Byl to jeden z těch teplých letních večerů, kdy jsme s Anikou leželi na slámě ve stodole farmy jejích rodičů. Slunce už dávno zapadlo a jediné světlo, které nás hřálo, byla lucerna pověšená na hřebíku zaraženém do dřevěné stěny. Ale také mě hřál nějaký vnitřní pocit, který jsem v sobě rezervoval jen pro tyto chvíle. Tušil jsem, co je to za emoci, ale sám před sebou jsem se ji bál pojmenovat.
Venku koncertovali cvrčci. Byl to ten jediný zvuk, který vyplňoval naše příjemné ticho. Dokud si Anika nezačala broukat nějakou melodii. Otočil jsem na ni hlavu, přičemž mě v šedivých, precizně zastřižených krátkých vlasech zaštípala stébla slámy. Nespokojeně jsem se podrbal a pozoroval její zelenohnědé oči, nepřítomně hypnotizované stropem. Na jejím obličeji nebyl náznak úsměvu, natož radosti.
Brzo se k broukání melodie přidal i tichý zpěv.
„Bol raz jeden hustý les, a v ňom býval velký pes,…“
„Co si to zpíváš?“ nadzvednul jsem obočí, ale ona nic nevysvětlila. Pouze pokračovala.
„Ojebal on všetko hned, tak volali ho črevojeb,…“
Zrudnul jsem. Vtáhl jsem do sebe rty, abych se nezačal smát. Anika málokdy mluvila sprostě. Nedokázal jsem si představit, kde na takovouto píseň přišla, a že si ji vůbec pamatovala.
„Ohrožoval dedinu, kde trkal miestnu spodinu, vyjebával homlesákov, odkusoval im od vtákov,…“
A to už bylo moc i na mě. Vytlemeně jsem chytnul Aniku za rameno.
„Co to je za písničku?“ zeptal jsem se pobaveně a krajně znechuceně.
Najednou její oči ztratily onu nepřítomnost. Zamrkala, jako by se probírala ze spánku, a překvapeně se na mě podívala.
„To je legenda o trebišovském črevojebovi,“ odhrnula si pramen blonďatých kadeří z čela, „moj brat mi ju spieval, keď som bola ešte dieťa.“
„Tohle zpívat dítěti… kde jsi to proboha vyrůstala,“ znovu jsem se zoufale zasoustředil na strop.
Čím více mi Anika říkala o své rodině a svém dětství, tím více jsem cítil potřebu ji odsud dostat pryč. Nebyl jsem žádný psycholog, ale vždy mi přišla podepsaná nějakým traumatem. Nikdy se o něm ale úplně neotevřela, nebo alespoň ne tak, jak bych to očekával. Krmila mi ho po drobkách kdykoliv, kdy si usmyslela, ať už se to hodilo, nebo ne.
„Ty tomu nerozumieš, Peter,“ Anika se nespokojeně zakroutila, až se odkroutila na bok a skončila zády ke mně. Oslovovala mě slovenskou verzí mého českého jména. Chvíli trvalo, než jsem si zvykl, ale nemohl jsem se na ni za to zlobit, ať už moje háklivost zuřila sebevíc. „Je to pravdivá legenda. Keby mi ju brat nespieval, nevedela by som, že na seba mám dávať pozor. Pozri, všade naokolo sú lesy... črevojeb v nich isto číha.“
„Je to jenom hloupá písnička,“ konsternovaně jsem se zatvářil, „tvůj bratr se tě snažil vystrašit. To mladý kluci dělaj.“
„Preboha, ty o Trebišove ozaj nevieš nič,“ povzdechla si. Zněla pěkně otráveně, ale nehodlal jsem ji podporovat ve víře v takovou, s prominutím, kravinu. „Daj mi radšej pokoj, idem spať.“
Spolknul jsem prohru a posadil se. Chvíli jsem dřepěl na té hroudě slámy, než jsem vstal a vydal se před stodolu. Došel jsem po suché písčité cestě až k plotu z dřevěných klád, který se kolem statku rozléhal. O jednu kládu jsem se zapřel lokty a mrknul na bezmračné nebe, které začínalo za lesnatým horizontem a končilo alespoň pro mě za mými zády.
Ponořil jsem si čelo do mozolovité dlaně a přišel na to, že jsem docela nešťastný. Anika byla jediným důvodem, proč jsem tady zůstal a neodtáhnul s československým vojskem zpátky tam, odkud jsme přišli, kdy jsme se snažili odehnat ty prorudlý Maďary a osvobodit od jejich vlivu toto krásné území. Zasloužila si lepší život, než mezi těmi, pardon, zabržděnými fanatiky, hrajícími si na vzkříšené Uhersko. A ta její rodina… z neštěstí se ve mně začala vařit frustrace. Naštvání.
„Peteeeeer,“ ozvalo se z druhého konce plotu. Začal jsem ve tmě hledat siluetu, jen abych poznal typickou chůzi starého Konopky, trochu poblázněného nejbližšího souseda, který statek Aničiny rodiny měl. Poslední dobou měl zvláštní obsesi vztahem mě a Aniky a otravoval s tím pokaždé, co jsme se náhodou potkali při jeho tradičních večerních procházkách. „Čo tu stojíš tak sám? Kde je Anika?“
„Spí,“ kdybych si mohl odplivnout, udělal bych to.
„A čo a čo,“ přiblížil se a obočí mu zvědavě skákalo nad očníma důlkama, „už dačo bolo?“
Pomyslně se mi zatínala pěst. Nechápal jsem, proč se ke mně choval jako ke starému známému. Nechápal jsem, proč měl pocit, že kdybych se s Anikou vyspal, byl by první, komu bych to řekl.
„Co je ti do toho, Mariáne?“ napřímil jsem se.
„Takže nie, hm,“ zkřivil se mu kysele obličej, přičemž se pohladil po kšandách. Pak si dlouze povzdechl a pomalou chůzí pokračoval podél plotu, „tak sa nehnevaj, veď ja za to nemožem. Ja vam iba prajem to najlepšie. A Peter, pozri, pozri!“
Vztyčil prst. Ukazoval směrem k brance, ale v té tmě jsem neviděl, co přesně se mu nezdálo.
„Branku máte otvorenú, tak ju zavri,“ hulákal na mě už celkem z dálky. Zamžoural jsem. Měl pravdu. „Maš Ani rad, tak sa staraj, aby bol statok bezpečny. Veď vieš, ako to je – diabol prichadza branou. Tak ju nenechavaj otvo-“
„No jo!“ chrstnul jsem naštvaně a vydal se k brance mezitím, co on už pomalu mizel z dohledu.
Prásknul jsem s brankou, zamknul všechny provizorní zámky a věděl, co bude mým dalším krokem. Sbalím věci, probudím Aniku a zmizíme odsud. Bylo mi špatně z místních máknutých jedinců a bylo mi špatně z proletariátu a bylo mi špatně z komunistů. Otočil jsem se zády k brance, ale než jsem se vydal do akce, ještě jsem se na chvíli zastavil. Z hustých lesů na horizontu se ozvalo protáhlé zavytí. Udělal jsem si mentální poznámku, že si s sebou nesmím zapomenout vzít svůj Mannlicher, který mi zůstal z armády.
Pochodoval jsem svižně k malému letnímu domku, kam mi Aničiny rodiče dovolili se nastěhovat, kde jsem měl všechny svoje věci a kam se se svými nejdůležitějšími majetky postupně stěhovala i Anika. Hořel jsem. Ženu, na které mi tak záleželo, trýznila od dětství psychicky vlastní rodina tak moc, že věřila na nějakýho črevojeba, a jediný soused, který s námi kdy promluvil, by si nejraději udělal dobře nad představou toho, že Anika ztratila panenství. Beztak ho vnitřně štvalo, že to nemohl být on, kdo s ní trávil každou noc. Ale on ji neznal. Nevěděl, jak moc si cenila svojí hrdosti. A když v takovém směru nevěřila zatím ani mně, určitě by nevěřila jemu. Štval mě. Štvalo mě, že takoví primitivové existovali.
To tady vážně byli všichni tak VADNÝ?!
Ale v jednom měl pravdu. Chtěl jsem, aby Anika měla hezký život a byla v bezpečí. A taky se o to dnes v noci postarám.
-------
Překročili jsme práh lesa. V koženém batohu jsem měl zmuchlanou bundu z armády, ale na sobě vzhledem k příznivému počasí jen plátěnou zelenou košili. Anika se prodírala trny a kořeny v pevných farmářských botách a dlouhé několikavrstvé sukni. Přitom ze sebe projektovala pořádně vzteklé ticho. Ale už jen to, že se nechala přemluvit, znamenalo, že v mých slovech a myšlenkách viděla alespoň trochu pravdy.
„Peter, ja ti hovorím, že tu dačo behá,“ tápala po mém boku a každých pár vteřin se lucernou snažila posvítit do husté tmy mezi kmeny snětí jehličnatých a listnatých stromů.
„Neběhá, ty ses jenom vystrašila tou blbou písničkou,“ neviděla mi do obličeje, a tak jsem zneužil příležitost, abych protočil panenky.
„Len ty počkaj,“ nafučeně zrychlila tempo, „až na nas vyskočí črevojeb, ja utečem a ty budeš tripieť. A ja ťa tam nechám, tomu ver!“
Zabolelo mě u srdce. Hned jsem začal přemlouvat sám sebe, abych si její slova nebral příliš osobně a vážně. Jinak jsem ale zůstával v klidu. Kdyby na nás vylítli kanci, medvědi, vlci… možná i ten podělanej črevojeb, na rameni se mi viklala puška.
Najednou mě Anika chytila za zápěstí. Myslel jsem si, že padá, a tak jsem ji chytil oběma rukama za předloktí. Jenže když jsem si konečně všimnul jejího postoje a toho, jak upřeně a mířeně do mě bodala svůj pohled, zarazil jsem se.
„Peter, ty ma tak vytáčaš,“ štěkla šeptavě, „aký si neustále kĺudný a vobec nepočuvaš nič, čo sa ti snažím vysvětliť!“
„Já tě zachraňuju,“ chtěl jsem dodat ty huso, ale můj silný smysl pro slušné mravy mě zabrzdil. Jenže moje rty se hnuly, aniž bych vydal jedinou hlásku. A jaká byla Anika, když ne extrémně všímavá a empatická?
„Len to povedz,“ koutky se jí ohnuly směrem dolů a její tisk nabyl na intenzitě, „povedz, čo si chcel povedať. Že som krava tupá.“
„Ne, to jsem říct nechtěl,“ zavrtěl jsem instinktivně hlavou.
„Ale chcel!“ natiskla se na mě.
„Ne!“
„A choď! Buď chlap! Keď už so mnou chceš utiecť, tak ať vieme, na čom sme!“
„Mám být chlap?!“ procedil jsem mezi zuby. Frustraci nahrazovala nějaká jiná emoce. Ta, kterou jsem si původně nechtěl přiznat.
„No hej! Povedz to – krava, krava, kra-“
Poslední krávu už nedořekla. Popadl jsem její tváře do dlaní, přiklonil svoji hlavu k té její a políbil ji. Napůl jsem se bál – že mi vlepí facku, že uteče, že ji ztratím. Ale ona povolila a líbala mě. Tak jsem zklidněl a povolil i já. Sice jsem si takhle náš první polibek nepředstavoval, ale zároveň jsem si nemohl stěžovat. Cítil jsem se požehnaný a žilami mi proudila extáze zadostiučinění, vítězství, jako by mi osud konečně splnil aspoň jedno přání.
Jenže to oslňující světlo slasti shůry bylo lusknutím prstu tatam. Zmizelo rychleji, než bych jednu pořádně vlepil starému Konopkovi, kdybych mohl. Dopadl jsem tvrdě na zem a rázem si uvědomil, že moje tělo špendlí k hlíně nějaká ohromná tíha. Neviděl jsem ve tmě ale skoro nic – slyšel jsem jen Aniky jekot a chlupy otírající se o moje paže. Pevně jsem sbalil ruku v pěst a uštědřil tomu záhadnýmu tělesu pořádnou ránu. A pak další. Jediné, co mě v ruchu adrenalinu tiše trápilo kdesi vzadu v mé vlastní hlavě, byla skutečnost, že moje pěst nepřistávala na kůži, ale v chlupech. Za ramena mě přitom držely lidské ruce.
Chytl jsem toho parchanta za ramena a zapřel se do něj. Povedlo se mi ho odstrčit. Dřepěl naproti mně a Aničina lucerna mi konečně prozradila nápovědu k jeho identitě. Nevěřícně jsem koukal na zdeformovaný psí čumák, slepené chlupy, pokrývající celé lidsky tvarované tělo a oškubané psí uši. Místo očí měla ta stvůra prázdné důlky a někde hluboko v nich záblesk lidských panenek.
To mě poser, pomyslel jsem si. Koukal jsem na črevojeba.
Neváhal jsem ani zlomek okamžiku. Vymrštil jsem se a vrhnul se na kohokoliv, kdo se pod kostýmem psa črevojeba schovával, a u toho jsem myslel na slova, která si Anika prozpěvovala. Instinktivně se mi stáhly půlky. Můj zadek byl pánem bohem stvořen ke sraní a k ničemu jinýmu nikdy nebude. Při výskoku mi sice slétla puška z ramene, ale možná jsem se raději chtěl porvat pěstma. Jako chlap. Povalil jsem črevojeba na zem a začala velká přetlačovaná o síle. Schytal jsem pár ran, ale nepočítal jsem, nevnímal jsem. Byl jsem odhodlaný, že mě ta potvora neporazí.
Najednou mě ze sebe shodil. Než jsem se stačil nadechnout, válel jsem se na zemi zakleknutý a v úzkých. Těžko se měřily síly s někým, kdo byl, jak jsem zjistil, těžší než já. Na chvíli jsem si myslel, že to skončí přesně tak, jak Anika říkala. Já zažiju středověk a ona uteče. Jenže pak se ozval výstřel.
Črevojeb spadnul vedle mě. Chlupy na jeho hlavě se pomalu barvily do ruda a moje pozornost nábožensky vzestoupila k obrazu Aniky, která svírala pušku pár metrů ode mě a mířila na rychle umírající pravdivou legendu. Panebože. Byla tak sexy.
Úplně v první řadě mě zajímalo, kdo byl črevojebem. Stěží jsem se zvednul na kolena a začal zkoumat jeho převlek. Hlavu od těla oddělovaly knoflíky. Bez druhé myšlenky jsem je začal rozepínat a slyšel Aniku, jak se pomalu přibližuje s lucernou. Nakonec mi posvítila na obličej… ne črevojeba, ale toho posranýho Konopky. Promnul jsem si bradku. Všechno dávalo perfektní smysl.
„To je naš sused,“ rozklepaně pípla Anika.
„Já vím,“ bezradně jsem klečel a postupně zjišťoval, že mi jeho ztráty vlastně nebylo vůbec líto. Byl to prasák. Úchyl. Násilník. Prohlížel jsem si jeho kostým. Každá končetina byla připevněná k trupu knoflíky. Kde mě ale knoflíky rovněž nepřekvapily, bylo v rozkroku. „Promiň, že jsem ti nevěřil.“
Postavil jsem se. Ani Anika nevypadala lítostivě, jen trochu šokovaně. Vzal jsem jí z rukou pušku a znovu si ji přehodil přes rameno. Chtěl jsem slyšet, jak mi alespoň přiznává, že jsem ji zachránil, jenže ona zachránila mě a společně se mnou všechny, který by ten úchyl někdy mohl ohrozit. Docela jsem se styděl, tak trochu za všechno, ale zároveň se mi to líbilo. Někde v duchu jsem už od prvního dne věděl, že ženská ze statku bude takzvaně pořádný materiál, a ne jen fyzickým vzhledem.
„Tak čo? Som stále tupá krava?“ strčila do mě, ale necítil jsem z ní zlost nebo potřebu se hádat. Bylo to něco jinýho. Hravějšího.
„Nikdy jsi nebyla,“ pořád jsem si stál za svým. Pravdu o tom, co jsem jí ve skutečnosti chtěl napřed říct, by ze mě nikdy nevymlátila. Ale kdybychom se vrátili do stodoly, možná by ji ze mě mohla…
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
