Úplně jiná liga: Jak se liší školní obědy v Japonsku od těch našich

Od září tohoto roku čekají české školní jídelny převratné změny. Měl by začít platit nový spotřební koš, který jídelnám určuje, z čeho budou vařit. A v důsledku ovlivňuje, co budou žáci jíst. Současný spotřební koš se neměnil už 32 let a jeho složení zcela přirozeně zestárlo.

Příklad: podporuje průmyslově zpracované potraviny, doporučují se například brambory na úkor celozrnných obilovin, které tam nejsou vůbec, je tam dost mléka, ale je jedno, jestli to je slazený milkshake, u masa a tuků se nerozlišuje mezi polotovary a čerstvým masem… A tak bychom mohli pokračovat.

Mluvilo se o tom v Poslanecké sněmovně, kde se uskutečnil kulatý stůl na téma změn stravování ve školách a příležitostí, které by měla přinést nová legislativa. Kulatý stůl pořádala iniciativa „Máme to na talíři a není nám to jedno“, kterou zřizuje ministerstvo zdravotnictví a vede ji Státní zdravotní ústav.

„Potřebuje školní stravování změnu? Příležitosti, které nabídne nový spotřební koš.“ Tak zněl plný název pondělního semináře v Poslanecké sněmovně.

Kulatého stolu se účastnili odborníci i politici, lékaři, lidé ze školství. Že vyhovět všem nebude jednoduché, bylo vidět z částí některých přednášek.

„Jedno mé dítě jí ze zeleniny pouze cibuli a květák, druhé aktuálně nejí cibuli a jinak celkem všechno,“ popsala výživová dilemata dnešních dětí a těch, kdo jim vaří, poslankyně Olga Richterová (Piráti).

Jan Mareš (ČSSD), náměstek sekce vzdělávání a mládeže MŠMT, dříve ředitel střední školy, uvedl: „Syn mého kolegy nejí jídlo ze školní jídelny z principu. Jedno naše školní zařízení bylo poblíž Globusu a vždycky jsem trpěl, když jsem šel na oběd a žáků se ptám, kam jdou, že nejdou do jídelny, a oni: My si radši skočíme do Globusu na sekanou v housce…“

Připočtěme si k tomu vliv marketingu a sociálních sítí a dostaneme odpověď, proč má polovina českých dětí nadváhu (mimochodem začalo přibývat výrazně více obézních děvčat). Na rozdíl od Japonska, kde je dětská obezita setrvale na úrovni 10 procent. Je to dáno tradicí vzdělávání.

„U nás se děti učí o výživě už od 19. století, ale teprve v roce 2005 se to dostalo do zákona,“ uvedla jedna z panelistek, profesorka Maika Ohno z Univerzity Karlovy, která popisovala systém japonského školního stravování. Kromě toho, že se pracuje s potravinami, toho s tím českým mnoho společného nemá. „Nejdůležitější je oběd. Děti se učí nejen co jíst, ale také jak jíst, učí se kulturu a filozofii stolování a stravování. U nás nejsou školní jídelny, pouze kuchyně, do kterých chodí vždy skupinka dětí, a přinese jídlo pro celou třídu. Děti se samozřejmě pravidelně střídají a je to pro ně čest být těmi, kteří ostatním jídlo přinesou,“ uvedla Maika Ohno.

Maika Ohno, Univerzita Karlova

Rodiče mají nad stravováním svých dětí vysokou kontrolu. Menu vidí měsíc dopředu, jeho součástí je u každého jídla a každé porce také rozpis nutričních hodnot – bílkovin, sacharidů, tuků a samozřejmě alergenů.

„Na složení jídel dohlížejí nutriční terapeuti a na doporučeních spolupracují ministerstva zdravotnictví, školství, zemědělství a rybářství,“ říká Maika Ohno a dodává, že výuka výživy nezůstává pouze v jídelně: Máme zahrádky, na kterých děti pěstují potraviny, a ty se pak spotřebují ve školních kuchyních. Tam se děti učí zase jídlo připravovat, mají speciální přípravny, kde se učí krájet maso a zeleninu a také vařit rýži, což je základ japonské kuchyně.“ To všechno samozřejmě za přísných hygienických podmínek. Když jídlo připravují nebo servírují, mají bez výjimky roušky a kuchařské čepice.

Samozřejmě je to také o kulturních hodnotách. V Japonsku nemají podle Maiky Ohno děti povoleno konzumovat jídlo mimo přesně stanovené doby. Je opravdu těžké si představit, že by se něco podobného zavedlo v Česku, kde je péče o individualitu alfou a omegou, ať už to dává smysl, nebo ne.

Některé věci ale můžeme japonským dětem opravdu jen závidět: „U nás ve školách žádné prodejní automaty nemáme,“ pokrčí rameny Maika Ohno, když zazní postesk, že v Česku si děti ještě donedávna mohly koupit čokoládové tyčinky, a když je začali ve škole zakazovat, tak si je prostě o přestávce chodí koupit do nejbližší večerky, kterých je všude plno.

Změna spotřebního koše je samozřejmě žádoucí. Jaký to bude mít dopad v praxi, kde se vezmou peníze na financování školních jídelen, kolik dětí bude místo předpisového jídla chodit na sekanou v housce, kolik budeme mít obézních dětí, trpících výživovou nedostatečností, to se ukáže. Předpisy jsou jedna věc, vzdělávání druhá. Jestliže je v Japonsku vzdělávání o výživě už dvacet let oficiální součástí výuky, je vzhledem k dopadům nezdravé výživy nepochopitelné, proč není i u nás. Ale stejné to je i s finanční nebo mediální gramotností, místo které se děti biflují pověstné láčkovce či Přemyslovce.

Základním vzorem jsou ale pro děti rodiče. Monkey see, monkey do – děti napodobují to, co vidí u svých rodičů, protože ti jsou pro ně přirozenou autoritou. A čím dříve s tím rodiče začnou, tím lépe, myslí si Maika Ohno: „V Japonsku říkáme: Co se naučíš v kolébce, bereš si s sebou do hrobu. Proto začínáme vysvětlovat dětem zdravé návyky už od doby, kdy začínají vnímat. A tohle za rodiče žádná škola nevyřeší.“