Adéla Procházková, Cesta domů: Rozhovorů o smrti se rodiče bojí víc než děti

Tento text je první ze série, jež se věnuje organizaci Cesta domů, která pomáhá lidem odcházet s úctou a důstojně.

Setkali jsme se na zahradě centra organizace Cesta domů při příležitosti dětského výtvarného workshopu. Představení dětské edice knih Cesty domů bylo první částí programu. V téměř idylickém prostředí michelské zahrady pobíhaly děti, vesele čmáraly na čtvrtky papíru a stříkaly sprejem. Při předchozím představení knížek o tom, jak odcházejí příbuzní a kamarádi nebo co se děje, když třeba umře pejsek (což je pro spoustu dětí více traumatizující zážitek, než když jim umře prateta, kterou rok neviděly), nebyl na jejich tváři viditelný ani ostych, ani strach. Jen radost ze setkání s přáteli a také přirozený zájem.

A nejednalo se o malé děti, pro které je smrt ještě velmi abstraktním pojmem. Na workshopu byli vlastně už adolescenti okolo 12 let čili ve věku, kdy už začínají dospívat a začínají se ptát. A také potřebují odpovědi. Rodiče jsou přitom přirozeným prvním zdrojem informací. A knihy z nakladatelství Cesta domů jim mohou pomoci bavit se s dětmi o věcech, o kterých sami rodiče často hovoří jen s obtížemi.

Společné čtení

Podle Adély Procházkové by měli právě rodiče tyto knihy číst spolu s dětmi. „Děti se většinou nebojí, naopak – mají otázky a rodiče by jim měli dávat odpovědi. Knížky z nakladatelství Cesta domů mohou téma smrti přiblížit a rodiče to pak mají o něco jednodušší,“ říká šéfredaktorka nakladatelství. Knížky mohou číst samozřejmě děti samy, ale ve společném čtení s rodiči se skrývá ještě jedna velká výhoda. „Diskuze na toto téma se někdy hodně špatně otevírá, a právě v tom mohou knihy pomoci.“

Říkáte, že u dětí není tolik strachu jako u dospělých. Není to dáno spíš tím, že si děti ještě pojem smrti nedokážou dost dobře uvědomit a představit?

Strach ze smrti je naprosto přirozený. Ale u dospělých je to spíš strach o tom tématu vůbec mluvit. Bojíme se toho. Často mají lidé třeba pocit, že když budou o smrti mluvit, tak ji tím přivolají. Pro děti je to úplně přirozená věc.

„Až přijde smrt, už tady nebudeme, a dokud žijeme, není tu smrt.“ Emilka dlouho převalovala maminčina slova v ústech, jako by to byla obrovská jahodová žvýkačka, která postavila zuby a jazyk před těžkou zkoušku.

Samozřejmě, že jednou umřeme. Všichni umřeme a nikdo se tomu nevyhne. Vůbec nikdo. To je jediná jistota, která ve světě je. A je jen otázka, jak se k tomu budeme stavět. Jestli si to připustíme a budeme se toho bát, nebo jestli o tom budeme normálně mluvit.

Děti se nebojí, dospělí ano. Kdy tedy ten strach vzniká? A proč tomu tak vlastně je?

Myslím, že je to někdy v období dospívání. Děti začnou vnímat, že společnost smrt tabuizuje natolik, že se o ní vlastně najednou přestane mluvit. A záleží také na tom, kdy se se smrtí setkají a jaký je přístup jejich okolí. My jsme loni dělali výzkum veřejného mínění na školách, mezi pedagogy, dětmi a rodiči. Jmenovalo se to “Je smrt školou povinná?”. A vyplynulo z toho, že jak rodiče, tak pedagogové si myslí, že je potřeba se o tom bavit, ale že to vlastně nikdo moc neumí.

A že ani neví, jak se mají chovat třeba k dítěti, kterému někdo zemřel, a už vůbec ne, když zemře třeba spolužák. Pak je to samozřejmě velmi komplikovaná věc a neexistují na to žádné metodiky. Zároveň se na to ti pedagogové ani nepřipravují třeba na pedagogických školách, není to součástí přípravy na dráhu pedagoga.

Při vašem rozhovoru s dětmi mě zaujalo, jak jste mluvila o ztrátě domácích mazlíčků. Přijde mi to, že když mají děti tu živoucí bytost každý den u sebe, mají k ní daleko bližší vztah než třeba ke členům rodiny, které nevidí tak často…

To je naprostá pravda. Pro děti je smrt domácího mazlíčka často jedna z prvních situací, kdy se se smrtí setkají. A pokud třeba babičku nevídali tak často, mohou to prožívat daleko citlivěji. Až asi později, ve vyšším věku pochopí, že přece jen králík a člověk mají jinou hodnotu. My jsme vlastně i knížku Špunťa a já (popisuje dětskými slovy truchlení po ztrátě zvířecího přítele, pozn. red.) vybírali právě proto, že se spousta dětí se smrtí během svého dětství nesetká.

Prarodiče třeba zemřou až v pozdějším věku, ale se smrtí nějakého domácího mazlíčka se většinou potkají úplně všichni. A je velmi důležité, aby se s tím děti naučily vyrovnat, protože na základě toho se potom dokážou vyrovnat i s něčím, co je minimálně společensky vnímáno jako závažnější.

Kdo vlastně ty knihy píše? Je to pro autory třeba tak trochu autoterapie? Co je vede k tomu, že píšou o konci života pro děti?

Naše knihy vznikají z toho důvodu, že v určitém okamžiku vzniká společenská potřeba začít o určitých tématech mluvit. A vzhledem k tomu, že o smrti se s dětmi nejenže nemluví, ale ani to neumíme, tak je ta potřeba evidentní. Pár z nich napsala Martina Špinková, která před dvaceti lety Cestu domů zakládala. Například knížka Máváme ti, dědo je o pohřbu. A vysvětluje dětem, co se stane s člověkem, když zemře, tedy v tomhle konkrétním případě, když zemře v domácím prostředí. Že se zemřelý umyje, oblékne do slavnostního oblečení, pak pro něj přijede pohřební služba… No a pak se popisuje, jak vypadá pohřeb.

A opět je to knížka i pro rodiče. Dětem má ukázat, jak to vypadá, a rodičům vysvětluje, že na pohřeb můžou děti vzít, že se toho nemusí bát. Někdy je ta kniha i pomůckou v konkrétní situaci. I naši zdravotníci jezdili do rodin, kde došlo k úmrtí, a bylo tam potřeba děti nějakým způsobem podpořit. Ale je to i o obecnějších věcech, například o tom, že je naprosto přirozené, že někdo vyrůstá a někdo umírá.

A jde to vůbec? Vysvětlit to dětem?

Je to téma, o kterém musíme mluvit. Máme teď třeba knížku Ukolébavka s hurikánem od polské autorky Justyny Wicenty, což je deník maminky, která přijde o dvouměsíčního chlapečka, a tím deníkem se z toho vypisuje. Zrovna teď v pondělí jsme k tomu měli besedu, kam jsme mysleli, že přijdou diskutovat hlavně odborníci. Místo toho přišla maminka, která o miminko přišla před dvěma měsíci. Má ještě tříletou holčičku a řekla nám, že hrdinka knížky prožívá podobně věci a její holčička byla hodně ráda, že si něco takového mohla přečíst.

Podívala se na babičku a řekla: „Ale mami, smrt je přece právě tady. Jako strašidla pod mojí postelí, která tam jsou i nejsou.“ „Ano, to máš pravdu,“ odpověděla zamyšleně maminka. „Musíme věřit, že to všechno má smysl. Jinak by přece nebylo proč ráno vstávat z postele.“ „Nebo proč si hrát,“ vysvětlovala Emilka.

Jsou to témata, o kterých většina lidí nic neví a začnou to zjišťovat až v okamžiku, kdy se jim něco takového stane. A pak zjistí, že se to samé stalo spoustě lidí v jejich okolí, jen o tom nemluví. A kolikrát to třeba ani dětem nikdo pořádně nevysvětlí a ony až do dospělosti pořádně nevědí, že měly sourozence, který zemřel.

Teprve až něco takového prožijete, pochopíte, že to byla chyba. Že ty děti i rodiče o tom potřebují číst, potřebují se dozvědět, jak to řešil někdo jiný. A my právě máme třeba zrovna pro tento případ dvě publikace: Naše miminko zemřelo a Našemu dítěti zemřel sourozenec. Jsou to publikace pro dospělé, pro rodiče nebo prarodiče, kde je návod, jak tuto komplikovanou situaci dětem vysvětlit.

Je asi jasné, že s pětiletým dítětem se budeme bavit jinak než s dítětem dvanáctiletým. Já jsem si ale všiml, že v jedné knížce se píše o tom, že „na druhé straně je to hezké“, jindy, že „smrt je jako duha“, nebo „dědeček hraje v nebi karty“. Takové utěšování mi přijde hodně sporné… I když chápu, že jako zavilému ateistovi mi to ani jinak připadat nemůže. Nemyslíte, že popisovat, jak je to „na druhé straně hezké“, může být trochu na hraně?

My se tomu snažíme vyhýbat a takové knížky jsou spíše výjimkou. Cílem je akcentovat spíš ten přístup, že není potřeba se bát procesu umírání a smrti jako takové. A souhlasím s tím, že by se neměly v knížkách objevovat náboženské podtexty, o což se také snažíme. Ale každý člověk a každé dítě vyrůstají v trochu jiné kultuře a ten přístup bude vždy trochu jiný.

„Ano, ale přišlo si pro ni takové neohrabané světlo s nádhernou vůní ze zahrady, kde přebývají mrtví. A má se tam dobře,“ ujistila maminku Emilka.

Dost knížek také přebíráme z cizích jazyků, hodně z nich je ze severských zemí. Norsko, Dánsko, Švédsko, Finsko… To byla třeba ta O smrti smrťoucí. Seveřani mají k tomuto tématu jiný přístup. Jsou o trošičku dál a téma smrti a umírání se v té jejich literatuře objevuje výrazně častěji než u nás. A pouští se do mnohem citlivějších témat, třeba teď jsme měli knihu pojednávající o situaci, kdy zemře miminko při porodu – co dělat, jak to vysvětlit sourozencům… Oni se těch témat vůbec nebojí.

Jak se vlastně mohou k vašim knížkám lidé dostat?

Kromě e-shopu máme knížky normálně v distribuci, takže v jakémkoliv běžném knihkupectví. Pak máme dva dobročinné obchody, jeden je u Vltavské, v Bubenské ulici a jeden je na Bělohorské na Břevnově. A tam právě prodáváme všechny naše knížky. Zároveň objíždíme různé festivaly a knižní trhy. Teď jsme byli na Světě knihy a Knihexu, jedeme do Mikulova, kde je festival dětské knihy Knihopásek. Musím říct, že máme velmi pozitivní zkušenosti. Lidé už znají jak nás, tak naši produkci.

Co se škol týče: dříve jsme jezdili občas na besedy, teď je cílem v rámci evropských grantů v období příštích dvou let připravit skupinu lidí, kteří by měli školit pedagogy v tom, jak s dětmi ve školách o tomto tématu mluvit. K tomu máme knížku Slon v pokoji. Její název odkazuje na britský idiom „elephant in the room“, který popisuje obtížnou situaci, o které lidé nechtějí moc mluvit, i když by měli.

Protože když o tom mluvit budou, tak se ten slon začne zmenšovat. V té knize jsou i odkazy na naše weby, kde máme vzorové hodiny a e-learning. I tam se mohou pedagogové podívat a pak s dětmi ve své hodině cíleně pracovat. Zároveň ta knížka dává i návod na to, co dělat, když třeba dětem zemře spolužák nebo učitel. Jak s tím pracovat, že je dobré mít připravený nějaký rámcový plán ze strany ředitelství, zároveň tam jsou také odkazy na instituce, například na různé krizové linky nebo neziskovky, které v tomto mohou poradit. A to jak krátkodobě, tak dlouhodobě.

Nakladatelství Cesta domů funguje dvacet let. Za tu dobu máte určitě spoustu příběhů a zpětné vazby jak od lidí, kteří se o umírající starají, tak od těch, kteří se sami ocitli na konci života. Na kterou reakci nebo zpětnou vazbu nejraději vzpomínáte, která pro vás byla nejcennější?

Konkrétní situaci vám neřeknu, jsou to velmi citlivé osobní věci. Máme ale velmi dobré reakce například u knížky Když dinosaurům někdo umře, což je taková naše základní knížka. Tu si od nás třeba berou krizové intervenční týmy, například i policie nebo hasiči, kteří zasahují u krizových situací. Pak máme spoustu lidí, kteří opravdu z nějakého důvodu mají ty naše knížky rádi, takže přijdou třeba na ten knižní trh a teď ukazují: Tuhle mám, tuhle mám, tuhle mám… A tuhle nemám, tak tu si koupím. Protože je prostě chtějí mít.