Cejtila jsem se jak při výslechu na policejní stanici. Skladová místnost pro nábytek, do který nás Kristián zatáhl byla chladná a šedá. Masivní náhradní stoly a lavice do večerního podniku o patro výš byly překrytý plachtou jak mrtvoly v márnici. Seděla jsem uprostřed toho všeho na kraji stolu, hladila si holé paže v uplým tílku, který nezahřály ani moje dlouhý červený lokny, a zírala na těch pět mužských postav před sebou. Jeden z nich byl i můj nejlepší kamarád Kristián, kterej se už očividně přestal bavit nad mým chaotickým milostným životem, a tak v polovině silvestrovskýho mejdanu naskočil beze slov do auta a přivezl celej zástup mejch amantů.
Prohlídla jsem si ty čtyři s váháním. Byli zamračení a nejistí. A všichni koukali pouze na mě. Netušila jsem, co jim Kristián řekl při tý jízdě autem sem, do středu Prahy, kde jsem si chtěla v pronajatým baru na večer užít jen oslavu Novýho roku. Ale nevypadali moc nadšeně a i já jsem chtěla vyběhnout k těm basům, co se ozývaly seshora, a s ginem a tonicem vstoupit do dalšího roku zkrátka s harmonií uvnitř.
„Já se rád bavím, jo? A nad touhle časovanou bombou kór,“ začal Kristián prstem namířeným přímo na mě, zatímco přecházel ve svým dlouhým gestapáckým kabátě před mými čtyřmi milostnými konflikty a gestikuloval rukama. S těmi tmavými vousy, snědou pletí a skoro dvoumetrovou výškou by z fleku zapadl do Kmotra, „ale už to začíná přesahovat jistý meze!“
Křikl. Podíval se nejprve na ně a pak obrátil celý svoje tělo mým směrem. Odkazoval nejspíš na tu část dnešního večera, kdy jsem v opilosti hodila mobilem přes půlku místnosti a zaječela, že seru na všechny chlapy. Pak jsem se začala líbat s brunetkou, s níž jsem se ještě ten den seznámila a nepamatovala si ani její jméno. Opilá jsem ale už teď rozhodně nebyla. Alkohol ze mě pomalu a jistě vyprchával navršením adrenalinu.
„Už si vyber, Rebeko! Máš je tu všechny, tak už si do prdele vyber a přestaň od toho furt utíkat!“ zahřměl Kristián a razantně si založil ruce na prsou. Malinko poodstoupil, abych na tu zvrácenou dražbu měla výhled.
Ohromeně jsem tedy na tu ponižující scénu civěla. Pálily mě oči a srdce mi zběsile tlouklo v napětí. To přece nemohl myslet vážně…
„Má pravdu. Vyber si. Jinak se nikam nepohnem,“ prořízl ticho i Ben s povzdechem. Nejstarší ze všech v místnosti, ale jen o kousek vyšší než já. Vždycky se mi líbili spíš dlouháni, ale Ben svejch sto sedmdesát doháněl vším tím charismatem, že jsem svoje sobecký nároky ponechala stranou. Blonďák v modrým obleku, pevnej jak skála a ze všech tady nejvíc chlap. Možná proto, že kromě Kristiána bylo všem ještě pod dvacet.
„Nechci nikomu ublížit,“ řekla jsem tiše a všichni hromadně a v protestu zasténali.
„Rebeko, přestaň!“ napomenul mě Kristián znovu varovně. Byl neoblomnej. Ještě nikdy jsem ho takhle šíleně zarytě přesvědčenýho o svým rozhodnutí neviděla.
A tak jsem se narovnala a všechny si znova postupně prohlídla, jako bych je viděla poprvý. Zastavila jsem se na Robinovi stojícím napravo na konci řady. Byl dokonce ještě o kus vyšší než Kristián. Dlouhý tmavý kudrliny mu spadaly na ramena šedý košile a trochu ztrapněně se na mě díval skrz řasy. Byl inteligentní, typickej materiál pro matfyz, a vzhledově dokonce odpovídal i Heathcliffovi z Větrný hůrky. Jenže povahou byl Linton, a to se prostě nedalo překousnout.
Pak jsem sklouzla zrakem na Olivera ve vytahaný skejťácký mikině. Metr devadesát, atletická postava a obličej tesanej jak antická socha. Vyráběli ho tuplem v nějakým řeckým chrámu pod božským vedením. Byl to vážně krasavec. A ke všemu hodnej a taky mě podporoval při každý stresový situaci. Oliver byl materiál na ideálního přítele, a přesto nebyl ideální pro mě.
A nakonec Viktor stojící na opačným konci řady. Nejmladší ze všech. Špinavej blonďák se závěsovým sestřihem. Drzej a tvrdohlavej frajírek, kterej byl přesvědčenej jenom o svojí vlastní pravdě, a kterej se hrozně rád hádal. Připomínal mi trochu Johna Bendera ze Snídaňovýho klubu. Taky Flynna Rychlíka s tím svým zápalem pro špatný věci. Ale hlavně mi připomínal mě, a to mě na tom asi děsilo nejvíc.
Polykala jsem valící se nervozitu. Bylo mi úzko. Říkání pravdy narovinu mi šlo možná tak v nasranosti, ale měla jsem ráda každýho v týhle místnosti jiným způsobem a nechtěla jsem nikoho ranit jen proto, že se nám míjely priority. Tady mě pravda svou palčivou bolestí zrazovala. Každej chlap po mně chtěl jen jeden typ lásky, a přitom bylo tolik druhů, který nesly stejnou váhu.
„Tohle je teda pěkná sračka. To vám řeknu. Jebu na to!“ prohlásil, kdo jinej, než Viktor a vystartoval směrem ke dveřím. Kristián mu ale zastoupil cestu na znamení, ať se o odchod ani nepokouší.
„Viktore, zrovna ty drž hubu, jo?“ ucedil k němu ostře a mně zamrazilo. Viktor a Kristián byli za jiných okolností kámoši už odmala, ale tady a teď, v týhle nehostinný atmosféře, byl Viktor jen další přilití do poháru Kristiánovy trpělivosti.
A tak si náš benjamínek v opozici odfrkl a došel do rohu místnosti, kde si mezi tím harampádím sedl na volnou židli. S pohrdáním zaklonil hlavu a odmítal se tohohle celýho účastnit.
S tichým ironickým úsměškem jsem od něj odvrátila pohled a zaměřila se na ty zbylý tři.
„Prostě pokračuj, Rebeko. Prostě se neboj a řekni, co chceš,“ podpořil mě zase a jen Oliver, aby mi dodal odvahu. Mluvil mírně a trochu starostlivě si prohlížel můj zdeptanej výraz v obličeji.
Zaklimbala jsem nohama, který mi visely ze stolu, zapřela se rukama o hrany a vydechla všechen vzduch z plic.
„S každým z vás bych si dokázala představit budoucnost. S každým, protože každýho tady mám ráda a na každým mi tu záleží. A přijde mi doslova nelidský,“ podívala jsem se s vražedným pohledem na Kristiána. „vás nechat čekat tady na nějakej debilní rozsudek.“
Můj nejlepší kamarád pokrčil jen nezaujatě rameny a pokynul mi, ať klidně pokračuju dál.
„Nikoho jsem nikdy nechtěla vodit za nos, proto jsem ani jednomu z vás tady nic kromě přátelství, neslibovala,“ zavrtěla jsem hlavou a z frustrace mě začaly pálit oči.
Rázem se mi nahrnuly slzy do kanálků, ale držela jsem se. Nechtěla jsem si rozmazat svoje černě obtažený oči a kouřový stíny, který mi dodávaly vzhled tý mrchy s odhodláním. Zarývala jsem prsty do zatuchlýho dřeva tak pevně, až mi bělaly klouby. Nebreč. Nebreč. Nebreč.
„Nechci vás ztratit…,“ nalomil se mi hlas, „nechci, ale vím, že přátelství vám očividně nestačí. Pořád chcete něco víc. A chtěli jste to i tehdy, kdy jsem neměla lásku ani sama pro sebe.“
Pokrčila jsem rameny a snažila se pravidelným dýcháním uvolnit stažený nitro.
„Jak jsem řekla, s každým z vás si dokážu představit budoucnost, ale s většinou tady vím, že bych nebyla šťastná. Robine, my dva bychom mohli filozofovat nad životem a polemizovat jak dva patetičtí snílci, co by kdyby, ale já bych furt utíkala někam do stran a ty bys tomu jen klidně přihlížel. A Bene, my dva bychom mohli pořád tvrdit, že jsme si tolik podobný a že máme stejný cíle a že jsme oba stejně divoký. Ale pravdou je, že jsme úplně jiný a ty mě vůbec nestíháš. Už jsi chlap, co se chce usadit, a já pořád holka, co prostě nehodlá stát a co se rozhodně nechce mírnit,“ vrtěla jsem hlavou a držela ty slzy, co se dalo, ale při pohledu na zlámaný obličeje Robina a Bena a znatelný výčitky v jejich výrazech, jsem to neudržela. Roztřásl se mi spodní ret a sklouzla mi první černá slza.
„Jen pokračuj,“ pobízel mě dál Kristián, jako by to bylo snad tak šíleně jednoduchý.
Protože já věděla celou dobu, co jsme v tý místnosti byli, kdo je moje volba číslo jedna. A kdo byl vždycky moje volba číslo jedna. Věděla jsem to a možná o to mi to přišlo celý víc svinský, a proto jsem v duchu vraždila Kristiána nejhoršími možnými způsoby. Protože on to věděl taky a jen čekal na to, až to konečně řeknu nahlas.
„A Olivere…“ hlas se mi zlomil. Podívala jsem se do stropu. Už jsem samozřejmě bulela. Zasranej citovej deficit.
„My dva bychom se možná k sobě hodili, ale prostě to tam není. Bolí mě to, mám tě ráda, ale necejtím věci, který bych asi měla. Je mi s tebou skvěle, ale nedokážu to holt vynutit, když moje tělo říká ve všech místech ne.“
Oliver na mě sice sklesle hleděl, ale přišlo mi, že už to věděl dávno před tímhle monologem. Vzhledem k tomu, že jsem při našich debatách o lásce a vztazích sváděla vždycky řeč jinam. Vzhledem k tomu, že když mi jednou chtěl dát pusu, odtáhla jsem se s výmluvou, že si musím odskočit.
„Je mi to líto,“ hlesla jsem ubrečeně. Všichni kromě Viktora na mě zírali. Mlčky sledovali, jak seskakuju ze stolu a utírám si mokrý tváře, zatímco přecházím na místě, „je mi líto, že to nejste vy a že vás nedokážu mít ráda způsobem, jakým chcete. Je mi líto, že takhle mám ráda jenom jednoho a že je to přesně ten, kterej tu sedí v rohu a ani se na mě nepodívá!“
Periferně jsem zahlídla, jak se Viktor pomalu narovnal.
„Je mi líto, že je to ten, kterej by radši odešel, než aby tu zůstal a poslouchal do konce,“ přiznala jsem nakřáplým hlasem se vší parádou a navlhčila si rty s doprovodným kýváním hlavy.
Všichni tři amanti na mě ohromeně koukali. Kristián sklopil hlavu, protože mu nejspíš až teprve teď došlo, že to možná trochu přepískl. A Viktor na mě koukal ztuhle a zaraženě a beze slov pořád z tý stejný pozice.
„Život není vždycky fér, a tak to prostě je, ale věřte mi, že jsem o každým z vás přemejšlela a nutila se, aby to tam bylo, aby to šlo, abych něco kurva cejtila!“ chrlila jsem ze sebe a tloukla se do hrudi, „ale ten debilní klišé citát, kterej si lepí třináctky do deníčku, má holt pravdu. Láska si prostě nevybírá. Nemůžu za to, že ta moje zamířila po tom všem právě támhle!“
Ukázala jsem na Viktora a pak ruku zase svěsila. Ze zoufalosti jsem se už zasmála. Tohle byl teda perfektní nástup do Novýho roku. A oni na mě jen skupinově civěli a nevydali ani sebemenší hloupej pazvuk.
„Ani jednoho z vás tady nechci ztratit. Ale vím, že po tomhle je to rozhodnutý. Nedám vám, co chcete a nebylo by fér to předstírat. Nemůžu skočit do vztahu s jedním z vás a smířit se s něčím neúplným,“ vrtěla jsem hlavou a už se nestarala o to, jaký dekadentní obrazy mi můj oční make-up tvoří na tvářích, „nesnášejte si mě, jak chcete, ale veřte mi, že je mi to fakticky líto. A teď už je, Kristiáne, prosím tě, pusť!“
S brekem jsem se ke všem otočila zády a opřela se o stůl.
Přišlo mi, že jsem tímhle tím vším zničila tolik. A to mě na tom bolelo asi nejvíc. Vědomí, že jenom proto, že jsem měla city s kapacitou omezenou a byly věnovaný pouze jednomu člověku v mým živote, jsem ubližovala lidem, na kterých mi záleželo. Tenhle fakt srážel na kolena můj pečlivě budovanej charakter mámvpičismu.
Za mnou se neozýval žádnej pohyb. Nikdo se ani nehnul. Nikdo nic neřekl. A já se nechtěla otáčet. Chtěla jsem jenom, aby už všichni pro jednou šli a já si mohla bezpečně užívat svůj single život, kde nejsem nikomu nic dlužná. I když sem tam nesl dost osamělosti, cítila jsem se v něm jistě. A jistoty jsem v tom bludišti překážek potřebovala.
„Nikdy bych tě nemohl nesnášet. A myslím, že můžu mluvit za všechny tady,“ ozval se Oliver do ticha, „to je život. Nemůžeme tě vinit za to, že nás nemiluješ, proboha… Co bychom potom pak byli? Každýmu tady si pomohla víc, než si myslíš. Už jenom tím, že si denně poslouchala naše problémy, dávala nám svůj čas a vždycky se nám snažila zvednout debilní náladu. Jak bychom tě mohli nenávidět, když tě to celý mrzí?“
Uchechtl se smutně. Jako vždycky to byl Oliver, kdo mě obhájil jako první. Odvážila jsem se k němu otočit a zvednout jeden koutek rtů vděčně nahoru.
„Nehodláme se ti nijak mstít. Nic si nám neslibovala. Máš pravdu. Jen jsme se prostě zabouchli jako malí kluci. To už je naše věc. Nemůžeš se furt za všechno vinit a bát se mít nějakou volbu. Protože ji máš. Je to tvoje věc, koho miluješ, Rebeko. Proč bychom ti to měli vyčítat?“ přidal se i Ben. A i když mu světlýma očima problejskávala malá ješitná výčitka, vím, že by to nahlas nikdy nepřiznal. A toho jsem si cenila o to víc.
„Jsme přece velký kluci,“ zavtipkoval na závěr dvoumetrovej Robin a já se donutila k širšímu úsměvu. Pokroutila jsem pobaveně hlavou a oni se mnou. Nejbizarnější završení mých třista šedesáti pěti dní chaosu.
„Tak už se nechovej jako čurák, Viktore,“ houkl ještě Oliver a obrátil hlavu do rohu místnosti, kde mistr Snídaňovej klub pořád trčel jak na hanbě.
Viktor konečně vstal. Měl zatnutou čelist. Ruce v pěstích a naběhlý žíly na předloktí mizely pod dlouhým rukávem černýho trička. Díval se na mě. Probourával se šedomodrýma očima do jádra mejch právě vyslovenejch pravd. Mlčky jsme si telepaticky předávali svoje vlastní křivdy. I on měl mokrý oči. Neočekávala jsem, že by snad teď a tady mohl zrovna Viktor projevit nějakej emoční výlev, vyjma další hádky.
„No, tak je asi necháme-,“
„Mně je líto, že mi to tady Rebeka třeba nikdy neřekla!“ přerušil chladně Kristiána Viktor a přiblížil se o pár kroků ke mně, „že sice slečna si tu hraje na tu ublíženou a tak podobně, ale o tom, že jsem to celou dobu já, jsem neslyšel nikdy ani slovo!“
Zvýšil hlas a já vzdorovitě zdvihla bradu. Zas mi tep uháněl na maximum. I nohy se mi začaly třást, ale držela jsem se. Nechtěla jsem, aby mě vztek vyprovokoval natolik, abych ztratila byť jen ještě kousek svýho sebevědomí, který jsem tu během chvíle rozházela po tom stísněným prostoru.
Kristián všem pantomimicky naznačil, ať se vyklidí pryč. A tak ten zástup mých neopětovaných citů opustil i s mým nejlepším kamarádem místnost.
Viktor pořád skláněl pohled ke mně a tvář měl zkroucenou nesouhlasem.
„Tak dobře, Viktore,“ protrhla jsem tu divnou bariéru mezi námi a přiblížila se natolik, aby se naše těla nedotýkala jen o pár centimetrů. Do nosu mi narazil chladivý sprcháč a kořeněná voňavka. Znala jsem tu vůni moc dobře a moje tělo na ni začínalo okamžitě reagovat. Ve vlnách mi v něm příjemně chvělo a pulzovalo a vzdávalo se jakýhokoli odporu, i když ten jsem si musela pro jednou udržet.
„Co jako?“ zavrčel, ale pak nejistě polkl, když si i on uvědomil, jak moc jsme u sebe právě teď blízko.
„Když ti to nedošlo po tom, co jsme seděli u mě doma po tmě v kuchyni na zemi a kdy jsem ti řekla, že - je jedno, kde a kdy budeš a je i jedno s kým, protože to, jak se ohledně tebe cejtím, nemůže absolutně nic změnit. Protože seš pro mě mnohem víc, než si myslíš. Když ti to nedošlo po TOMHLE, tak fajn!“ prskla jsem, „miluju tě, Viktore, a můžeš si bejt jistej, že moje volba číslo jedna budeš vždycky,“ doznala jsem se mírnějším tónem.
„A teď můžeš zase utýct jako to děláš pokaždý. Prosím.“ odstoupila jsem a ukázala mu dveře. Pak jsem se chtěla otočit zády, ale Viktor mě chytl za předloktí a stáhl zase k sobě. Narazila jsem mu do hrudi a semknula rty. Jeho stisk byl horký a příjemně bolel. Obsypala jsem se husí kůží kvůli kontrastu teplot v místnosti a v našich tělech.
„Přestaň, Rebeko, už kurva!“ zasyčel na mě a druhou rukou mě chytl pod krkem, aby si pojistil, že na něj budu upřeně hledět a vnímat každý další slovo, „já přece nikam neutíkám a ani nechci. Já jsem to jenom nevěděl, nebo možná nedokázal přijmout fakt, že by mě miloval člověk jako seš ty!“
Oči měl rudý a snažil se držet pevně, ale brada se mu třásla a veškerá ješitná klukovina byla pryč.
„A dobře, možná jsem idiot. Možná jsem zasranej zmrd, že jsem s tím nenaložil líp a mrzí mě to. Ale… nejsem jedinej, kdo tu utíká. Jako by ses vždycky bála mojí reakce, zdrhneš dřív, než to stačím vůbec celý zpracovat. Zdrhneš dřív, než stačím vůbec něco říct já!“ pokračoval rozhořčeně a nevěřícně kroutil hlavou, „jsme na vině úplně stejně. Protože se oba bojíme úplně stejným způsobem.“
Ruku měl pořád obmotanou okolo mýho krku a já furt měla tendenci se vyškubnout a protestovat. A taky, jak řekl on, utýct. Ale kupodivu jsem se udržela a ani se nehnula.
„Celou dobu se bojíš mojí reakce, a přitom by zněla takhle,“ polevil v hlase a sklonil se k mýmu obličeji ještě blíž, „že je jedno, kde a kdy budeš a je i jedno s kým, protože to jak tě miluju já, Rebeko, nemůže absolutně nikdy nic změnit. A můžeš si bejt kurva že jistá, že moje volba číslo jedna budeš ty prostě vždycky.“
Reklama
foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek
