On sám žije život, ke kterému vede své svěřence. Vysportovaná postava, pravidelné ranní tréninky, důraz na správnou stravu, spánek i dechová cvičení. Před naším rozhovorem jedno takové cvičení dokonce provedl, aby se maximálně soustředil. Jak vede své svěřence k naplněnému životu a úspěšné sportovní kariéře?
Ke své práci mentálního kouče a stratéga sportovců přistupujete poněkud netradičně – takzvaným celostním přístupem. Co si pod tím máme představit?
Jedná se o nejfunkčnější přístup, jelikož tělo je spojený systém, který ovlivňuje řada faktorů. Naše tělo je fyzické i mentální, do toho vstupuje spánek, biorytmy, biochemie těla, emoce a další řada vlivů, které nejdou oddělit, a jedna ovlivňuje druhou. Já jsem u klientů průvodcem, který nechce být odborníkem jen na mentální tělo klientů, ale učí své klienty, aby byli odborníky sami na své fyzické i mentální tělo a plně chápali, jak vše souvisí se vším.
Jak to vypadá v praxi?
Jako konzultant a stratég vrcholových sportovců pracuji převážně jako mentální kouč a to s tím, co máme mezi levým a pravým uchem, nicméně pokud naše biochemie není v pořádku a nefunguje optimálně, nemáme dostatek energie, nehlídáme si stravu, máme podvědomé vzorce strachu, které ovlivňují naše emoce a potažmo zásadně naši energii a mozek, nikdy nemůžeme v životě docílit toho, čeho chceme.
Lidský mozek nerozlišuje vzpomínky na minulost a obrazy z budoucnosti, které si barvitě představujeme. Pokud tedy sportovec aktivně a všemi smysly myslí na to, jak asi zní řev dvaceti tisíců fanoušků, jak si staví balon na penaltu, jak v tu chvíli pracuje s dechem, co dělá jeho tělo, dokáže do své hlavy dostat tento moment. A když pak taková situace přijde naživo, použije ji naše hlava automaticky jako takovou berličku a řekne si, „tohle už jsem přece zažil”.
Proto pracuju hodně i s tělem a jak mu porozumět, protože tělo nikdy nelže. Je důležité naučit se poslouchat, co nám tělo říká a být citlivý vůči sobě, protože tuto schopnost ztrácíme. Pomáhám svým klientům vidět tyto věci a chápat ta jednotlivá propojení a vliv mezi nimi. Ve vrcholovém sportu se velmi často projeví ne-práce s komplexním přístupem.
Je to tak, že jste se ve své kariéře postupně zaměřoval na jednotlivé složky toho, co jste spojil v tento komplexní přístup?
Přesně tak. Začínal jsem jako trenér lyžařů a hokejistů ve Spojených státech a Kanadě. Od fyzického tréninku je to jen krůček k oblasti zdravého stravování. Při studiu vysoké školy v Olomouci se pak přidala psychologie a filosofie. Založil jsem Sporthacking Institut, jehož myšlenka je díky propojení jednotlivých oblastí posouvat hranice svého těla i mysli a dostat se na nový level.
Vaše motto zní: „Život, který vedu, je škola, kterou učím.“ Znamená to tedy, že i vy sám k sobě přistupujete tímto celostním přístupem?
Přesně tak. Dbám na kvalitní spánek a sladění cirkadiánního rytmu. Velmi jsem si oblíbil otužování v ledové vodě nebo naopak saunování, v zimě plavu pod ledem.
Součástí práce se svěřenci je také práce na sobě samém.
Pracuji s dechem, pomocí kterého se může tělo nabudit nebo naopak zklidnit, zbavit se stresu, dostat emoce pod kontrolu, nebo dokonce i usnout. Samozřejmě pravidelně sportuji a patří k tomu i práce s vnitřním dialogem. Do oblasti biohackingu patří třeba i terapie červeným světlem. Právě takové panely jsem spolu s vývojáři před lety začal vyrábět a dnes značka Lighthacker zásobuje profesionální sportovce i celé týmy.
Mezi vaše klienty patří celá řada špičkových sportovních profesionálů napříč sporty. Začněme od těch aktuálně nejzáživnějších. Ladislav Krejčí a Matěj Kovář. Opory fotbalové Sparty, které jí po devítiletém čekání výraznou měrou dopomohly k titulu. Jak jste na své svěřence pyšný?
Obrovsky! S oběma pracuji už pěknou řádku let. S Matějem jsem si prožil jeho období v Manchesteru, s Láďou spolupracujeme ještě od doby, co působil v Brně před příchodem na Letnou. Oba kluci vyrůstají ve skutečné fotbalové tahouny, dokáží si zachovat chladnou hlavu a i pod tlakem ve druhé polovině sezony podávali optimální výkony. Ten tlak na Spartu byl obrovský už delší dobu a s každou další neúspěšnou sezonou jen sílil. Oba mi teď na jaře dělali opravdu upřímnou obrovskou radost.
Mluvíte o chladné hlavě pod tlakem. Ladislav Krejčí hned v několika jarních zápasech rozhodl o důležitých bodech pro Spartu góly z penalt. To musel být extrémní tlak pro tak mladého fotbalistu…
Láďa často říká, že penaltu v poslední minutě před zaplněným stadionem kopal už tisíckrát. Ve své hlavě. Dlouhou dobu pracuje na vizualizaci, což je součást mé práce se všemi mými klienty. Je to velice užitečná technika na zklidnění mysli. Pokud nastupujete jako sportovec do svého největšího kariérního zápasu nebo před nejpočetnější publikum, ještě takovou fyzickou zkušenost z minulosti nemáte. Mnoho z nás, věřím, že dokonce většina z nás, by se v takový moment dokázala rozklepat, protože jsme nic tak velkého nebo důležitého do té doby nezažili.
Ladislav Krejčí, Matěj Kovář, Vít Schlesinger.
A právě tady skvěle funguje vizualizace. Lidský mozek totiž nerozlišuje vzpomínky na minulost a obrazy z budoucnosti, které si barvitě představujeme. Pokud tedy sportovec aktivně a všemi smysly myslí na to, jak asi zní řev dvaceti tisíců fanoušků, jak si staví balon na penaltu, jak v tu chvíli pracuje s dechem, co dělá jeho tělo, dokáže do své hlavy dostat tento moment. A když pak taková situace přijde naživo, použije ji naše hlava automaticky jako takovou berličku a řekne si, „tohle už jsem přece zažil“. Stres nebo adrenalin je v takové situaci v pořádku, je třeba ho ale umět poznat a dokázat s ním pracovat, aby nám nesvázal nohy a nezatemnil mysl.
Mnoho sportovců se bojí prohrát, udělat chybu. Jak pracujete s tímto?
Ve sportu i v životě je velmi důležité, aby mysl byla silnější než emoce. Když se nám například ráno nechce vstávat, je to emoce. Kdybychom se jí drželi, nikdy nevstaneme, mysl nám ale řekne, že musíme vstát, je tedy v tomto případě silnější. Pokud se sportovec nechá ovlivnit negativní emocí po chybě v zápase, ovlivní to i jeho fyzické tělo, rozklepou se mu nohy a nebude schopný podávat optimální výkon. Ti nejlepší sportovci se učí emocím a chybám nepodléhat. Naučí se je rozeznat, jsou připraveni je přijmout, pakliže přijdou, ale umí je zase pustit dál, pracovat s nimi a zaměřit pak pozornost tam, kam chtějí.
Krejčí se ale v pouhých čtyřiadvaceti letech stal i lídrem kabiny a tím správným kapitánem, kterého Sparta delší dobu postrádala. Čím to podle vás je, že je takovým tahounem?
Odjakživa to byl šikovný fotbalista. Když se cítí pod tlakem, chce se posouvat, pracovat na sobě. Láďa umí být lídr a vzít to na sebe, i když se daří nebo ne. Vždy nese zodpovědnost za své činy a to z něj dělá toho opravdového velikána, protože přesně to je jednou z vlastností nejlepších sportovců světa. Líbí se mi, že byl odjakživa zaměřený na růst. Mnohým hráčům stačí splnit si svůj sen, dostat se do velkého klubu. Pro Láďu to přestupem do Sparty teprve celé začalo.
Nelze se zaměřovat jen na výkon, protože ten je i o vůli, která je dočasná. Vůle je samozřejmě důležitá, mnohem důležitější je ale vědět, proč dělám to, co dělám, mít tam ten smysl, a tím pádem mít z toho i tu radost a štěstí. Pak si takový člověk užívá celý proces včetně období, kdy to bolí a je to náročné.
Je orientovaný na celou cestu a dál prahne po tom být ještě lepší. Nebojí se být sám sebou, naplno projevil to, co v něm je, tedy osobnost lídra. Chce být vidět, umět vzít na sebe vyhrocené momenty, umí zariskovat. Kdyby tyto vlastnosti potlačoval, udusával by sám sebe. Jsem rád za to, jakým fotbalistou i člověkem je, a mám z naší spolupráce velkou radost.
Své klienty máte rozprostřené napříč různými sporty. Co takový Roman Staněk, pilot Formule 2?
S Romanem pracujeme už od jeho čtrnácti let s roční pauzou. Na devatenáctiletého kluka je ohromně vyspělý, stává se z něj opravdový profesionál, který plně chápe, že formule není jen o točení volantem. Pracujeme s mozkem, dechem, řešíme biochemii, tedy jak jídlo a doplňky stravy ovlivňují jeho výkon, a třeba i faktor strachu, který v motosportu hraje důležitou roli doslova v každé zatáčce.
Dotáhne to podle vás Roman Staněk až mezi elitu do Formule 1?
Od motokár přes formuli 4 a 3 se dostal v devatenácti letech až do F2 a teď už zbývá jen jeden krok. Ten bude ale ten nejnáročnější. Je to rozhodně jeden z jeho cílů. Součástí naší práce je ale i soustředění na záležitosti, které může Roman sám ovlivnit. Tím, co ovlivnit nedokážeme, se snažíme nezabývat a nepálit tam zbytečně energii. Je tedy důležité, aby se mu maximálně dařilo v soutěži, kde jezdí teď, aby ho závodění bavilo a zlepšoval se jako pilot a jako sportovec obecně. Pak se výsledky dostaví a jeho velký cíl může vyjít.
Přes tři roky jste strávil i po boku špičkového českého tenisty Tomáše Berdycha. Jak na tu štaci vzpomínáte?
S většinou klientů se snažím i cestovat, pokud to jde. S Tomášem jsem měsíc strávil na Manhattanu, několik týdnů v Anglii a několika dalších místech během turnajů ATP.
S Tomášem Berdychem zůstali i po skončení jeho tenisové kariéry přátelé.
Měl jsem možnost poznat, jak fungují z hlediska celostního přístupu naprosté tenisové špičky včetně Nadala a Federera. U tenistů je extrémně důležitý vnitřní dialog, protože je to individuální sport, kde ani váš protivník není nikde blízko u vás. S Tomášem jsme pracovali jak na vnitřním dialogu, tak i s rozhodnutím ukončit profesionální kariéru. Předem měl nastavené, že jakmile nebude dlouhodobě schopný držet krok s elitou, nemá pro něj tenis nadále smysl. K tomu došlo v době, kdy měl zraněná záda. Pochopil svou podstatu, dal maximum do své role profesionálního tenisty, a když ta role skončila, je stále naplněný a šťastný člověk. Na ty tři roky s Tomášem vzpomínám rád a i po konci jeho kariéry zůstáváme v kontaktu a přátelé.
Jaký důraz kladete u sportovců vedle samotného výkonu také na celkový pocit štěstí?
Naprosto zásadní! Vnitřní spokojenost člověka je za mě skutečně esenciální a je nadřazená i výkonu. Jedině spokojený, vyrovnaný, sebevědomí a šťastný člověk dokáže se svého fyzického těla vymačkat maximum. Nelze se tedy zaměřovat jen na výkon, protože ten je i o vůli, která je dočasná. Vůle je samozřejmě důležitá, mnohem důležitější je ale vědět, proč dělám to, co dělám, mít tam ten smysl a tím pádem mít z toho i tu radost a štěstí. Pak si takový člověk užívá celý proces včetně období, kdy to bolí a je to náročné. Pokud jste zaměřeni pouze na výsledky bez vnitřní podstaty, můžete dojít snadno i k vyhoření, což vídáme i ve světě profesionálního sportu.
Je samozřejmě v pořádku chtít peníze nebo úspěch, ať už si pod tím každý představí cokoliv. Chtějme to, bojujme za to, nic proti tomu nemám. Nesmí tam ale chybět ani ta druhá část, a sice naplněnost.
Naomi Osakaová, Michael Phelps, Lindsey Vonnová, všichni dosahovali skvělých úspěchů, ale zároveň trpěli depresemi. Šťastný člověk ví, kam směřuje, věří si a pak teprve může předvést výkon na hraně svých limitů. Toto je jádro mé práce.
Podle organizace Athletes for Hope trpí psychickými problémy až čtyřicet procent profesionálních sportovců. Jak je to možné?
Vrcholový sport je plný tlaku, a když jste jednou jednička, ten tlak je obrovský. Jen sám sportovec rozhoduje o tom, zda si ten tlak pustí do hlavy. Úspěšní sportovci sice vydělávají peníze jako z pohádky, bere si to ale svou daň. Rychlý zisk, sláva a uznání je dnes, bohužel, mnohem důležitější než dlouhodobá cesta a pocit naplnění a štěstí. Proto jsou tak časté případy, kdy sportovní celebrita na samotném vrcholu není šťastná a končí v depresích nebo závislostech.
Asi tomu nahrává i aktuální doba…
Přesně tak. Před dvaceti lety bylo pouze pět procent všech nemocí psychických, dnes je to mezi populací k osmdesáti procentům. Jsme chyceni ve smyčce neustálého tlaku na výkon, na výsledek, touhy po rychlém uznání a výsledcích a jsme závislí na rychlém dopaminu. Tím se ale odkláníme od našeho vnitřního kompasu. Žijeme sice zdánlivě úspěšné životy, alespoň se to tak tváří na sociálních sítích, kdo z nás je ale skutečně naplněný? Jsme často ve vnitřním konfliktu sami se sebou. V tomto stavu přitom nikdy nemůžeme podat maximální výkon či být dostatečně kreativní a spokojení.
Jak tedy jako člověk dojít k pocitu štěstí?
Pocit štěstí na nás čeká v našem telefonu, když si projedeme Instagram. To je ale opravdu jen pocit a ještě k tomu krátkodobý. Mnoho lidí dnes věří v rovnici úspěch = štěstí. Chtějí hromadu peněz, trofeje, domy a auta a čekají, že pak budou šťastní, zpravidla to potom tak ale není. Je samozřejmě v pořádku chtít peníze nebo úspěch, ať už si pod tím každý představí cokoliv. Chtějme to, bojujme za to, nic proti tomu nemám. Nesmí tam ale chybět ani ta druhá část, a sice naplněnost. Štěstí je postupné budování hodnotného ideálu a je schováno v postupných malých krůčcích.
Vít Schlesinger
Konzultant a stratég vrcholových sportovců. Mezi jeho svěřence patří opory fotbalové Sparty Ladislav Krejčí a Matěj Kovář, bojovník OKTAGONU MMA Matěj Kuzník, jezdec rallye Erik Cais nebo pilot Formule 3 Roman Staněk. V minulosti spolupracoval i s hokejovou reprezentací či fotbalistou Zdeňkem Grygerou. Přes dva roky vedl skvělého českého tenistu Tomáše Berdycha.
Bruce Lee říkal, že se nebojí člověka, co v jeden den natrénoval deset tisíc úderů, ale toho, kdo provedl jeden úder po deset tisíc dnů za sebou. Pokud znám sám sebe, vím, kam chci dojít, a denně na tom procento po procentu pracuji, štěstí se dostaví. V dnešním zrychleném světě, kde nás levný dopamin a laciný pocit štěstí vtahuje do pekel, je důležité pochopit naši podstatu. Když sám sebe neznám, nemám nad sebou kontrolu. A kdo nemá pod kontrolou sebe, toho zaručeně bude mít pod kontrolou jeho okolí. Štěstí můžeme vnímat i tehdy, kdy ráno vstaneme a cítíme se fyzicky i mentálně zdraví.
To důležité je tedy podle vás sebepoznání?
Ano. Vědět, kým jsem, jaká je moje podstata a kam má směřovat moje cesta. Sebepoznání je taková neustálá cesta objevování sebe sama. Rád dávám za příklad ze sportovního světa Jiřího Procházku, bojovníka MMA. Vybral si cestu novodobého samuraje, došel k sebepoznání, zná své hodnoty, své cíle a to, kým skutečně je a kým zase není. Když se pak ostatní bojovníci uchylují k různým urážkám soupeře, disrespektu a provokacím, Jiří zůstává pokojným bojovníkem a nenechá se strhnout. Drží si samurajskou mentalitu, žije naplno a užívá si celý proces.
Kdyby v takovém případě přišla porážka, bude ji vnímat jen jako dílčí a jako přirozenou součást cesty. Jiří je tedy skvělým příkladem. Na těžké životní situace můžeme nahlížet buď jako na selhání, nebo jako na příležitost k růstu. Zpravidla se chceme vyhnout bolesti a zažívat jen to příjemné, pokud jsem si ale vědom, kým jsem a jaká má být ta moje cesta, jsem schopný přijmout bolest a vydat se zdolat náročnou výzvu, protože vím, že bolest bude krátkodobá a dovede mě tam, kam chci.
Reklama
foto: se svolením Víta Schlesingera, zdroj: Autorský článek
