„Věci byly ode dna zvířeny,“ napsal Ferdinand Peroutka ve svém Demokratickém manifestu o své době. I my dnes cítíme, že mnohé, dosud někde uzavřené, na veřejnosti nepřípustné, z mnoha dobrých důvodů obávané myšlenky se zvedly z temných zákoutí našich myslí a volně se pohybují prostorem. Ke konfliktu nakloněné algoritmy sociálních sítí jejich rychlost násobí a lidé bezstarostně posílají dál.
Měli bychom mít radost, že ve společnosti vlastně probíhá veliká, nekoordinovaná, otevřená a všudypřítomná debata o tom, jak dál. Současně se ale obáváme destrukčních, ničivých, nezvratných dopadů zloby davu, který ví, co nechce, ale nikdy nemá trpělivost na budování něčeho smysluplného. A je úplně jedno, je-li takový dav v ulicích, nebo v on-line prostoru. Což dnes znamená prakticky totéž. Že si to mnozí, kteří by rádi ovlivňovali veřejné mínění, stále neuvědomují, je věc jiná.
Společenská nervozita
Onen zvířený prach všech možných otázek a odpovědí, který zahaluje mysl a rozhodování mnohých a znervózňuje dosavadní klíčníky ke dveřím veřejného prostoru, nevypadá, že by se brzy usadil. Je toho mnoho neřešeného, podceněného a mylně zasunutého v útrobách společnosti, co se dostává ven, prohání oním novým digitálním veřejným prostorem a nachází si svoje následovníky, kazatele i krysaře.
Prostý nebo obyčejný člověk je ten, který nemůže svůj vliv násobit mocí svého úřadu, postavení či peněz.
Viníkem současné společenské nervozity jsou i dosavadní političtí vůdci, alespoň ti evropští. Nenaslouchání výrazné části společnosti a budování nového lepšího světa – pokolikáté v historii již znova a zase – bez podpory zespoda a jaksi vytvořeného na míru elitám a ne obyčejným lidem nese svoje důsledky. Izolovanost elit, v dnešní tak otevřené a propojené době pro mě nepochopitelná, je nejen finanční či sociální, ale také myšlenková.
Proti zkáze
Neslyšeli nebo nechtěli slyšet obavy obyčejných lidí z toho, jak tyto elity rozhodují. A aby bylo jasno, obyčejným člověkem nemyslím nějakého dezoláta, oblíbené to urážky myšlenkových odpůrců od pražského letenstva nebo karlínstva. Prostý nebo obyčejný člověk je ten, který nemůže svůj vliv násobit mocí svého úřadu, postavení či peněz.
Tak nějak pěkně to řekl herec Josef Abrhám jako Karel Čapek ve filmu Člověk proti zkáze. Na tyto lidi nejvíce dopadají nápady evropských špiček, aniž jsou brány v potaz jejich obavy a snižující se životní perspektivy. Takoví lidé jsou poté, neuspějí-li u dosavadních vládců, náchylní naslouchat komukoliv, kdo jim slíbí nápravu, či u koho mají jen pocit, že jim naslouchá, řečí politické kampaně, že „za nimi jezdí“.
Bez urážek, bez předsudků
Žijeme a budeme tu žít v Evropě dál spolu. I ti, kteří spolu nesouhlasíme. Většina z nás se nikam nechce nebo nemůže odstěhovat. Zbývá jediná možná cesta: začít spolu mluvit bez jakýchkoliv úvodních urážek a předsudků.
Netvoříme svět jen pro svoji sociální bublinu. Současný způsob debaty povede jen k násilí, ať duchovnímu či nedej, bože, i fyzickému. Zastavme to vzájemné překřikování. Nastane ticho a pak teprve budou slyšet ti, kteří ač nejsou hlasití, většinou bývají moudří. Jsou mezi námi. O tom jsem hluboce přesvědčen.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek