Spaní v ložnici s rodiči. Klidně až do deseti let, musí to ale vyhovovat všem

Když někomu řeknu, že jsem ještě ani na vysoké škole neměla vlastní pokoj, dívá se na mě přinejmenším zvláštně nebo soucitně. Vyrůstala jsem ale v bytě dva plus jedna, takže nebylo zbytí. Ještě v devatenácti jsem měla studijní koutek tam, kde rodiče spali. Pravda je, že asi až do sedmnácti jsem je nikdy „nenačapala“, ale pak se to stalo… A vidím to před očima dodnes.

Pokud dítě nemá pokoj samo pro sebe dnes, je to spíše neobvyklé. S ohledem na neutěšenou bytovou situaci ale stále existuje dost rodin, které se tísní v malém prostoru stejně, jako to známe ze starých filmů. A ono to vlastně mělo i něco do sebe. Tehdy i dnes.

Dříve více pospolu, jako v jeskyni

Historická norma společného spaní rodin nebo sdílení pokojů vyplývá z kombinace praktických, ekonomických a sociálních faktorů, které se v průběhu času výrazně vyvíjely. V mnoha částech světa bývaly domy obvykle jednopokojové nebo dvoupokojové stavby, kde celá rodina žila a spala společně. Takové uspořádání nebylo výhodné jen kvůli teplu a bezpečí, bylo také nutností – kvůli omezenému prostoru a dostupným zdrojům.

Neobvyklé nebylo ani to, že děti spaly s rodiči v jedné posteli. A rodiče si rozhodně nic neupírali. Bylo to prostě normální. Pojetí osobního prostoru, jak jej chápeme dnes, bylo zcela odlišné.

Se zlepšujícími se ekonomickými podmínkami a vývojem architektonických návrhů, zejména během průmyslové revoluce a po ní, se začala obytná plocha domů a bytů zvětšovat, což umožnilo vznik specializovaných místností – včetně samostatných ložnic. Tato změna byla částečně způsobena rostoucí urbanizací a rostoucí střední třídou, která se snažila napodobit životní styl aristokracie, včetně jejich zvyklostí, týkajících se soukromí.

Zkuste do některého internetového vyhledávače zadat heslo „potřeba vlastního prostoru pro dítě“. Jako první vám algoritmus nabídne tipy od architektonických a designových studií, zdůrazňujících potřebu individuálního rozvoje, místa pro hru s kamarády, možnosti rozvíjet kreativitu. A samozřejmě vás motivuje k tomu, abyste sáhli do své peněženky. A to dost hluboko.

Oddělené ložnice jsou v současnosti, v době supermoderní, populární víc než kdy dříve. Stále více manželů spí odděleně a důvodem nemusí být jen chrápání. Daleko častěji se jedná o potřebu osobního prostoru v pravém slova smyslu. Jak se tyto myšlenky prosazovaly, rozšířila se představa, že děti mají mít vlastní pokoj. Ani ne tak pro spaní, jako pro svůj komfort a žádoucí vývoj.

Úloha soukromí a individualismu

Hodnota přikládaná soukromí a individualismu výrazně vzrostla zejména v západních kulturách. V současné době je trend, kdy mají děti vlastní pokoj, nejčastější mezi městskými středními a vyššími vrstvami po celém světě a je často spojován s lepší životní úrovní, menší velikostí rodiny a důrazem na rozvoj dítěte a jeho soukromí. Napadlo vás ale někdy, že tuto potřebu možná přeceňujeme?

Zkuste do některého internetového vyhledávače zadat heslo „potřeba vlastního prostoru pro dítě“. Jako první vám algoritmus nabídne tipy od architektonických a designových studií, zdůrazňujících potřebu individuálního rozvoje, místa pro hru s kamarády, možnosti rozvíjet kreativitu. A samozřejmě vás motivuje k tomu, abyste sáhli do své peněženky. A to dost hluboko.

Nedozvíte se ale nic o tom, že by dítě spící s rodiči v jedné místnosti jakkoli trpělo. Faktem je, že ekonomická omezení a nedostatek bytů, zejména v hustě obydlených městských oblastech, znamenají, že mnoho rodin spací prostory stále sdílí, spíše ovšem z nutnosti než z vlastní vůle.

Martin s úsměvem

Můj kamarád Martin má tři děti a manželku. Krásnou manželku. Ale nemá moc peněz. Rodina žije, co si pamatuju, v pražském bytě 1+1. I když se všemožně snažili prostor přizpůsobit rostoucím dětem, stále spí vlastně všichni pohromadě. Martinovi to přijde normální a asi i všem dětem, stejně jako to dříve přišlo normální mně. Ale může to mít na děti nějaký vliv?

Univerzální správný čas pro přesun dětí do vlastního pokoje neexistuje, pouze jedno univerzální pravidlo: přesun by měl být proveden citlivě a s ohledem na to, jak dítě změnu zvládá. Jestli k tomu dojde úderem jeho prvních narozenin nebo až o dekádu později, je úplně jedno.

„Spíme všichni v jednom pokoji. Děti měly trojpalandu, ale jak rostly, museli jsme už i tak malý pokoj rozdělit zástěnou. Dětem je 17, 15 a 13 a je to docela nářez. Spaní pohromadě nám nevadí asi nikomu, spíš je horší, že si děti nemůžou přivést kamarády, protože bychom se prostě nevešli. Pokud se ale ptáš na „to“? Tak ne, náš manželský a sexuální život nikterak netrpí. Děti v noci spí, nebo se tak aspoň tváří,“ směje se Martin.

Není důležité kdy, ale jak

V otázce důležitosti vlastního pokoje pro děti nabízí odborníci různé perspektivy. Nejčastěji kladou důraz na vytvoření bezpečného a podporujícího prostředí pro děti, častým tématem je ale také ODKDY.

Někteří odborníci doporučují, aby děti začaly spát ve vlastním pokoji již od raného věku, jiní rodiče nabádají, aby vždy brali v úvahu vše, co je nejlepší pro jejich rodinu a situaci. Univerzální správný čas pro přesun dětí do vlastního pokoje tedy neexistuje, pouze jedno univerzální pravidlo: přesun by měl být proveden citlivě a s ohledem na to, jak dítě změnu zvládá. Cílem je vytvoření lákavého a bezpečného prostředí, ve kterém se dítě bude cítit pohodlně.

Jestli k tomu dojde úderem jeho prvních narozenin nebo až o dekádu později, je vlastně úplně jedno. Pokud máte doma prostor pro dětský pokoj, pak dobře. Ale je třeba postupovat opatrně, protože rychlý přesun pryč z bezpečí rodičovské přítomnosti může způsobit stejné trauma, jako když v sedmnácti přistihnete své rodiče „in flagranti“.

Skončeme tedy slovy klasika. „Soukromí není něco, na co mám pouze nárok, je to absolutní podmínka,“ slavně formuloval Marlon Brando a podtrhl tak univerzální potřebu osobního prostoru pro každého člověka.

Tato potřeba ale nemusí mít bezpodmínečně co do činění s vlastním pokojem u dětí, jako spíše s uvědoměním si individuality, osobnosti a práv dítěte jako lidské bytosti.

Ostatně, máme tu ještě jednoho „klasika“, tentokrát ženu. Spisovatelka Virginie Woolfová kdysi prohlásila: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud chce psát beletrii.“ V moderním kontextu si vlastní prostor zaslouží každé dítě, aby mohlo psát svůj vlastní příběh, snít a dospět k plnému vyjádření sebe sama.