Pátek Karla Křivana: Čas dohnat aspoň přítomnost nám rychle mizí

Jako apoštolové na staroměstském orloji vystupují v médiích různí lidé českého byznysu s téměř totožným povzdechem či varováním: Hrozí nám velmi reálně, že budeme zemí bezvýznamnou, dodavatelé dodavatelů čili podržtažky, chcete-li srozumitelný výraz. Důvodem je zaostalost státu v mnoha důležitých oblastech. Mám na mysli především katastrofální infrastrukturu a nedostatečnou digitalizaci.

Je smutné, jak se rozevírají nůžky mezi on-line přístupem soukromého sektoru a státních institucí. Takže vytvářet technologie a jejich aplikace přívětivé pro zákazníka u nás umíme, potíž je v ignorantském dlouhodobém přístupu vedení země, které, řekl bych, ve své většině vůbec nechápe, co to digitalizace státní zprávy znamená a jaké jsou její možnosti. Také Piráti jsou v tomto pro mě velkým zklamáním. Nejde o dílčí projekty, jde o to, že neprosazují změnu koncepce spravování země jako celku.

Ani silnice, ani sítě

O dálnicích a železnicích nemá cenu vůbec mluvit. Ostuda, kdy na nás čekají sousedé se „svými“ připravenými cestami na hranicích, jak i podceňované Polsko oproti nám dokázalo za poslední dekádu pohnout se stavbou dálnic, nebo že po rekonstrukci zásadní železniční trati jedete od Prahy do Brna pomaleji než předtím, se stala smutným koloritem kdysi průmyslově sebevědomé země. Česko jednoduše není propojené. Ani reálně, ani online. Zdá se, že především ne mentálně. Tedy ti, kteří spravují stát. Firmy, které musí zabodovat na mezinárodních trzích, na český muzeální luxus nemají čas ani peníze.

Jako země či pospolitost nemáme odpověď na jednoduchou otázku: Kým chceme být? A už vůbec ne na to, jak toho dokážeme.

Měl jsem možnost v poslední době mluvit s podnikateli, kteří u nás patří k první lize. Shoda panuje v tom, že onen čas, který nám byl dán, abychom se změnili, se krátí. Český Honza musí z pece dolů. To, čeho se nedostává, je strategie. Jako země či pospolitost nemáme odpověď na jednoduchou otázku: Kým chceme být? A už vůbec ne na to, jak toho dokážeme.

Už jen gril a latéčko?

Zvláštní a u nás velmi rozšířená nálada „ať věci zůstanou tak, jak jsou,“ je jednoduše řečeno sebevražedná. Vše, co stojí, co se neumí přizpůsobit měnícím se podmínkám, zahyne. Nikdo nás do první řady nepozve, to místo je třeba si tvrdě odpracovat. Což je další slovo, které se nyní u nás nenosí. Ale chceme-li být víc než nosiči pro jiné objevitele, měli bychom si ho opět osvojit. Iluze, jak umělá inteligence způsobí, že budeme už jen sedět doma a grilovat či chodit na latéčko, je hezká, ale nenaplnitelná. Zvláště ne pro komunitu, která žije na území bez významných přírodních zdrojů. Můžeme-li spoléhat jen na svoje mozky a ruce, je pak chybou věřit ve smysluplnou budoucnost, když hlavu vypneme a ruce složíme do klína.

Současný svět umožňuje těm talentovanějším, odvážnějším a odolnějším pracovat jinde než zde. V minulém století jsme zažili několik vln odchodů, vyhnání či likvidace mnoha stovek tisíc lidí. Chyběli a chybí. Nechceme-li zažít dobrovolný odliv chytrých mozků a šikovných rukou nyní, musíme jako stát dohonit ty, kteří svůj byznys a životy již v 21. století dávno mají. Vlivní podnikatelé nabízejí své zemi pomoc. Bude-li pochopena a využita, poznáme v blízké budoucnosti. Je to příležitost pro politiky, kteří mají intelektuální potenciál pochopit problém a odvahu jej řešit.