fbpx

Lidé se syndromem učence: Ohromují svět schopnostmi, platí za ně ale vysokou cenu 1 fotografie
„Brain Man" Daniel Tammet. (zdroj: Profimedia)

Profesor z Harvardu Thomas Verny se domnívá, že vlastnosti učence v sobě neseme všichni. Jde jen o to, zda během života dostaneme možnost je projevit. Nic ale není zadarmo a může to docela bolet. Někdy i doslova

Zveřejněno: 23. 11. 2023

Říká se, že mezi šílenstvím a genialitou je jen velmi tenká hranice. Něco podobného píše na stránkách odborného psychologického magazínu Psychology Today Thomas Verny, spisovatel, autor podcastu Pushing Boundaries a profesor, který působil na Harvardské univerzitě i na mnoha dalších. Podle něj v sobě neseme geny učence všichni, ovšem v latentní formě a záleží na tom, zda se během života setkáme s impulsem, který je spustí.

Talentovaní, ale nemocní

Syndrom učence je vzácný stav, který se doposud objevil jen u něco málo přes třech stovek případů. Verny popisuje, že u diagnostikovaných osob se objevují neočekávané znalosti a schopnosti za současného výskytu neurovývojových poruch. Nemocní prokazují mimořádný talent v hudbě, umění, matematice, jazycích nebo v nejrůznějších druzích výpočtů. 

U některých lidí se výjimečný talent projeví už v raném dětství, u jiných zůstává nečinný, dokud jej nespustí nějaká závažná událost, jako je třeba rána do hlavy.

Na tomto videu například je zachyceno setkání dvou mužů, jejichž schopnosti lze bez nadsázky označit za velmi výjimečné. Kim Peek (1951–2009), který inspiroval vznik hollywoodského trháku Rain Man, trpěl genetickým syndromem, který byl příčinou chybějícího propojení mezi jeho levou a pravou mozkovou hemisférou. Na rozdíl od filmového Rain Mana netrpěl autismem, jeho schopnosti ale ohromovaly naprosto stejně: uměl zpaměti odvyprávět 12 000 knih (ano, slovo od slova), znal historii každého města ve Spojených státech nebo přečetl dvojstranu v knize za 10 sekund – to proto, že byl schopen číst každým okem jednu stránku současně.

Daniel Tammet mluví jedenácti světovými jazyky (což by mu samo o sobě ke světovému věhlasu nestačilo – jedinců, kteří ovládají více než 12 světových jazyků, tzv. hyperpolyglotů, existuje více než dost). Mezi nimi je jeden z nejtěžších jazyků světa, islandština. V roce 2007 byl Daniel vyzván, aby se tento jazyk naučil během jediného týdne - o sedm dní později vystoupil v islandské televizi, kde plynulou islandštinu s úsměvem předvedl.

Danielovým skutečným talentem jsou však čísla a výpočty, které „vidí“. Jedná se o vzácnou schopnost, zvanou synestezie. V jeho mysli má každé číslo od 1 do 10 000 svůj jedinečný tvar, barvu, strukturu a pocit. Číslo 289 například popsal jako „obzvlášť ošklivé“, 333 jako „obzvlášť přitažlivé“ a Pí jako „krásné“. V roce 2004 byl tehdy pětadvacetiletý Daniel schopen zpaměti uvést neuvěřitelných 22 514 číslic za desetinnou čárkou Ludolfova čísla, což z něj, mimo jiné, činí jednoho z nejvýraznějších žijících učenců světa, jemuž se přezdívá Brain Man.

Získaný talent má cenovku s vysokým číslem

Podle Vernyho se syndrom učence vyskytuje v několika formách. V té vrozené se projevuje už v dětství a v takovém případě je vždy doprovázen nějakým základním vývojovým postižením. Ne vždy, ale velmi často se jedná o poruchu autistického spektra. V získané formě se objevuje u lidí, kteří dříve nevykazovali nikterak výjimečné schopnosti, ty se u nich ale rozvinuly po vážném poranění hlavy, mrtvici, demenci nebo jiné události, jež vážně poškodila jejich centrální nervový systém. Po takové nehodě se často vynoří mimořádné nadání a někdy na velmi vysoké úrovni.

Jason Padgett byl v roce 2002 v americké Tacomě napaden po návštěvě karaoke baru a utrpěl otřes mozku. V místní nemocnici byl ošetřen a ještě téže noci propuštěn, ale něco bylo najednou jinak. Svět kolem sebe začal vnímat jako vizualizaci složitých matematických a fyzikálních konceptů. „Tvary a úhly vidím všude v reálném životě - od geometrie duhy až po fraktály ve vodě, která se spirálovitě stáčí do kanalizace," řekl v jednom z mnoha rozhovorů, které od svého napadení poskytl. „Je to opravdu krásné." Profesí původně prodejce nábytku, Jason se v současnosti živí z větší části uměním - ve svých kresbách, které mimochodem tvoří vlastní rukou, zachycuje složité geometrické tvary, ze kterých se podle něj „skládá celý svět kolem nás."

Verny zmiňuje Darolda Trefferta, psychiatra z Wisconsinu, který syndrom učence studoval více než 50 let. Ten byl toho názoru, že mozek člověka, který utrpěl vážné poranění hlavy, je schopen „naverbovat“ jinou část mozku, aby kompenzovala tu část, která byla poškozena. Jenže proč by ona část mozku najednou dala vzniknout nějakému geniálnímu poznání?

Podle Vernyho nedává Treffertovo vysvětlení smysl. On sám se domnívá, že schopnosti učence si neseme v genech všichni – u některých se tento výjimečný talent projeví už v raném dětství, u jiných zůstává nečinný, dokud jej nespustí nějaká závažná událost, jako je třeba rána do hlavy. A u někoho se ke slovu nedostane nikdy, protože daný člověk neprožije žádnou závažnou nehodu, která by jeho aktivaci zapříčinila.

Může za to epigenetika

Mimořádné schopnosti, které učenci projevují, jsou tedy podle toho, co Verny píše, vždy přítomné, ale v latentní, neprojevené formě a záleží na tom, zda je během života nějaká událost či nehoda odemkne. Nejjednodušší, nejlogičtější a vědecky podložené vysvětlení tedy dle jeho mínění tkví v tom, že syndrom učence vzniká na základě epigenetiky – respektive jej dokáží spustit epigenetické mechanismy. To by vysvětlovalo, proč řada učenců byla v rámci svých rodin ve své genialitě osamocena – ostatní třeba jen neměli to štěstí, aby spící geny dostaly šanci se projevit. Výzvou do budoucnosti ovšem zůstává zjistit, jak toho docílit bez nutnosti podstoupit bolestivé zranění nebo závažné poškození centrálního nervového systému.

Související…

Jak z geniálních lidí udělala sociální média démony
Rory Wilmer

 

 

foto: Profimedia, zdroj: Psychology Today

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...