fbpx

Ztráta blízkého spouští v našem mozku alarm. Pak začíná pomalé překódování 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Ztráta milovaného partnera v naší hlavě spouští doslova zemětřesení. Mozek se zoufale snaží pochopit jeho nepřítomnost, protože si vzájemné pouto zafixoval jako lásku navěky.

Zveřejněno: 9. 5. 2023

Poté, co vás opustil blízký člověk, potřebuje váš mozek prožitou zkušenost vstřebat do té míry, aby nepřítomnost milované osoby opravdu přijal. Na tomto základě potom aktualizuje další předpovědi a strategie vašeho chování.

Právě tento zdlouhavý „update“ mozku vysvětluje mnohé frustrující aspekty smutku a truchlení.

Monitoring důležitých vztahů

Náš mozek je evolučně vyvinutý pro vytváření vztahových vazeb. Ty nejdůležitější vztahy potom monitoruje ve třech dimenzích: v prostoru, čase a hloubce. Došlo k nějakému vychýlení? V našem mozku se okamžitě spustí alarm. Pouto ale zůstane nepřerušené díky tomu, že mozek neustále generuje předpovědi, kdy a kde dojde k dalšímu setkání.

Co se týká našeho podvědomí, mozek i po týdnech po posledním rozloučení pořád neochvějně trvá na tom, že se znovu shledáme. Proč to dělá? Vysvětlení je jednoduché: bez tohoto mechanismu bychom podlehli panice a zoufalému hledání pokaždé, když jde partner do práce nebo pro čerstvé rohlíky k snídani.

Naše klíčové vztahy jsou doslova vyryté v drahách našeho mozku. Ty pak posilujeme tím, že nevědomky vytváříme předpoklady, že tito výjimeční lidé s námi budou zkrátka napořád. K tomuto kódování dochází mimo naši vědomou kontrolu ve společně prožitých chvílích.

Všichni samozřejmě racionálně chápeme, že nás s partnerem může rozdělit celá řádka věcí – od jeho blond kolegyně v kanceláři po tragickou autonehodu. Co se ale týká našeho podvědomí, mozek i po týdnech po posledním rozloučení pořád neochvějně trvá na tom, že se znovu shledáme. Proč to dělá? Vysvětlení je jednoduché: bez tohoto mechanismu bychom podlehli panice a zoufalému hledání pokaždé, když jde partner do práce nebo pro čerstvé rohlíky k snídani.

Mapy našich vztahů

Náš mozek si všechny vztahy překresluje do přehledných neurálních map. Vznikají na základě prožitých zkušeností a jsou v nich zaznamenané podrobné informace o daném člověku. Neurální mapa krátkého vztahu je oproti mapě manželství jako stručná brožura oproti encyklopedii. Mozek tyto mapy neustále doplňuje, ale také je používá jako pracovní nástroj k vyhodnocování každodenní reality.

Pokud partnera z jakýchkoliv důvodů ztratíme, pro mozek jedoucí na setrvačník je to příliš velké sousto. Musí překreslit celou mapu vztahu, aby odpovídala nové realitě.

Pokud bychom tyto vztahové neurální mapy neměli, mohli bychom se ráno k smrti vylekat i takové banality, že vedle nás někdo spí a pravidelně oddychuje. Proto také dobře víme, že po sobě náš partner nebo partnerka nechává v koupelně hromádku špinavého oblečení, že chodí ve středu večer do fitka (nic společného neplánovat!) a nikdy nezapomene na naše narozeniny.

Díky těmto mapám si může mozek zkrátka vydechnout a hodit nohy na stůl. Místo neustálého sledování a reakcí na šokující vývoj událostí život plyne mnohem pohodlněji. Je to právě díky rutinám a realistickým očekáváním známých pocitů.

Pokud ale partnera z jakýchkoliv důvodů ztratíme, pro mozek jedoucí na setrvačník je to příliš velké sousto. Musí překreslit celou mapu vztahu, aby odpovídala nové realitě.

Souboj vědomí a podvědomí

Po ztrátě partnera dochází k protichůdnému prožívání našeho vědomí a podvědomí. Tedy racionálního poznatku, že je partner nenávratně pryč s podvědomým přesvědčením „můj partner je tady pro mě navěky.“

Tento souboj zároveň vysvětluje zmatené a frustrující myšlenkové pochody, které si zažil každý truchlící.

Patří mezi ně třeba pocit fyzické blízkosti nepřítomného partnera a falešný dojem, že jsme ho viděli v davu lidí, nebo slyšeli jeho hlas. Každá tato „fata morgana“ přitom vyvolává v našem vědomí intenzivní bolest.

I tento nepříjemný proces má svůj konec a existují techniky, jak ho aspoň trochu ulehčit. Nejde přitom o žádné novinky, nejrůznější přechodové rituály praktikovaly mnohé staré kultury už dávno před námi.

Jak si usnadnit truchlení?

K úplnému vstřebání a pochopení nové situace naše podvědomí potřebuje spoustu času a prožitků z nové reality. Mezitím nás dosud neaktualizované oblasti neurální mapy nutí přemýšlet, cítit a jednat, jako by byl milovaný člověk stále nablízku.

Vlna zármutku se pak spustí pokaždé, když neaktuální předpověď selže. Donekonečna tak přemítáme nad vzpomínkami a nad tím, co s námi bude dál. Vyčerpávající? Bezpochyby.

Je k tomu ale potřeba také dodat, že i tento nepříjemný proces má svůj konec a existují techniky, jak ho aspoň trochu ulehčit. Nejde přitom o žádné novinky, nejrůznější přechodové rituály praktikovaly mnohé staré kultury už dávno před námi.

I přes svou jedinečnost mají jedno společné: pozůstalí přiznávají a dávají najevo své citové pouto. Ať už se budete věnovat svým společným párovým zájmům, nebo si na svého bývalého partnera vzpomenete v souvislosti s oblíbenou písničkou nebo zvířetem.

Během udržování tohoto partnerského spojení mozek postupně překreslí všechny části své mapy a později se znovu dostaví pocit celistvosti a schopnost soustředit se na svou vlastní budoucnost. Pokud v rámci tohoto náročného procesu budeme respektovat souboj našeho vědomí a nevědomí, získáme více potřebné trpělivosti a soucitu sami k sobě.

Související…

Truchlete pro to, na čem jste závislí: Prožít smutek je pro vyléčení zásadní
Michal Švehla

foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today

Tipy redakce

Jan Rak: Ráj na zemi nastane tehdy, až připustíme, že si realitu tvoříme sami

Jan Rak: Ráj na zemi nastane tehdy, až připustíme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Zloději odnáší písek z pláží. Je to podobně cenná komodita jako voda

Zloději odnáší písek z pláží. Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...