Až moc dobře si pamatuji tu noc, kdy jsem ji spatřila poprvé.
Byla to teprve moje druhá noc v paláci. Tu první jsem nezamhouřila oka – vzory a ornamenty vysokého klenutého stropu nade mnou jako by se mi obtiskly do sítnice ohnivou stopou a viděla jsem je na temném rubu svých zavřených očí jako nemizející přízraky bdění. A pak tu byla ona – stála v salonu na konci chodby mého poschodí; stála tam u okna, její bílý šat zářící odrazem měsíčního svitu; její obličej, poznamenaný věkem zkušeností a tvrdostí anglické ženskosti, takový, který je přesným opakem mé bledé tváře; její ruce, které se při pohledu na mne vznesly k jejím usmívajícím se popraskaným rtům natřeným vybledlou růží, aby jí zapálily cigaretu – za nehty měla zaschlou krev a hlínu; na zápěstí se jí zaleskl náramek s propletenými iniciály F a G.
I tuhle noc jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a modlila se za dotek chvilkového spánku, aby mi přinesl alespoň špetku klidu uprostřed toho čerstvého předsvatebního chaotična. Říci, že to převrátilo naruby celý palác, by bylo podcenění – převrátilo to naruby celou zemi.
A tak se mne držela nespavost jako dávno vynesená kletba. Zoufale jsem vydechla a převalila se na záda. V mých komnatách bylo šero – téměř naprostá tma díky tlustým, zlatem vyšívaným závěsům, které zabraňovaly svitu měsíce vniknout jako nezvaný host do královského domova. Až do téhle noci jsem byla přesvědčena – a opakovaně ujištěna svou novou dvorní dámou, milou lady Susan s červenými tvářemi a roztomilými copánky ze zlatých vlasů – že je opravdu nemožné, aby se do paláce dostal kdokoli nezvaný, dokonce i cokoli nežádoucího.
Vlastně tedy ne tak úplně kdokoli.
Po dalších dvou bezesných hodinách jsem odhrnula přikrývku, přešla k oknu a rozhrnula závěsy. Měsíční svit mne na vteřinu oslepil, protnul hedvábné temno svým nekompromisním ostřím, jako jeden francouzský kat kdysi přetnul krk nepohodlné manželky nevěrného panovníka. Pohlédla jsem ven – ze svých komnat jsem měla výhled na širý dvůr a samotnou hlavní bránu, hlídanou několika vojáky v pozoru. Noc to pro mne byla bezesná stejně jako pro ně – pouze svit vytracených souhvězdí a ticho spícího Londýna jim dělalo společnost svou znepokojivou statičností a –
Prudce jsem se otočila. Můj vlastní stín protínal mé neustlané lože a celá ložnice byla ve stříbrném svitu naprosto nehybná a zcela bez života.
Někdo bouchal na dveře.
Zatajila jsem dech. Opět jsem zaslechla ten zvuk, sotva zaregistrovaný mojí nevyspalou myslí, ale přece – byly to kroky, a poté bušení, které se neustále přibližovalo. Chvilka ticha a pak opět – čím dál tím blíž, plíživý noční teror – jako bušení neklidného srdce – až zaznělo jako hrom samotné bouře –
Bušení na dveře mé komnaty.
Buch, buch, buch.
„Haló?“
Ticho.
Bláhově jsem si povzdechla – jak by se mi jen mohlo dostat odpovědi? Zřejmě je někdo sužován bdělostí stejně jako já – je potom logické, že by se v té rozlehlosti spícího Buckinghamského paláce donesly až ke mně ozvěny číchsi šlépějí. Navíc jsem byla nevyspalá a pod stresem, moje mysl bloudila až na nejzazší místa, nebylo by se čemu divit – to bouchání ale bylo tak pronikavé, plížilo se celou chodbou až k –
Buch, buch, buch.
Nadskočila jsem a prudce se otočila zpět k oknu. Zcela nehybná scenerie, moje panikou těkající oči nezachytily byť jediný pohyb – souhvězdí stále vytracená, vojáci stále v pozoru – a přece jsem si byla jistá těmi ránami kohosi nezvaného na dveře mých komnat.
Zahalila jsem se do večerní róby a vyšla z ložnice do salonu. Přešla jsem ke dveřím a bláhově k nim přiložila ucho.
Nikde nic.
Vydechla jsem.
Buch, buch.
Zalapala jsem po dechu a ukročila vzad. „Kdo je tam?!“ vykřikla jsem.
Ticho.
Ticho hned za dveřmi mé komnaty.
Zachvěla jsem se a opatrně sáhla na zlatou kliku.
Tělem mi projel výboj mrazu a noc jako by mne pohladila svou smrtně studenou dlaní po šíji. Zdálo se mi to, anebo se ochladilo? Byla teplá červencová noc, i tak jsem ale uviděla před sebou třpytivý obláček roztřeseného dechu.
Buch, buch, buch, otřásly se opět dveře.
Vykřikla jsem a ukročila vzad. Cosi právě zabušilo na moje dveře, na jejichž oroseném povrchu se začaly blýskat kapky rosy, jež jsem si musela otřít vyšívaným rukávem i zpod mých očí.
„Kdo je tam!“ vyjekla jsem zděšeně.
Bylo ticho – mrtvolné, fatální, šílené ticho.
V sekundě nepřemýšlení a naprosté paniky jsem opět sáhla po klice a neohroženě dveře rozrazila.
Ze stínu se vynořila vysoká postava.
Mé srdce se zastavilo.
Dveře se se zaduněním zabouchly.
Zády jsem se svezla podél stěny.
Začala hodina naprostého ticha a ochromujícího strachu. Po jejím uplynutí, kdy jsem se roztřesena krčila v rohu salonu, jsem se opět odhodlala se zatajeným dechem dveře pootevřít; srdce se mi znovu rozbušilo jako na poplach –
Vysoká postava mne uvítala svou nehybností.
Kolena se mi málem podlomila.
Bylo to však brnění.
Vysoké, lesklé brnění – ve výklenku naproti mým komnatám.
Stála jsem roztřeseně ve dveřích, po nichž stékaly kapky slz a vsakovaly se do nádherného tureckého koberce, kde tvořily až podezřele tmavé skvrny. Brnění naproti na mne hledělo temnými štěrbinami ve spuštěném hledí. Chochol přílby mělo rozčepýřený na pravé straně helmy – přešla jsem chodbu a chochol urovnala roztřesenými prsty. Chodba byla prázdná – mrtvolně, fatálně, šíleně prázdná.
Tu jsem pod bosou nohou ucítila cosi drobného a při pohledu na zem jsem si všimla maličkých kapek světla – byly to sněhové vločky – vlastně perly; několik perliček rozsypaných po celé délce chodby, formujících tak jednoho přízračně se vinoucího se, blyštícího se hada.
Vydala jsem se po jejich půlnoční stopě. Chodba se prodlužovala a prodlužovala, její strop mizel ve tmě poseté perličkami souhvězdích svítících mi na cestu – došla jsem před vstup do posledního salonu tohoto poschodí. Cítila jsem na svých ramenou nesnesitelnou tíhu, nohy se mi sotva hýbaly – jako bych se brodila bažinou. Perlová stopa mne dovedla až před vstup do posledního salonu.
A tu jsem ji uviděla poprvé.
---
Pronásledovala mne. Kamkoliv jsem vkročila, byla tam se mnou. Na cokoliv jsem pomyslela, vlnou krutých asociací se mi vyjevila její tvář. Utíkala jsem před ní – utíkala jsem dlouhými zámeckými chodbami okolo rozpohybovaných brnění, natahujících se po mně svými železnými spáry; utíkala jsem kolem rozevlátých, po mně se sápajících závěsů, jejich vyhladovělé lemy s třásněmi třesoucími se v touze po potravě; utíkala jsem zahradami, labyrintem z vysokých keřů plným zákoutí bezedné tmy; utíkala jsem z věže do věže, po rozvlněném schodišti, které snažilo se mne vyplivnout jako v pavučině polapenou masařku – utíkala jsem celým svým světem diamantových diadémů, perleťově perlících se pelerín pokrytých perlami, světem šlechticky šarlatových šatů i krvavě kropenatých koberců – utíkala jsem dlouhým temným tunelem, za vizí plaše plápolajícího plamínku, však měla jsem ji stále před očima – její bílý kostýmek se proměnil v úbor baletky a jako labuť křídla rozepjala své silné paže v elegantní póze na vrcholu schodiště – jako balerína, kterou jsem se vždy toužila státi, leč byla jsem prý až moc vysoká – a ona se držela na špičkách piškotů, ty její nekonečně dlouhé, krásně štíhlé nohy, uzounký pas stažený stříbrným korzetem, zatímco mně dělal korzet ustavičné hladovění, záchvatové přejídání a zoufalé dávení nad záchodovou mísou – a ona zvedla ladně šíji a v očích se jí zaleskla smrt, když ohrnula rudý ret a odhalila tisícero ostrých zoubků pokrytých hladovými slinami, které prokously by moji šíji jako sešívačka papír a všechen život ze mne vysály by jako upír – pnula se na královském trůně jako tolik obávaná, leč právoplatná panovnice – která už nadělila králi jeho vytouženého dědice – a ze mne udělala lehkou děvu ulice – tak zatrať se – zatrať!
---
Vezmeš si svého prince a budeš s ním šťastná až navěky.
Vezmu si svého prince a budu s ním šťastná až navěky.
Kočár kodrcal a davy jásaly – mohutná bílá vlečka vyplňovala kabinu kočáru stejně jako bílé prázdno moji načesanou hlavu, klížící se pod tíhou rodinného diadému a skrytou pod rouškou přízračného závoje – a davy jásaly, viděla jsem přes tu mlhu nadšené tváře a rozjařené úsměvy, všude vlály vlaječky a voněly nejčerstvější květiny.
„Tak jsme tu!“ uslyšela jsem prohlásit svého tatínka, sedícího vedle, jak se kočár zastavil před schody katedrály sv. Pavla.
Tak jste tu. Tvůj nejšťastnější den. Začátek nového života.
Stiskla jsem tatínkovu ruku, zhluboka se nadechla a vykročila z kočáru. Ochromil mne bouřlivý jásot – byl to ten nejhlasitější zvuk, jaký jsem kdy slyšela – a slunce pražilo, stejně jako to uvnitř katedrály bzučelo natěšeně nervózními hlasy hostů, přátel, rodiny – volání začátku nového života.
Vyšla jsem s otcem po mramorovém schodišti a stanula před vstupem do katedrály. Kroky nám navigoval sytě rudý koberec, nasáklý veškerou krví bledé nevěsty, která se jí při pohledu na vzdálený oltář ztratila z tváří. Čekalo se už jen na nevěstu, na princeznu, na nastávající choť.
Na budoucí královnu.
Levou rukou jsem se pevně zaklesnula za tatínkovu paži, pravou sevřela kytici překypujících bílých orchidejí. Rozezněly se varhany a rozduněl se orchestr, svatebčané povstali a zraky všech se upřely na mne, jak jsem právě vykročila na cestu k oltáři – na nejšťastnější cestu svého života.
Leč jsem si v srdci připadala, jako by mne vedli na porážku.
Malebná symfonie přebila veškeré mé chmurné myšlenky, a tak jsem skryta pod závojem sotva navigovala v moři očekáváním stažených a radostí roztažených tváří, když tu –
Uviděla jsem ji. Byla tam.
Byla tu.
Ona.
Stála tam, hned za stařenkou ve žluté. Zpozorovala jsem ji okamžitě, jelikož byla jakožto zcela jediný host oblečena celá v bílém – v bílém jako právě k oltáři přicházející královská nevěsta. Naše pohledy se střetly – a mráz, který projel každou částečkou mého rozechvělého, hladověním zesláblého těla, byl zimou kořisti; kořisti krčící se strachem před pomstychtivým lovcem; před lovcem s napřaženým ostřím.
Věnovala mi oslnivě ostrý úsměv.
Po líci mi stekla slza.
„Ano,“ pronesl o pár okamžiků později můj muž.
„Ano,“ špitla jsem, a než jsi mi stihl zvednout závoj, bys věnoval své princezně první novomanželský polibek, ohlédla jsem se a uviděla ji, sedící uprostřed dojatého davu se širokým úsměvem – nejširším, jaký jsem kdy viděla – s úsměvem nasáklým přáním smrti. A možná že to byl začátek nového života, ale i při tvém polibku jsem nedokázala přestat cítit, jako by ve mně cosi zemřelo – takto nehnutě a všem na očích.
Rozezněly se zvony a rozehrál se orchestr – mrtvolně, fatálně, šíleně.
Vezmeš si svého prince a budeš s ním šťastná až navěky.
---
„Viděla jsem ji,“ vzlykala jsem před tebou o několik týdnů později, „viděla jsem ji tam. Byla tam.“
„Samozřejmě že byla,“ potvrdil jsi a zavrtěl hlavou, jako by to snad měla být samozřejmost, „je to moje dávná přítelkyně z mládí – jedna z nejloajálnějších přátel, jací mi zůstali. I ty jsi tam měla hromadu přátel, tak se jen opovaž mi tu teď cokoli vyčítat.“
„Ty to nechápeš. Pronásleduje mě. Kamkoliv vkročím, je tam se mnou. Na cokoliv pomyslím, vyjeví se mi její tvář. Utíkám před ní každý den a každou noc, je to jako –“
„Prosím tě, posloucháš se? Zníš jako blázen – jak naprostý šílenec!“
„Možná že jsem šílená! To kvůli ní – to kvůli tobě!“
„Já na tohle už nemám nervy – jdi se radši uklidnit. Zajdi si na nějakou tu svoji akupunkturu nebo bůhví co. Nebo víš co? Půjdu já. Mám daleko užitečnější věci na práci.“
„Jen jdi, jdi, to přeci umíš nejlíp! Nechávat mě v téhle královské bídě naprosto samotnou –“
„Přestaň mě laskavě konstantně osočovat z nějakých tvých bludů, kterým nerozumím a nikdo ani nebude mít nikdy šanci porozumět, jelikož je to jen všechno v tvojí hlavě –“
„A co ty náramky, hm? Co ty náramky, které jsem našla ve tvojí kanceláři – a na nich iniciály přezdívek, které jste si navzájem dali… F jako Fred a G jako Gladys – sama mi řekla, že ti takhle už leta říká. Tohle tvůj tajemník už nesvedl utajit –“
Stejně jako můj princ nikdy netajil, že to ona byla vlastníkem jeho necitelného srdce.
---
Charlesi, Camilla mne navštěvuje už i ve snech. Vidím její obličej, poznamenaný věkem zkušeností a tvrdostí anglické ženskosti. Takový, který je přesným opakem mé bledé tváře; takový, ke kterému vzhlížíš raději – daleko raději nežli k mým lícím pobledlým. Mluví na mne, Charlesi, a říká věci; kruté věci, které, věř mi, vědět nechci. Chci vědět jen, proč je tady. Proč je tady se mnou a proč bývá vždycky s Tebou. Ráda bych ji označila za problém, za to zkažené jádro, kvůli kterému celý nádherný strom uvadá, smrskává se, opadá, až z něj zbudou jen ochablé, seschlé větve a kmen plačící kapky smůly. Mé slzy jsou Tvoje smůla – Camilla však není tím, za co ji v hněvu proklínám. Chyba se stala tak strašlivě dávno, je dosud nepoznaným, zato však stálým členem Tvé rodiny. Sedí ve Vašich salonech po Vašich bocích, pije s Vámi odpolední čaj, chodí s Vámi na lovy do skotských kopců. Není ve Vás – je mezi Vámi. A já se tak snažila ji ukázat, hlavně Tobě, Charlesi. I Tvé matce, Tvému otci – komukoliv, kdo by hodlal jen na chvíli otevřít oči a pohlédnout do těch mých, vidět v nich bolest v mé duši. Měla jsem být ozdobou, šperkem jasným na tiáře. Zůstala jsem jenom hrozbou, opuštěnou pisatelkou polorozpadlého diáře. Jsem tím problémem. Co je však příčinou? Proč klečím na chladné zemi velikánské koupelny a držím okraj bílé mísy jak nějakou svatou spásu? Mrzí mne to, muži můj. Všechno mne to tolik mrzí. Když Ty vlastně nikdy nechtěls odvést si mne od oltáře. Vím, že v Tvých očích jsem tím, co zabránilo tvému světlu. Jsem stínem na místě svitu, který sis už vyvolil – dříve, než vůbec poznal jsi mne – ach, tak dávno před tím vším. Zůstala jsem tady sama, uprostřed snu královského. Co se stalo? Vědí všichni. Proč ale? To neví nikdo.
---
A tak se mnou zůstala. Nejčastěji jsem ji vídala v noci – když jsem se vracela z nadšených provoláváních svého jména, cvakotu spouští a blesků fotoaparátů do naprostého ticha. Přestěhovala jsem se z Buckinghamského paláce do Kensingtonu – našla si mne. Odjela jsem za bratrem do Althorpu – našla si mne. Opustila mne jen na týden, když jsem se se svým mužem i čerstvě narozeným synkem vydala na svatební cestu do Austrálie. Čekala pak na mne – stejně jako na Tebe ve své ložnici – v Anglii se svojí zapálenou cigaretou jako stálepřítomný závazek utrpení.
Udělala z každého velkolepého paláce gotickou ruinu.
Udělala z každého třpytu kousek stínu.
Udělala z mé královské pohádky živoucí peklo.
A tak jsem teprve půl roku po svatbě, už s malým princem jako s požehnáním v lůně, stanula uprostřed noci na vrcholu velkolepého schodiště hlavního sálu. Hleděla jsem na jeho klesající stupně s tvářemi vlhkými od slz a cítila její dech na svojí šíji, jak stála těsně za mými zády a šeptala mi do ucha ta sladká slova.
Vrhni se dolů a budeš už šťastná až navěky.
Ucítila jsem na kříži její ruku jako dotek smrtícího mrazu.
Hladila mne – těmi svými ostrými nehty, loveckými spáry –
Pak zatlačila.
Zřítila jsem se dolů ze schodů – půlnoční tma mne pohltila a vyvrhla na naleštěnou podlahu z žilkovaného mramoru jako pochroumanou kalamitu. A byla jsem mrtvolou – tělem bez života, jež mělo paradoxně záhy darovat život jinému – a našla mne tam ležet královna na cestě ze své noční procházky; od té doby se mi už nikdy nepodívala do očí. A v momentě, kdy jsem jejímu synovi darovala právoplatného dědice – bohudík živého a zdravého – na mne už ani nikdy nepromluvila.
Ona tam však byla stále. Tu půlnoc se smála tím svým drsným, hrdelním smíchem, jenž jsi tolik miloval – měla na sobě tytéž perly, které jsi mi naše první společné Vánoce daroval – a já slyšela spílání varhan a zakrákal havran, hladově letící na bílou hostinu – a já se jednu noc sebrala a vyběhla v panice z Kensingtonského paláce, oběhla jsem zahrady a ztratila se v labyrintu z živých plotů, které ševelily cvakotem fotoaparátů a krvelačným pokřikováním fotografů, nade mnou hřmělo a na nebi šlehaly blesky jejich spouští, utíkala jsem tím zeleným bludištěm a krásnou bílou róbu jsem měla zamazanou od hlíny a krve – odhrnovala jsem si z cesty větve, které drásaly mé dlaně skrytými trny – do toho všude zněl ten její smích – tak mrtvolně, fatálně, šíleně jak Evin hřích – a já jsem brečela, a já jsem křičela – pronásledovaná v temném tunelu – uháněla jsem tou tmou vstříc něčemu nádhernému – byla to ale nádhera, co čekala mne v nedohlednu?
Však by ti bylo líp, kdybys teď zemřela.
Vídala jsem ji a slýchala o tom, jak navštěvuje i Tebe, celých patnáct let našeho nešťastného manželství.
Zbav se svého prince, zbavíš se mne a budeš žít šťastná až navěky.
Když si nás toho osudného dne předvolala Tvá matka, cítila jsem ve svém srdci díru, kterou už nemohlo nic zaplnit. Seděla jsem před svou tchyní, Ty s pohledem upřeným k zemi po mém boku, a vyslechla jsem královnin chladně pronesený rozsudek o jejím finálním svolení k rozvázání našeho manželství. A i když v ten moment zemřela ve mne ta část, kterou jsem už dlouho považovala mrtvou, tíha smrti opustila má ramena a já se mohla konečně posadit s narovnanými zády jako vycvičená balerína, jež odmítala více klonit svou labutí šíji. Rozepjala jsem své bledé perutě připravena zapět tu sublimní píseň – avšak ne teď, ještě zdaleka ne.
Tehdy jsem nadobro ztratila lásku svého života – ta odešla k ní. Tak získala to, o co celých patnáct let usilovala – a stejně jako mne opustil můj muž, mne konečně mohla opustit i ona.
Po skončení audience jsem vydechla z plic dlouho zadržovaný vzduch a svezla se podél zdi doprostřed zkrvaveného koberce – byl to pocit nepopsatelné ztráty, však byl to i pocit nepopsatelné úlevy. Konečně jsem byla sama – sama bez Tebe, leč sama bez ní.
Zbavila jsem se svého prince, zbavila jsem se jí – konečně budu moci být šťastná až navěky.
---
„… a tak spolu žili šťastně, dokud v poklidu ve svém království nedožili. Měli hordu dětí, které se o ně staraly, postavily jim sochy ze zlata a jejich hroby potom posázely těmi nejbělejšími orchidejemi.“
„Byli ale teda už konečně šťastní, mami?“
„Ovšemže byli, Harry,“ usmála jsem se na svého mladšího syna a pohladila ho po tváři, „žili spolu šťastně až navěky. Tak dobrou noc. Krásné sny, zlatíčko.“
„Dobrou noc, mami.“
Políbila jsem ho na tvář, zhasla lampu a zavřela dveře jeho ložnice. William ve svém pokoji už po náročném dni poklidně dřímal – doufala jsem, že poklidně. Netušila jsem, jak jim celou věc podal Charles – věděla jsem ale, že já jsem udělala, co jsem mohla.
Celý těch dlouhých patnáct let jsem dělala, co jen jsem mohla – a stejně to nebylo dost. Doufala jsem jen, že to moji kluci v hloubi srdce vědí také.
Zamířila jsem do svých komnat. Všechny své věci jsem už natrvalo přesunula z Highgrove a Buckinghamu sem do Kensingtonského paláce. Věděla jsem, že už teď v mých prázdných skříních visí její vintage kostýmky a nevkusné jezdecké boty, že má na mém nočním stolku svůj vlastní perlový náhrdelník a že večer poklidně dřímá vedle budoucího krále.
A já? Zůstala jsem sama – krom mých dvou milovaných chlapců jsem byla naprosto bez nikoho. Bez manžela, bez rodiny. Bez přátel.
Že ta samota ale byla hořkosladká – zavřela jsem za sebou dveře komnaty, shodila z nohou nepohodlné lodičky a rovnou skočila pod královsky nadýchanou peřinu. Zapnula jsem televizi a sáhla na noční stolek po knize – historické biografii o Anně Boleynové, první manželce Jindřicha VIII., který ji nechal popravit, aby si mohl vzít svoji dlouholetou milenku.
Mám vlastní dva prince a teď už mohu žít šťastná až navěky –
Ozvala se rána.
Srdce se mi zastavilo, když jsem odložila knihu a zaposlouchala se do večerního ticha.
Bylo to bušení.
Někdo bouchal na moje dveře.
Buch, buch, buch.
„Zatraceně,“ vydechla jsem roztřeseně a oči se mi zalily slzami.
Vyklouzla jsem z postele a vyšla z ložnice do salonu ke dveřím. Popadla jsem ze stolku nůž na dopisy, pevně ho sevřela v pravé ruce a schovala ho za zády.
„Kdo je tam?“
Ticho – mrtvolné, fatální, šílené ticho.
„Řekla jsem, kdo je tam?“
„Tady Susan, Vaše Výsosti.“
Vydechla jsem. Odložila jsem nůž opatrně zpátky na stolek a otevřela dveře.
„Omlouvám se, že Vás takto ruším, Vaše Výsosti. Nechala jste si v královnině salonu po audienci kabelku.“
„Díky, Susan, jste zlatá.“
„Samozřejmě, Vaše Výsosti. Dobrou noc, Vaše Výsosti.“
„Dobrou, Susan.“
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Po pár vteřinách jsem se dala do smíchu – tekly mi slzy po tvářích a ramena se třásla. Kabelku jsem odhodila na jednu z židlí, další z nich jsem vzala a odsunula před dveře. Podepřela jsem jí kliku, o krok ustoupila a zhodnotila svoje dílo. Nebylo to nic velkého, ale aspoň něco.
Zasmála jsem se a otřela si tváře. Napustila jsem si vařící vanu a nechala všechny své strasti rozplynout v bublinkové pěně a teploučké vodě. Zabalila jsem se pak do županu a vklouzla zpět pod peřinu.
Konečně sama.
Sama.
„Šťastná až navěky,“ zašeptala jsem a natáhla se k lampě, abych ji mohla zhasnout.
Když jsem se v jednu ráno probudila a odešla si do koupelny pro vodu, prošla jsem přes salon a zmateně se zastavila – židle byla pryč.
Ucítila jsem zašimrání na šíji.
Rozrušeně jsem se otočila ke stolu a s výkřikem spatřila Camillinu rozšklebenou tvář.
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
