Resh vlezl do špatného vlaku záměrně. Chtěl se zkusit cítit, jakože nikam nepatří. Slýchával to často od ostatních, ale nikdy si to nedokázal pořádně představit. Lístek neměl. Čekala ho konfrontace s kontrolorem jízdenek, anebo pečlivé ukrytí na záchodech.
Ulička byla prázdná a všechny dveře od kupé zavřené. Našlapoval pomalu a zvedal přitom nohy, co nejvýš to dokázal. Chtěl vypadat jako padouch. Dělá přece padoucha-hodný věci. Vyndal z kapsy sluchátka a velmi jemnými tichými pohyby si je umístil do ušních děr. Sluchátka se automaticky spojila s mobilem a začala mu v nich hrát hlavní písnička z filmu Camp Rock s Demi Lovato, kterou si do mobilu vypirátil asi před sedmi lety.
Cítil se trapně, i když to kromě něj nikdo neslyšel. Okamžitě otevřel Spotify a spustil svůj nejnovější playlist. Jeho uši začala obšťastňovat oblíbená jazzová pecka Take Five v podání kvartetu Davea Brubecka. Našlapovalo se mu teď padouchovsky daleko lépe. Ty naprosto přesné synkopy, vyťukávané do klavíru, podtrhovaly jeho pohyby. Přivřel oči a představoval si, jak sedí v jazzovém baru v New Orleans a sleduje Brubeckovy dlouhé prsty, jak plují po zažloutlých klávesách. Jako by se ty prsty pro klavír narodily. Nekonečně se přitahujou. Resh mezitím popíjí svůj gin z malé skleničky z tlustého skla. Bylo to, jako kdyby byl každý z muzikantů ve svém vlastním světě, ale přitom tvořili dohromady jeden příběh. Intenzita příběhu se přelejvala z klavíru na saxofon, ten podpořily bicí a metaforickou větu zakončila basa. Jazz mu plnil tělo dopaminem.
Nikol Soustružníková
Píšu, když se mi chce, tudíž opravdu vzácně. Texty jsou krátké, protože šetřím váš i můj čas. Nemáte zač. Texty nejsou vtipné. Život je. Texty jsou především určené ke čtení hlasitému, ale pokud si je budete šeptat, nezjistím to. Nosím jméno Nikol Soustružníková. To není moje vina, nýbrž čápova.
„Fuck,“ zašeptal si pro sebe. Revizor obešel všechna kupé a mířil přímo k němu. Resh neuměl myslet pod tlakem.
„Kontrola jízdenek, prosím,“ prohlásil ledovým hlasem revizor.
Resh neměl revizory rád. Přišlo mu strašný, že říkají pořád tu stejnou větu dokola. A to většinou několik let svého života. Proč nevymyslí nějakou hádanku nebo vtip? Stačilo by blbý „ťuk ťuk“ a pasažér by řekl „kdo tam?“ a revizor by odvětil „žádnej Kdotam, ale revizor, kterej zkontroluje vaši jízdenku.“
Revizoři ale nikdy nebyli vtipný. Nebo aspoň Resh žádného takového nepotkal.
„Quoi s'il vous plaît?“ vystřelil z čistýho nebe Resh na revizora.
Jakmile mu ta věta zakopla o jazyk a vypadla na zem, okamžitě litoval. Proč nevymyslel něco lepšího než si hrát na to, že je Francouz, kterej nerozumí ani slovo jiným jazykem, což tedy u Francouzů tak většinou bývá.
„Controle de billets, monsieur,“ odvětil revizor.
Resh stál jako zkamenělej. Další zásobu francouzštiny neměl. Učil se dva roky na gymplu, a víc než půlku toho zapomněl. Jediný východisko bylo začít utíkat. Z vlaku, ze kterýho není úniku. Bez jediného slova si odemkl mobil a přepnul na skladbu Chameleon od Herbieho Hancocka. Věděl, že jedině s chameleóní melodií v uších bude mít naději na úspěch.
Protančil kolem revizora, aby to nevypadalo hned od začátku, že se snaží utéct, a až pak se rozběhl. Mobil měl v levé ruce, uši pevně ucpané sluchátky a řídké dlouhé vlasy poslušně srovnané do aerodynamické kapky. Měl navrch a byl si toho vědom.
Revizor byl na druhou stranu při těle a měl na sobě oblečení, které vlálo a tvořilo tak zbytečně velký odpor vzduchu. Resh byl chytřejší. Jeho tygrované tílko z viskózy mu přiléhalo na kostnatou hruď naprosto perfektně. K tomu měl sladěné uplé šortky s paternem zebry. Přes ty už byla připevněna pouze malá ledvinka s obrázkem usměvavého konopí. Ledvinku měl na sobě pouze kvůli mobilu, lentilkám a mezizubním kartáčkům. Tyto tři věci pro něj znamenaly přežití. Kdyby se totiž cokoliv stalo a skončil na tak často diskutovaném opuštěném ostrově, byl by připraven.
Pouze průběhem jedné chodby získal dostatečný náskok na to, aby se mu stihly otevřít dveře do dalšího vagónu, a revizorovi se naopak před frňákem začaly zavírat. S jednou komplikací Resh každopádně nepočítal. Proti němu se vynořil nudný revizor číslo dva. Ulička byla úzká, pouze pro jednoho z nich. Resh ale nezpomalil. Naopak rychlost začal nabírat.
Všichni zvědavci v kupé začali přilepovat své umaštěné obličeje na sklo, aby viděli, jak to dopadne. Čelisti se jim samovolně začaly rozevírat vzrušením. Revizor už byl od Reshe vzdálen na pár velkých bot. Resh ale pořád nezpomaloval. Místo toho udělal něco podobného dvoutaktu v basketu a vymrštil se ke stropu. Plachtil nad revizorovou hlavou a ještě si přitom pokyvoval do rytmu. Přistál do perfektně provedeného parakotoulu. Všechny dveře kupé se naráz otevřely a ozval se strhující potlesk, protínaný pískáním a jásotem. Resh smekl rychlou poklonu a pokračoval.
Revizor, který byl právě bravurně přeskočen, se ještě pořád krčil. Mezitím už ale doběhl revizor první a popohnal druhého, aby se společně vydali za pachatelem s atletickým tělem. Resh běžel tak lehce, skoro jako by lítal, zatímco ty dva hromotlukové dupali, div se podlaha vlaku nepropadla. Resh si to užíval, ale věděl, že to bude muset skončit. Jednou prostě musí na konec vlaku doběhnout. A i kdyby se mu podařilo revizory opět obalamutit a oběhnout na druhou stranu, doběhl by stejně znovu na konec vlaku. To je jednoduché jako facka. Vlak měl totiž dva konce, ale žádný začátek.
Resh vběhl do posledního vagónu. Věděl, že je to ten poslední a že bude na konci chycen, ale pokračoval v cestě, jako kdyby si tuto informaci vůbec nepřipouštěl. Užíval si každej pohyb nohou. Proč by se strachoval koncem, když si mohl naplno užívat průběh? Zbývalo pár metrů k poslední stěně. Stále nezpomaloval. Nechal stěnu, aby ho zastavila. Kdyby začal zpomalovat předem, přišel by o miliardu nanosekund, které mohl ještě prožít naplno.
Setkání se stěnou ho srazilo na zem. Jeho hlava padala směrem na červený udupaný koberec v uličce. Resh měl ale štěstí. Jeho dopad zmírnili mravenci. Přicestovalo jich pár z továrny z Pardubic; z města, odkud vlak vyjížděl. Být ve vlaku neměli v plánu, ale jelikož našli drobky brownies u svého lidského kolegy Filiána, začali se krmit a ztratili pojem o čase. Ne že by ho zrovna mravenci někdy měli. Vždycky byl jen čas na oběd a na organizaci staveb brutalistických mravenišť. Umělecké styly měly skupiny mravenců rozdělené podle krajů. Nicméně proč zmírnili Reshův dopad hlavy na koberec, který nebyl až tak měkký, jak vypadal?
Začali se totiž ve vlaku po necelé půlhodince nudit a rozhodli se, že se po dvojicích začnou mlátit. S tím, že vyhraje ten, který první trefí druhého do čelisti. Byl teprve první zápas – Džou a Rou. Džou masil Roua šíleným tempem, ale stále se mu nedařilo trefit cílovou čelist. Když konečně zasáhl, skupina fandících mravenců vítězně zvedla ruce vzhůru a přesně v tu chvíli dopadala Reshova hlava na zem. Chytli ho tak omylem do rukou. Resh na ně mrkl a poděkoval.
„Díky, kluci.“
Mravenci byli v šoku. V mravenčím světě bylo přísně zakázáno ukazovat před lidmi svou opravdovou sílu. Už se to ale nedalo vzít zpět. Nedalo se nic dělat.
Resh si sedl do tureckého sedu, spojil prsteníčky s palci a v meditačním stavu čekal, až dorazí zpomalení revizoři.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
