fbpx

S Denisou Mlčochovou z organizace Cesta domů o tom, proč se není třeba bát smrti ani pomoci umírajícím

Zveřejněno: 19. 12. 2018

Říká se, že smrt je přirozenou součástí života, málokdo ji tak však doopravdy bere. Zatímco dříve lidé umírali doma mezi blízkými, dnes více než polovina lidí končí svůj život v nemocnicích či domovech důchodců. Přitom téměř 80 % dotázaných si podle průzkumu STEM/MARK pro organizaci Cesta domů přeje zemřít doma. K tomu, aby bylo toto přání vyslyšeno, pomáhají právě hospicová zařízení a organizace, které umožňují péči o nevyléčitelně nemocné a umírající v jejich přirozeném prostředí. Nabízí podporu nejen jim, ale i jejich blízkým.

Denisa Mlčochová v Cestě domů pracuje jako kmenová lékařka. Přestože se podle svých slov stará především o zdravotní služby, zná své pacienty a ví o jejich potřebách. A někdy i posledních přáních. Právě o těchto „věcech“, které by nám měly být přirozené a blízké, ale nejsou, jsme se bavily.

Jaký je podle vás pohled společnosti na umírání? Je smrt stále tabu?

Z mého pohledu se to mění. Téma smrti a otázka, jak a kde zemřít, je stále aktuálnější, společnost v tomto dospěla. Velkou roli hrají i média, která berou otázky konce života vážně.

Často se mi zdá, že to, jaký život kdo žil, hodně odráží to, jak umírá.

A pak zcela objektivně i Cesta domů. Pamatuji si už z dob studií medicíny, že to byla organizace, která ve mně zájem o tuto tématiku probudila.

Vybrala jste si na první pohled nelehkou práci s umírajícími... Co vás na ní nejvíc zajímá?

Vlastně všechno – od komunikace s nemocným přes práci v týmu až po specifickou medikaci a potřeby umírajících. Výjimečné je to právě v tom, že se jedná o závěr života. Lidé většinou odhodí všechny své masky a jdou až k dřeni sebe samých. Často se mi zdá, že to, jaký život kdo žil, hodně odráží to, jak umírá.

Vážně nemocní lidé asi kromě fyzických potíží řeší i ty psychické...

Určitě, psychické potíže v životě s nemocí hrají velkou roli. Ať už se jedná o úzkost, strach, depresi nebo existenciální otázky a z nich plynoucí obavy. Ani bolest nemá jen rozměr fyzický, může být stejně tak psychická.

Jak psychicky náročné je naopak s těmito lidmi komunikovat?

Záleží na konkrétní situaci, někdy to psychicky náročné je. O to víc je nutné znát sám sebe, své hranice, emoce a neustále na sobě v tomto směru pracovat. Je velmi obtížné poskytovat psychickou podporu bez porozumění vlastnímu životu.

K čemu své životy pacienti nejčastěji směřují, když už není možné se upínat na léčení nemoci?

Někteří se obracejí ke stopám, které na tomto světě zanechali, a pojímají smrt jako završení života nebo směřují vertikálně. Jiní se uzavírají a zlobí se na svou nemoc.

peliativni pece 760051333

Je velmi obtížné poskytovat psychickou podporu bez porozumění vlastnímu životu, říká Denisa


Jsou i pacienti, kteří dokončují díla, která mají rozdělaná, a vyslovují dosud nevyřčené věci. Někdy ale pacienti bojují až do poslední chvíle a věří, že se stane zázrak a na jejich onemocnění se najde lék.

O čem nejčastěji lidé v závěru života přemýšlejí? Čeho třeba litují?

Myslím, že lidé nejčastěji přemýšlejí a reflektují to, jak žili své životy. Někdy se ale stane, že na to nemají sílu, pak se jen soustředí na přítomný okamžik a třeba jen na to, aby se jim dobře dýchalo nebo pohodlně leželo. Co se týká lítosti, je to tak niterná a specifická věc každého člověka, že si ji netroufám zobecnit.

Přemýšlejí vaši pacienti o náboženských otázkách?

Mnozí samozřejmě ano a u většiny to pramení z jejich předchozí víry. Jsou ale i lidé, kteří se s vírou potkávají až v těžké nemoci.

A co s nimi dělá prostředí jako takové? Předpokládám, že většina lidí si asi přeje umírat doma...

Ano, vyplývá to i z výzkumů veřejného mínění, podle kterých si v domácím prostředí přeje umírat až 78 % dotázaných. Podle údajů ÚZIS však ze 107 750 zemřelých v roce 2016 zemřelo přes 65 % lidí na nemocničním lůžku či lůžku následné péče.

Pro pacienty je důležité nemít bolesti, být v čistotě, rozloučit se s důležitými lidmi, mít vypořádané finanční záležitosti, zachovat si důstojnost, ale třeba i smysl pro humor.

V  domácím prostředí zemřelo 20,9 % lidí, ale velká část z  nich zemřela náhle a „neočekávaně“. V  lůžkových hospicích to bylo asi 2,5 % nemocných a v péči mobilních hospiců jen asi 1,5 %.

Mají umírající ještě další specifické potřeby?

Tady bych použila výsledky studie z roku 2009, které se shodují i s mými zkušenostmi. Pokud uvedu ty hlavní, pak je pro pacienty důležité nemít bolesti, být v čistotě, rozloučit se s důležitými lidmi, mít vypořádané finanční záležitosti, zachovat si důstojnost, ale třeba i smysl pro humor.

denisa mlcochova 3 foto jan silar

To, že hospic znamená úplný konec, je fáma, říká Denisa Mlčochová


Jak by s umírajícím člověkem měli rodinní příslušníci komunikovat?

Vždy je důležité vědět, co si přeje sám nemocný, a od toho komunikaci odvíjet. Často rodinám říkám, že jsou to ony, kdo znají nemocného a jeho potřeby nejlépe a vědí tedy, jak s ním nejlépe mluvit. Pravdou ale je, že se někteří blízcí bojí komunikovat o závažnosti nemoci, mají strach, že tím nemocného zbytečně zatíží. Přitom většina pacientů o vážnosti svého stavu ví. I výzkumy ukazují, že nemocný si přeje znát pravdu ve více než 90 % případů.

Je ale paliativní péče v domácím prostředí finančně dostupná?

Ano. V případě mobilního hospice Cesta domů, kde pracuji, činí příspěvek nemocného 200 korun na den péče. Letos navíc došlo ke změně úhrady zdravotní části naší péče pojišťovnami. V současné době tuto část, po zařazení nemocného na základě předem daných kritérií, hradí všechny pojišťovny.

Denisa Mlčochová

Studovala 3. LF UK, profesní dráhu začínala na interním oddělení Ústřední vojenské nemocnice, v roce 2015 atestovala z všeobecného praktického lékařství, v roce 2018 z paliativní medicíny. Pracuje v obou oborech. Je v psychoterapeutickém výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Nejdůležitější je pro ni rodina a přátelé. Radost jí dělá flamenco, horolezectví a příroda.

Příspěvek od nemocného se potom sníží na 100 korun na den, a pokud zařazen není, zůstává původní částka. V momentě, kdy by pro někoho bylo i tohle dost, lze žádat o prominutí celé sumy. Mimochodem, komplexní hospicová služba obsahuje i další složky, na které je stále třeba získávat prostředky z darů a grantů.

V jakých případech byste péči o umírajícího v domácím prostředí nedoporučila?

V momentě, kdy je nemoc hodně pokročilá a umírající nemá nikoho, kdo by pečoval. Nebo v okamžiku, kdy rodina od počátku udává, že se z jakéhokoliv důvodu doma starat nemůže.

Jsou nějaké časté fámy, které o paliativní péči kolují?

Ano. Třeba, že hospic znamená úplný konec a je jen pro bohaté nebo pro věřící. Nebo že lidé nechtějí slyšet špatné zprávy a chtějí žít co nejdéle. A taky, že opioidy, tedy silné léky na bolest, zkracují život a dávají se jen umírajícím.

Jak se poté, co jste začala pracovat v paliativní péči, změnil váš osobní postoj ke smrti a umírání?

Smrt je pro mě přirozenější, méně vzdálená. Ráda bych řekla, že vědomí smrti je pro mě katalyzátorem vývoje, ale pravda je taková, že někdy se v mém životě odrazí a jindy ne. Co se ale pro mě stalo hmatatelné díky umírání našich pacientů a za co jim jsem nesmírně vděčná, je to, co popsal Viktor Frankl: „Smysl života vyplyne mnohdy až na smrtelné posteli.“

Související…

Rozhovor: Senioři mají leckdy pestřejší sexuální život než myKdo má šanci pomáhat, neměl by ji promarnit, říká Taťána Gregor BrzobohatáDopřejte si skvělou terapii. Jako dobrovolník v nemocnici

To ale předpokládá, že jsme během života dostatečně rozpoznali smysl konkrétních situací, pochopili výzvy a uskutečnili je. Umírání je tedy pro mě často mnohem více o životě než o smrti.

foto: Jan Šilar, Linda Tichotov, zdroj: Cesta domů

Galerie

Tipy redakce

Globální oteplování: Nejdůležitější fakta a kde se vzal český skepticismus

Globální oteplování: Nejdůležitější fakta a kde se vzal český skepticismus

Řada českých publicistů i vědců se v poslední době vyjadřuje s pochybami o...

S Tomášem Zimou o roce 2050: Snad nás technika neodlidští a planeta unese

S Tomášem Zimou o roce 2050: Snad nás technika neodlidští a planeta unese

Přiznám se, že jsem tu od promoce nebyl. Tedy nějakých patnáct let. V Karolinu to...

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z jeho akce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z jeho akce

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.