Jeho cesta je plná bolestivých momentů, osamělosti a těžkých rozhodnutí, ale také záblesků světla, které ho vedly vpřed, krok za krokem. Dnes Tomáš nejenže žije bez drog, ale našel v sobě sílu proměnit svou zkušenost v něco pozitivního – pomáhat druhým a inspirovat je svým příběhem.
Tomáši, jaká byla vaše cesta k závislosti? Co vás k tomu vedlo?
Určitě to byla zvědavost a také snaha zapadnout mezi kámoše a netrhat partu. Jako student na střední škole jsem měl spolužáky, kteří kouřili trávu. Líbilo se mi, jak se tím bavili, a já to chtěl zažít taky a vyzkoušet něco nového. První zážitky byly skvělé a mně se to začalo líbit. Pak mě kamarád pozval k němu domů, abychom zkusili něco jiného. To vzbudilo můj zájem, a tak jsem souhlasil. Bylo tam několik lidí, některé jsem znal. Pamatuji si krásnou, o něco starší blondýnku, která řekla, ať se zatím posadím na gauč. Čekal jsem, co se bude dít. Za chvíli ke mně přišla, natáhla mou ruku a přiložila injekční stříkačku. Trochu jsem se zarazil, ale důvěřoval jsem jí. Pomalu jsem sledoval, jak jehlu vsunula do žíly, natáhla trochu krve a pak vyprázdnila obsah s drogou. Moje první dávka pervitinu byla přímo do žíly.
Nastal ihned tak silný pocit a prožitek, který nedokážu s ničím srovnat. Byl to fantastický stav, skvělá nálada a já cítil, že konečně žiju. A rozhodně jsem chtěl pokračovat. A taky pokračoval. Začalo to víkendy – na party, v klubech, venku, u kamarádů doma, na chatě. Každá dávka spouštěla ještě větší touhu po dalším zážitku. A už jsem se nebál zkusit i jiné drogy.
Kdy jste si uvědomil, že se chcete ze závislosti vymanit?
Přestal jsem pomalu chodit do školy a začal užívat drogy i v týdnu. Doma se mi to dařilo tajit a mamka nic netušila. Táta s námi nežil, ale jednoho dne, když jsem přišel domů, tam byl. Překvapilo mě to, cítil jsem, že tam není náhodou.
Drogy jsou bohužel něco, co se nedá kontrolovat. Pohltily mě a já prohrával každý den.
Povídali jsme si a pak se mě zeptal, jestli neberu drogy. Ihned jsem to popřel. Nosil jsem trička s dlouhými rukávy, aby nebyly vidět stopy po injekcích. Táta mi ale vyhrnul rukáv a moje rozpíchané ruce mluvily za vše. V šoku jsme byli všichni. To byl asi první moment, kdy jsem se nad sebou vážně zamyslel a uvědomil si, kam se řítím.
Jaké byly nejtěžší momenty vaší závislosti? Jak jste se s nimi vypořádával?
Po několika letech se drogy staly neoddělitelnou součástí mého života. Přijal jsem je a žil s nimi – v práci i v osobním životě. Naučil jsem se to dobře skrývat, takže jsem žil dva životy: svůj drogový vnitřní svět a svět práce a vztahů. S kamarády jsem se moc nevídal, s rodinou už vůbec ne. Nejtěžší byly jednoznačně vztahy, které se rozpadaly, stejně jako já sám. Neměl jsem energii ani sílu tomu věnovat pozornost, protože drogy mě vždycky dostaly mimo realitu.
Když se objevil problém, řešením byly další drogy, což mě vedlo ještě hlouběji do temnoty. Nejhorší ale bylo, že jsem si o tom nemohl s nikým povídat a svěřit se.
Naučil jsem se to dobře skrývat, takže jsem žil dva životy: svůj drogový vnitřní svět a svět práce a vztahů.
Jaký vliv měla závislost na vaše vztahy s rodinou a přáteli?
Absolutní odloučení. Stejné přitahuje stejné, tak to jsem měl kolem sebe.
Byly v průběhu vaší závislosti chvíle, kdy jste se pokusil přestat, ale neuspěl? Co vás tenkrát zastavilo?
Jednou jsem dokonce uspěl. Neužíval jsem drogy několik let, to mi bylo kolem dvaceti. Pak jsem se ale zamiloval do ženy, která „náhodou“ také užívala pervitin. Držel jsem se, dokud jsme se za pár let nerozešli. Rozchod byl impulsem k tomu, abych se k drogám vrátil, a tím začala další, ještě těžší bitva.
Co vás motivovalo k tomu, abyste s tím skoncoval?
Časem jsem začal ztrácet sama sebe. Buď jsem byl ponořený v drogách, nebo jsem toužil po další dávce. Strach z nekončící závislosti a vnitřní prázdnoty mě sžíral. Byly to nekonečné kolotoče depresí, problémy se hromadily, ale nic z toho nebylo dost silné, aby mě to donutilo porazit závislost. Několikrát jsem se pokusil kontaktovat někoho, kdo by mi pomohl, což mi na chvíli pomohlo. Po letech neúspěšných pokusů jsem se smířil s tím, že budu brát drogy až do konce života. Jediné, co mi zůstalo, byla naděje a víra, že to jednou zvládnu.
Co vám pomohlo udělat první krok směrem k zotavení?
Cesta k zotavení nebyla jednoduchá a skládala se z mnoha dílčích kroků. Asi ve 35 letech jsem zažil další rozchod a bolest, která mě uvrhla do hluboké beznaděje a depresí. Začal jsem zažívat děsivé stavy – viděl jsem bytosti, slyšel hlasy, prožíval paralýzu těla, a dokonce jsem samovolně opouštěl své tělo. Tato řetězová reakce zážitků mě postavila na rozcestí. Musel jsem se rozhodnout – buď jsem se zbláznil a zvolím cestu psychiatrie s antidepresivy, která by mě utlumila, nebo duchovní hledání, které už se do mého života začalo nenápadně vkrádat. Zvolil jsem druhou možnost.
Zbytky drog uložené v tucích se mohou uvolňovat do těla při fyzické aktivitě. Jakmile jsem tělo zbavil těchto toxinů, touha po drogách úplně zmizela.
Začal jsem se věnovat buddhismu, který mi pomohl pochopit, co se se mnou děje, a poskytl mi nemalou naději. Dále jsem pak zkoumal i jiné duchovní směry. S tím přišly i další změny – začal jsem číst knihy, poslouchat přednášky a chodit na různá setkání. Postupně jsem měnil své návyky, upravil stravu, stal se vegetariánem a později i veganem. I přes tyto změny mě drogy stále držely v zajetí – bylo to jako nekonečná houpačka, kdy vzestupy střídaly pády. Věděl jsem ale, že pokud vytrvám, najdu cestu ven.
Bylo těžké měnit své návyky, například stravu nebo denní režim? Co vám v těchto změnách pomohlo?
Klíčové pro mě bylo uvědomit si, že musím začít čistit své tělo. To byl zlomový moment – pochopil jsem, že pokud chci nový začátek, musím své tělo zbavit toxinů. Vyzkoušel jsem různé metody, ale nejvíce mi pomohl Hubbardův detoxikační program, který se zaměřuje na odstranění zbytků jedů v těle pomocí vitamínů a pravidelného pobytu v sauně. Strávil jsem tímto procesem přes 40 dní.
Jaký byl váš stav po jeho dokončení?
Po skončení programu jsem se cítil jako znovuzrozený. Překvapilo mě, že nemám žádné touhy po drogách – bylo to obrovské vítězství. Cítil jsem, že tohle je můj nový začátek, a získal jsem nejen fyzickou, ale i psychickou sílu pokračovat.
Povedlo se vám tedy dostat ze závislosti úplně samotnému, bez pomoci odborníků?
Ano. Jak už jsem zmínil, zásadní pro mě bylo absolvování Hubbardova detoxikačního programu, který mi pomohl vyčistit tělo od zbytků drog, uložených v tucích. Tyto zbytky se mohou uvolňovat do těla při fyzické aktivitě, což může ovlivňovat mysl a tělo a ztěžovat proces odvykání. Jakmile jsem tělo zbavil těchto toxinů, touha po drogách úplně zmizela.
Co jste si z této zkušenosti odnesl a jak ji předáváte dál?
Jedním z nejdůležitějších poznatků pro mě bylo, že prevence je klíčová. Ve společnosti jsou drogy buď tabu, nebo jsou brány jako něco „normálního“. Ani jeden z těchto přístupů není správný.
Každý má šanci začít znovu – tak, jako jsem ji měl já.
Pracuji pro organizaci Řekni NE drogám – řekni ANO životu a na přednáškách pro mládež ukazuji, jak drogy ovlivňují mysl a proč na nich vzniká závislost. Nejde o to kázat, ale spíše vést besedu, aby si mladí lidé sami udělali obrázek a dokázali se rozhodnout, jestli drogy zkusí, nebo ne.
Jaké reakce na vaše přednášky dostáváte? Vidíte zájem o toto téma?
Vzhledem k tomu, že mluvím o drogách a mám vlastní zkušenost, tak je to pravdivé, a proto to všichni berou. Je pro mě důležité, aby lidé věděli, co drogy způsobují a že cesta ven existuje. Je to běh na dlouhou trať, ale s odhodláním a podporou je možné překonat i zdánlivě nepřekonatelné překážky. Každý má šanci začít znovu – tak, jako jsem ji měl já.
Kdo a jak zajišťuje organizaci vašich školení, a pro koho jsou určena?
V naší organizaci působí hodně lidí, přičemž každý plní svůj specifický úkol. Kolegyně se starají o domlouvání přednášek, ale díky tomu, že už jsme známí, se na nás školy i obrací samy a chtějí spolupracovat opakovaně. Máme několik lektorů po celé České republice, což nám umožňuje pokrývat široké spektrum zájemců. Naše školení nabízíme základním školám od čtvrté třídy, středním a vysokým školám, ale také dospělým, táborům, nebo dokonce speciálním složkám, jako je městská policie. Škála klientů je tedy velmi pestrá.
Protože jsem si tím prošel, je to opravdové a lidi to berou, říká Tomáš.
Jak a proč školíte městskou polici?
Protože organizace spolupracuje už 20 let s městy v rámci kampaně Cyklo-běh za Českou republiku bez drog, tak i některé městské policie projevily zájem o spolupráci na poli protidrogového vzdělávání. Naší myšlenkou je navázat co nejširší spolupráci a podělit se o naši metodiku prevence.
Jakým způsobem se dnes vyrovnáváte se situacemi, které by mohly vyvolat touhu po droze?
Cítím se pevný jako statný dub. Drogy jsou v mé minulosti a tam zůstanou. Už o sobě nepochybuji, a i když se mi drogy do rukou dostanou, nic to se mnou nedělá. Jsem vděčný za vnitřní proces růstu, kterým jsem prošel, a za lidi, kteří mi na mé cestě pomohli.
Co vás nejvíce naplňuje dnes, kdy jste svou závislost překonal?
Pocit svobody a moje síla, která každý den roste. Jakmile jsem zjistil, že se mohu zlepšovat a cítit se lépe a vlastně nestát jen na místě, měl jsem chuť pokračovat a rozvíjet se. Začaly se dít tak pozitivní věci, že mě to nenechávalo v klidu, a já se snažil se sebou pracovat ještě víc.
Dostával jsem se k super lidem a sám jsem dával do kupy prostředí, ve kterém jsem žil, své vztahy a i mou práci. Mám z toho radost.
Jakou roli hrála podpora ostatních (rodina, přátelé, terapeuti) ve vašem zotavení?
Vzhledem k tomu, že se mi to podařilo tajit, i když asi někteří tušili, hlavně mé přítelkyně, nebyl nikdo, kdo by mě podporoval, ale také nikdo, kdy by mě odsuzoval – a to byl asi největší strach, jestli mě přijmou jako feťáka. Byl to můj vlastní boj, doslova.
Jak se změnil váš pohled na sebe sama během a po zotavení?
Díky tomu, že jsem drogy bral asi 12let, už jsem ani nevěřil, že se toho zbavím. Už jsem ani nevěděl, kdo jsem, co chci a proč, protože všechno stejně krachlo s každou další dávkou. Když ten kolotoč závislosti skončil, začaly se různé oblasti života dávat do pohybu směrem k lepšímu a to byl pro mne pocit, který jsem dlouho nezažil. Postupně jsem začal vnímat sebe, své pocity a svou vlastní hodnotu.
Potkal jsem mnoho lidí s podobnými příběhy, kteří to zvládli. Inspirace a podpora jsou klíčové.
Ale věděl jsem, že minulost se mi bude připomínat. Napáchal jsem tam mnoho a budu muset mnoho zvládnout a narovnat, odpustit sobě a přijmout se i s touto mou částí, abych pak byl schopen čelit i problémům v životě.
Co si myslíte, že by společnost mohla udělat lépe?
Za mě je to jednoznačně prevence. Drogová negramotnost a tabu se táhnou skrze celou společnost a myslím, že se to nelepší, spíše se tu ještě drogy veřejně inzerují a podporují. Když má člověk správné informace, daří se mu dělat správná rozhodnutí. Nejen že mládež nemá správné informace, ale často i rodiče. Spadnout do toho lze ve vteřině, avšak vystoupit z toho je opravdu běh na dlouhou trať a často je to ztracený život.
Když se ohlédnete zpět, co bylo největším přínosem vaší cesty k uzdravení?
Tady bych asi vypíchl mou aktivitu, že o drogách přednáším na školách. Měl jsem co říct, mládež naslouchala a mně samotnému to pomáhalo a naplňovalo. Vzal jsem nejhorší věc ve svém životě a udělal z ní něco, co opravdu může pomoci – přinést znalosti, inspiraci a vědění drogy nebrat. Přednáším o drogách už 10 let a věřím, že jsem byl rozcestníkem u mnoha dětí, které měly chuť to zkusit.
Jak se váš život změnil po překonání závislosti a co je pro vás dnes největším zdrojem radosti?
Mohl bych říct, že se otočil o 180 stupňů, ale popravdě se proměnil o 1000 stupňů a ještě nekončí. Byl jsem na drogách hodně dlouho, a to mělo dopad na mé zdraví, vztahy, rodinu, práci, finance, dluhy, a hlavně můj osobní život. Hodně věcí už nestihnu, ale myslím, že mám více než ostatní – touhu žít a zlepšovat se.
Reklama
Moc dobře si uvědomuji, co je to být dole, na dně, ztracený a zdrcený. Když jsem se odrazil a nyní o tom píšu, cítím tu radost všude v těle a to mě posouvá dál. Cítím se se sebou spojený, jsem sám sobě zdrojem a podporou, což mě činí šťastným, protože za ten pocit jsem zodpovědný já.
Jaký vzkaz byste chtěl dát lidem, kteří mají ve svém životě blízkého člověka závislého na drogách?
Jde o pochopení, že člověk na drogách má vážný problém, který není schopen vyřešit, a neví si rady. Je to bohužel tak pravdivé, že pod svou vlastní tíhou ničí i své okolí a nemůže si pomoci. A pokud on sám nebude chtít, je to těžké, ale není to nemožné. Opravdu je třeba jednat v laskavosti, protože drogy ničí člověka zevnitř. Rozhodně bych vzkázal všem, zejména rodičům, ať si na toto téma povídají s dětmi. Vědění, co drogy doopravdy způsobují, je moc, která vás chrání.
Jaké jsou vaše plány do budoucna a jak se snažíte udržet svou motivaci?
To je hezká otázka. Sám to teď považuji za klíčový krok, abych si definoval, kam svůj život chci dál směřovat, v pravdě, čemu dám smysl a co mě bude skutečně naplňovat. Jak se člověk mění, tak se otevírají nové možnosti a výzvy, které mě posouvají vpřed, a to mě motivuje. Krok po kroku. Všechno může být ještě lepší, stačí jen jít. Začal jsem teď hledat svou vizi, hodně číst a cvičit a mám z toho velkou radost, a to mi otevírá další dveře mého života.
foto: se svolením Tomáše Krause, zdroj: Autorský článek
