fbpx

Pátek Karla Křivana: Stát a jiné závislosti 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Jsou věci, lidé, rituály, bez kterých si nedovedeme svůj život představit. Máme na ně návyk. Pro mě třeba ranní káva. Doutník, když se mi něco povede. Nebo nepovede. Potíž nastává, když opravdu uvěříme tomu, že pokud nedojde k určité situaci, bude to mít vliv i na naše další jednání a jeho výsledky

Zveřejněno: 25. 8. 2023

Například, že káva v jiném než obvyklém hrníčku může za  nepovedený text. A úplně nejhorší je, když si dobrovolně zvolíme závislost na jiných lidech či institucích. A vinu za svoje nedostatky pak svalujeme na ně, protože od nich očekáváme, že naše problémy vyřeší za nás.

Obávám se, že si takto postupně vytváříme podřízenost vůči státu. Podřízenost ve smyslu očekávání, že vyřeší za nás záležitosti, které bychom měli zvládnout sami. Pravda, stálo by to úsilí, nepohodlí, v naší situaci jistě ne krev, jen nějaký ten pot.

My ale místo otázky, co s tím můžu dělat, klademe rovnou požadavek: Jak to, že jsem se do té situace dostal, kde byl stát? Proč se nepostaral? Proč způsobil, že jsem takový popleta? Jsme na něm závislí tam, kde bychom neměli, a naopak necítíme důvěru tam, kde by to bylo potřebné.

Skončila tvrdá práce v devadesátkách?

Máme požadavky, ale tváříme se, že žádné povinnosti. Kdyby dnes někdo pronesl Kennedyho „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe, ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem“, byl by poučen o work-life balance a upozorněn, že tvrdá práce bez zábavy skončila v devadesátkách.

Některé jednotlivosti mohou vypadat rozumně, jako celek je to ale cesta do zoo.

 

Tehdy to tedy byla především zábava, ale to se špatně vysvětluje nezúčastněným. Nejde o to, že požadujeme za svoji činnost náležitou odměnu, průšvih je v tom, že předáváním čím dál tím větší zodpovědnosti za náš život na úředníky a stát odevzdáváme jim i díl své svobody. Která bolí a je riskantní. Neboť jinak je to zoologická zahrada. Což je přesně to, co se mnohým líbí: pěkně úhledně v ohrádkách a ke krmení jen to, co doporučí ošetřovatel. Je tam pořádek a bezpečno.

Závislost na eráru

Bereme už jako samozřejmost, že stát nevymáhá jen základní pravidla, ale současně určuje, co je pro nás dobré a jak máme žít. Některé jednotlivosti mohou vypadat rozumně, jako celek je to ale cesta do zoo. Chceme po státu stálý příjem bez práce, protože nám to prý pomůže radostně žít bez nespravedlivého tlaku trhu a výkonu. Že to jen vytvoří další závislost na eráru a budeme připomínat pejsky, kteří se v očekávání pamlsku poslušně posadí, nechceme vidět.

Podobnou závislost si vytváříme vůči některým službám. Jenže on to ve skutečnosti není návyk na servis nějaké firmy, ale podřízenost té firmě. Zejména technologické korporace vytvářejí dojem, že jsou téměř veřejné instituce, a my jim na to skočili, protože internet byl přece neomezený prostor svobody.

Ale stejně, jako když jdeme s kamarády do hospody a musíme nakonec zaplatit a číšník se nás neptá, jestli chceme ještě jedno pivo proto, že by měl takový zájem o naši žízeň, ale spíš chce vydělat, tak i majitelé on-line společností nás na svých platformách zdržují především proto, aby tento náš čas prodali obchodníkům s jinými službami a zbožím.

A kromě peněz jim platíme vhledem do našeho soukromí, myšlení a rozhodování. V té závislosti jsme došli tak daleko, že ji považujeme za naše základní právo.

Na cestě do nesvobody

Když jsem se nedávno přestěhoval, byl jsem stále v novém bytě nervózní a nesvůj. Stav neuspokojení trval až do chvíle, dokud se na stole neusadila krabička se svítícím logem poskytovatele internetového připojení. Dušička se uklidnila a byl jsem konečně opravdu doma. Dostupné připojení je příjemná součást našeho života. Závislost na institucích, které s  tajemstvím života nemají nic společného, stejně jako se skutečným štěstím, je cesta do nesvobody.

Potřebujeme renesanci člověka, četl jsem někde. „Naučili jsem se ovládat vnější svět, ale ten vnitřní zatím neumíme,“ píše Harrari v 21 lekcích pro 21. století. Svůj vnitřní svět odevzdáváme k použití vládcům světa vnějšího s lehkovážnou vírou, že oba se nějak propojí a bude dobře na zemi. Kdepak. Jen budeme pomalu lenivět a hloupnout, až se staneme neužitečnými. Jako všichni závisláci.

Související…

Pátek Karla Křivana: Proč bychom neměli dělat z gay pride 1. máj
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...