají se tak u nás pořádat různé kulturní akce, lidé tam také mohou přespat. No a teď už bydlíme v Žampachu x let, a jsou z nás v podstatě starousedlíci.
Máte nějaké plány do budoucna? Vrátila by ses někdy zpátky do Prahy?
Já nejsem moc plánovací, většinou se mi vše děje intuitivně. Stačilo by mi, abych se budoucnosti dožila jakž takž ve zdraví. Děti jsme si pořídili celkem pozdě, tak nemáme tolik energie jako mladí rodiče.
Kam vlastně chodí děti do školy?
Základní školu máme ve vedlejší vesnici, kde je to fajn, panuje tam rodinná atmosféra. Dětí je tam dohromady celkem 60. Starší syn dojíždí na gympl do Žamberka. Myslím, že naši kluci asi nikdy nebudou úplně studijní typy, ale uvidíme. Třeba budou stejně jako já chtít dělat řemeslo. Ale je to všechno na nich, rodiče by svým dětem měli dát možnost volby.
Jak se vlastně člověk dostane ke zlatnictví?
K řemeslu jsem přičichla u mojí bývalé učitelky z výtvarky. Učila jsem se u ní necelých 6 let – každé umění má nějaké svoje klasické základy, mě ale časem ten klasický přístup začal štvát. Nelíbily se mi prstýnky s lístečky a kytičkami a dalšími, často se opakujícími ornamenty. Kvůli frustraci jsem výuční list nakonec nedostala. V roce 1998 jsem se rozhodla založit si živnostenský list a začala pracovat sama.
Iveta Strnadová (1976)
Narodila se v Ústí nad Orlicí, žila v Praze a pak se přestěhovala do obce Žampach. Po střední škole se začala věnovat řemeslu zlatnictví, ve kterém už má dnes dvacetiletou praxi. Spolupracovala s návrháři Pavlem Brejchou a Sylvií Škráškovou, dnes pod značkou Šperk Genaro tvoří autorské šperky ze zlata, stříbra a drahých kamenů. S manželem, místním starostou, žije v obci Žampach a vychovává dva syny ve věku 9 a 13 let. (foto: se svolením Ivety Strnadové)
Co se dělo pak?
Zpočátku jsem dělala hlavně opravy. Čím dál častěji jsem ale vyráběla zlaté šperky na zakázku a snažila se prosadit svoji tvorbu. Uplatnit se na trhu nebylo tehdy vůbec těžké, trh nebyl přesycený „tvořilkama“ jako dnes. Udržet se bylo paradoxně nejtěžší v poslední době, za covidu.
Vnímáš nějaké změny v tom, jak lidé nakupují šperky? Ovlivňuje tě třeba trend udržitelnosti nebo ruční výroby?
Jasná věc! Veškeré stříbro i zlato je recyklované, všechny odřezky, piliny atd. se dají zpět do firmy, kde je znova zpracují na nový materiál. Jsou to různé plechy a dráty, ze kterých já pak vyrábím nové věci. Je to hrozně příjemný pocit.
Máš nějaký vysněný projekt nebo kolekci, kterou bys chtěla vytvořit?
Bavilo by mě spolupracovat s nějakou značkou na jednorázové kolekci, kterou bych už nenabízela jinde. Z českých značek jsou mi třeba sympatičtí Youngprimitive.
***
Iveta je jednou z mála lidi, kteří to mají v životě celkem srovnané. Ve světě, který momentálně ovládá několik nebezpečných šílenců a kde na nás skoro každý den ve zprávách vysypou nějakou jobovku, se tomu skoro nedá věřit. Možná je Žampach šťastné místo, kde na věci, jako je válka, globální oteplování a krize demokracie, tolik nemyslíte – lidé tam více žijí teď a tady. Možná je čas vypadnout z města a zkusit si zařídit co nejjednodušší život – potřebujete k tomu ale také velkou dávku štěstí.
