Pátek Karla Křivana: Co o nás řekly ničivé požáry na Rhodu

Příroda a naše planeta tu nejsou od toho, aby nám sloužily. Země není dovolenkový resort, je to nebezpečné a svébytné místo, kde shodou náhod nebo božím dílem můžeme žít. Zapomněli jsme, že riziko je součástí našeho osudu, za nějž neseme odpovědnost každý sám.

Dá-li se něco zobecnit z některých reakcí účastníků zájezdů na potíže, které je potkaly, pak je to právě absence vědomí odpovědnosti za vlastní konání. „Letíme na Rhodos, cestovka nechtěla o změně ani slyšet,“ četl jsem výrok jednoho z nich na Seznamu.cz. Copak svoje rozhodnutí o evidentně riskantní cestě nechám na nějaké cestovní kanceláři nebo na komkoli jiném než na sobě samotném?

Státe, postarej se

Souvisí to zřejmě s delší a stále viditelnější změnou atmosféry ve společnosti, kdy čím dál tím víc požadavků směřuje ku státu, aby se postaral, zařídil, udělal. Pro vlastní myšlení, osobní jednání, zodpovědnost za moje činy zde přestává být místo. Chceme být zcela uspokojení v každém okamžiku a požadavku a někdo jiný to musí zařídit. Svět má být rád, že tu jsem, a je na něm, aby to udělal tak, abych se měl dobře. Sebestřednost bez odpovědnosti jako vítěz.

To, čeho si musí být stále vědomi, je prostá skutečnost, že život zde je náš byznys, který se nedá delegovat na někoho jiného.

Vidím a čtu, že na ostrově, kam se chystám s rodinou, není evidentně pohoda, Ministerstvo zahraničí je diplomaticky řečeno velmi srozumitelné ve varování před cestou do té oblasti, ale já dám na cestovku, která možná bezohledně a hloupě zase dává přednost krátkodobému zisku před dobrým jménem. Jenže zde jde o můj život nebo alespoň klid, a pokud se i já se chovám hloupě, pak výmluva na cizí radu neobstojí. Je možné, že nakonec přijdu o peníze. I to je součást rizika, které podstupuji od chvíle, kdy jsem se zde narodil, což je jediný okamžik a jediné rozhodnutí, za které opravdu nemohu.

Prázdné nádoby

Zde nejde jen o cestu na hořící Rhodos. Uvykli jsme si předávat zodpovědnost za svoje kroky na rady stále se množících expertů a specialistů. Rozmělňujeme svoje rozhodování do svého okolí, mezi všemožné analýzy a průzkumy, abychom v případě neúspěchu mohli říct: Ale já to mám podložené spoustou podkladů, kdyby mi to neříkaly, tak bych to neudělal.

„Jsem jen prázdná nádoba na cizí myšlenky,“ říkal Sir Humphrey Appleby v neskutečně prozíravém seriálu Jistě, pane ministře. On to ale myslel ironicky a jistě také pokrytecky. My se ale tak chováme. Samozřejmě, že jsou oblasti, kdy se musíme svěřit profesionálům. To, čeho si musí být stále vědomi, je prostá skutečnost, že život zde je náš byznys, který se nedá delegovat na někoho jiného. Je stresující jeho komplikovanost a nepřehlednost. Jiní sledují svoje zájmy a napojení se na ně nemusí mít uspokojivé výsledky. Ani Země není servisní organizace pro naši pohodu. Bohužel, není zcela odolná vůči našim chybám. Stejně tak jako my.