Snažíme se nadarmo, nebo máme v rozhodování svobodnou vůli?

Již ve starověkém Řecku byl koncept svobodné vůle považován za jedno z nejzásadnějších témat vůbec. Úvaha, že veškerá rozhodnutí a činy, která nás od počátku věků postupně dovedly až do současnosti, jsou něčím předem daným, je značně znepokojující. A pokud by byla pravdivá, stavěla by nás do role jakýchsi pasažérů, kteří na celkové dění vlastně nemají vůbec, ale vůbec žádný vliv.

Otázka stará tisíce let

Svobodná vůle je definována jako schopnost jedince ovlivnit své volby a následné chování na základě vlastního uvážení a vnitřních motivací, ne pouze na základě vnějších faktorů, jakými jsou biologické podněty, vliv společnosti nebo zásah vyšší moci.

První dohledatelné zmínky o svobodné vůli nás zavedou až do 4. století před naším letopočtem k řeckému filozofovi Platónovi a posléze jeho žákovi Aristotelovi. Každý z nich ale celou problematiku zkoumal z trochu jiného úhlu pohledu: zatímco Platón popisoval svobodnou vůli jako jakousi vnitřní sílu či duševní impuls, který nás nutí jednat, Aristoteles hovořil o otázce svobodného rozhodování v souvislosti se svým učením o morálce a etice.

Abychom neztratili smysl života, musíme být schopni rozhodovat o svých cílech, hodnotách i prioritách.

Podle Platóna má člověk svobodnou vůli v tom smyslu, že může ovládat své emoce a překonávat vrozené instinkty, Aristoteles ji definoval jako schopnost zvolit si mezi dobrými a špatnými činy, udávajícími směr našeho osudu. Aristotelův myšlenkový směr se později stal základním kamenem křesťanské filozofie.

Podle křesťanského pojetí je svobodná vůle naprosto nezbytnou pro lidskou odpovědnost a pro vztah s Bohem. Křesťané věří, že člověk má volbu, bude-li konat podle „Boží vůle“. Tím dojde k vytoužené spáse, nebo se naopak od Boha vzdálí a bude až do konce věků trpět v zavržení. Někteří křesťanští filozofové tvrdili, že Bůh předem ví, jak se člověk rozhodne, a tím je jeho svobodná vůle omezena. To ale samozřejmě vzbuzuje otázky, zda svobodná vůle skutečně není pouhou iluzí, když Bůh už dopředu ví, jak všechno dopadne.

Determinismus

Determinismus je filozofický a vědecký směr smýšlení, podle kterého je veškeré dění a události na světě, včetně lidských rozhodnutí a chování, předem určeno a ovlivněno vnějšími faktory a dřívějšími událostmi. Vše je dáno pevnými přírodními zákony a děje se to pouze tak, jak se to nutně dít musí. Naše genetická výbava, výchova, prostředí a společnost, ve které žijeme, to vše podle determinismu předem určuje způsob, kterým přemýšlíme a na jehož základě všechna rozhodnutí činíme.

Popření existence svobodné vůle determinismem je i dnes předmětem nejen mnoha filozofických, ale také vědeckých debat. V 21. století už je možno tuto otázku zkoumat z různých pohledů, které dříve nebyly možné – s využitím moderních vědních oborů, jako jsou neurověda nebo psychologie. I přes nespočet výzkumů, studií a pojednání ale stále nebyla finálně zodpovězena. Můžeme hodnotit různé přístupy a teorie, ale musíme se smířit s tím, že odpovědi pravděpodobně nikdy nedostaneme.

„Svoboda je poznaná nutnost.“ — Baruch Spinoza

Asi za nejznámějšího a nejvýznamnějšího zastánce determinismu je považován francouzský filozof Baruch Spinoza. Spinoza pevně věřil, že svobodná vůle je pouhou iluzí a jediný způsob jak „získat svobodu“ představuje pochopení všech vnějších faktorů, které na nás působí. Což je ale ze své podstaty prakticky nemožný úkol.

Existencionalismus

Na opačné straně diskuze o svobodné vůli člověka pak stojí filozofický směr známý jako existencionalismus. Vznikl Evropě v první polovině 20. století a byl reakcí na neustále se zvětšující krizi moderní společnosti. Existencionalismus odmítá předem dané společenské normy a zdůrazňuje individuální svobodu a celkovou autonomii jednotlivce.

Existencialisté se staví za názor, že každý jeden člověk musí najít svůj vlastní způsob, jak čelit vnitřnímu napětí a problémům, které ho obklopují. A následně sám rozhodovat o svém osudu. Tento přístup již od doby svého vzniku přímo ovlivňuje řadu oblastí i mimo filozofii: například psychologii, literaturu i umění. Myšlenky, které z toho směru vzešly, se objevují například i v dílech proslulého německého filosofa a básníka Friedricha Nietzscheho nebo českého spisovatele Franze Kafky, jehož díla jsou mnohým z nás dobře známa z našich školních let, nejčastěji jako povinná četba k maturitním zkouškám.

„Vůle – tak sluje osvoboditelka, jež přináší radost.“ – Friedrich Nietzsche

Ačkoliv se právě Kafka ve svých dílech o svobodné vůli nezmiňuje doslovně, často pojednávají o beznaději, způsobené právě nedostatkem svobody, způsobené stále se zhoršujícím stavem společnosti. Témata viny a zodpovědnosti za své činy, která se tak často v Kafkových knihách a povídkách objevují, mohou být považována za součást širší diskuze o svobodné vůli.

Abychom se nezbláznili

Pokud se nechcete zbláznit z úvah o svobodné vůli a o tom, jestli svůj osud držíme pevně ve vlastních rukou, bude pro vás logickým závěrem – ale musíme podotknout, že ne nutně tím správným – to, že možnost volby opravdu máme. Pokud bychom neuvažovali tímto směrem, jednoduše bychom se mohli zříct odpovědnosti za veškeré naše činy a konání. Což se jistě může někomu zdát lákavé, protože pak bychom vlastně nemohli vůbec za nic a veškeré naše přešlapy a chyby by bylo možné hodit na tezi, že vše je předem dané a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat.

Jako lidé musíme v dnešní společnosti přijmout a nést důsledky svého jednání, i když se nám to nemusí zrovna zamlouvat. Naše motivace, normy nastavené společností i další vnější okolnosti, to vše s finálním aktem volby souvisí.

Abychom neztratili smysl života, musíme být schopni rozhodovat o svých cílech, hodnotách i prioritách. A i kdyby svobodná vůle opravdu neexistovala, pro naše duševní zdraví a schopnost žít naplněný život je nezbytné, abychom ji za skutečnou považovali.