Když mluvíme o sobě, myslíme tím naši jedinečnou identitu – nikdo na světě nebude mít zcela stejné názory, vzpomínky, nebo otisky prstu. Stačí se ale na sebe podívat z mikrobiologického pohledu a hned se to zdá trochu složitější: každý z nás obsahuje miliardy mikroorganismů, které spojují vzájemné vazby a spolupráce.
Bakterie nám pomáhají s trávením potravy, s produkcí vitamínů, nebo třeba s ochranou před infekcemi. Co za to? Mikrobům, soustředěným nejvíce v našich střevech, za tyto služby poskytujeme teplý a relativně stabilní domov s pravidelným přísunem potravy.
O tom, co se s těmito našimi užitečnými spolubydlícími stane po naší smrti, píše článek na Livescience.
Střevní bakterie nás přežijí
Jennifer DeBruyová je profesorka environmentální mikrobiologie na univerzitě v Tennessee, která se během své kariéry soustředí na naše mikrobiální dědictví, tzv. nekrobiom.
„Nejspíš předpokládáte, že vaši mikrobi zemřou spolu s vámi, jakmile se vaše tělo rozloží a mikrobi jsou spláchnuti do okolního prostředí, v nové realitě nemají šanci. V naší nedávné studii jsme se spolu s mým výzkumným týmem podělili o důkazy, že vaši mikrobi nejenže přežijí i vaši vlastní smrt, ale ve skutečnosti hrají klíčovou roli při rozkladu těla,“ tvrdí DeBruynová.
Tělo „k sežrání“
Po posledním úderu srdce přestane rozvádět okysličenou krev a tělesné buňky začínají umírat. Tím se stávají vynikající potravou pro naše věčně hladové symbiotické bakterie. Obvykle je drží na uzdě náš imunitní systém – ale bez něj a přísunu běžné potravy ve střevech se rychle obrátí k tomuto novému zdroji výživy.
V blízkosti mrtvého těla většinou bují život – ať už jde o kvetoucí rostliny, nebo kolonie členovců. Fakt, že v tomto koloběhu hrají důležitou roli naši vlastní mikrobi, je jedním z mikroskopických způsobů našeho „života po životě“.
Střevní bakterie, zejména třída mikrobů zvaná klostridie, se šíří orgány a tráví tělo zevnitř ve známém procesu hniloby. Bez přístupu kyslíku se dostávají na řadu procesy, při kterých není tento plyn potřeba – jako je třeba kvašení. Právě přitom vznikají charakteristické výrazně zapáchající plyny.
Z evolučního hlediska je logické, že si mikrobi vyvinuli způsob, jak se přizpůsobit smrti. Stejně jako krysy na potápějící se lodi budou muset bakterie brzy opustit svého hostitele a přežít v drsném světě alespoň tak dlouho, než si najdou svůj nový útulný domov uvnitř dalšího těla.
Vytěžení nebožtíka jim umožní krátkodobě navýšit jejich počet. A větší populace zároveň znamená, že alespoň pár nejsilnějších přežije a najde si svého nového „páníčka“. Přesně tak totiž vypadá happy end každého bakteriálního thrilleru!
Noví kolegové
Pokud jste pohřbeni do země, vaše bakterie jsou při rozkladu těla spláchnuté do půdy. Dostávají se do zcela nového prostředí a setkávají se s úplně odlišným mikrobiálním společenstvím v půdě. Kdo tady teď bude šéfovat?
Skoro to vypadá, že střevní bakterie nemají šanci. Výsledky předchozího výzkumu však ukázaly, že DNA těchto mikrobů spojených s hostitelem lze detekovat v hrobě a půdě pod ním ještě měsíce nebo roky po pohřbu.
Výsledek smíšení závisí na několika faktorech: kromě samotného počtu například na tom, jak velké změny prostředí mikrobi zažili. Naše bakterie jsou přizpůsobeny teplému prostředí uvnitř těla se stálým přísunem potravy. Pobyt v půdě je oproti tomu jako život zhýčkaného metrosexuála v divočině – jde o proměnlivé prostředí s velkými výkyvy teplot, vlhkosti a živin. Kromě toho tady už žije mimořádně rozmanité společenství půdních rozkladných bakterií, které právě v tomto prostředí „umí chodit.“
Skoro to vypadá, že střevní bakterie nemají šanci. Výsledky předchozího výzkumu však ukázaly, že DNA těchto mikrobů spojených s hostitelem lze detekovat v hrobě a půdě pod ním ještě měsíce nebo roky po pohřbu. To vyvolalo otázku, zda jsou tito mikrobi stále živí a aktivní, nebo zda pouze hibernují při dlouhém čekání na nového hostitele.
Nová studie však naznačuje, že střevní bakterie v půdě jen tak neživoří, ale aktivně spolupracují s původními půdními mikrobi při rozkladu těla. Laboratorně bylo potvrzeno, že míchání půdy a rozkladných tekutin naplněných hostitelskými mikroby zvyšuje rychlost rozkladu nad rámec toho, co by „utáhly“ jen půdní bakterie.
Další generace života
Každý živočich je potřebný pro koloběh uhlíku a živin v ekosystému. Během svého života pomalu hromadí živiny a uhlík z velkých oblastí krajiny a po smrti je pak najednou ukládá na malém lokalizovaném místě. Jeden uhynulý živočich později podpoří celou potravní síť mikrobů, půdní fauny a členovců, živících se mršinami.
Bakterie přeměňují složité organické sloučeniny z našich těl na menší, biologicky dostupná „sousta“ pro další živé organismy. V blízkosti mrtvého těla většinou bují život – ať už jde o kvetoucí rostliny, nebo kolonie členovců. Fakt, že v tomto koloběhu hrají důležitou roli naši vlastní mikrobi, je jedním z mikroskopických způsobů našeho „života po životě“.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Livescience.com
