fbpx

Zveřejněno: 13. 3. 2017

Rodíme se kompletní. Nazí na tento svět přijdeme a nazí z něj i odejdeme. Odneseme si s sebou jen to, co jsme zde zažili a co jsme se naučili. Nepromeškejme proto ani jediný okamžik, který máme k dispozici - život se má žít, nikoliv přežít. Máme omezený čas a záleží jen na nás, jak s ním naložíme.

shutterstock 446686336
Už v momentě vzniku nového života si s sebou neseme všechny potřebné informace k tomu, jak být šťastní. Představuji si to jako takový malý příruční kufřík, do kterého jsme si zabalili celou svou identitu: naše jedinečné vlastnosti, dovednosti, tělesnou konstituci, předchozí zkušenosti, geny našich rodičů a také kouzelnou knihu, ve které je napsáno, kým se máme stát a čím máme obohatit svět.

Toto všechno někde uvnitř sebe stále nosíme. Jako malí jsme s tím dokonale v souladu - procvičujeme obvykle záměrně nejvíce ty činnosti a dovednosti, které nás baví, protože nám byly dány. Projevujeme své vlastnosti, hledáme si podobné kamarády, máme svá vysněná povolání. Do určité chvíle jde vše dobře, hrajeme si, naplňuje nás to a jsme na světě rádi, protože můžeme být sami sebou.

Jenže pak se to obvykle nějak pokazí - začínáme zjišťovat, že okolí má jiné představy a že po nás chce, abychom se změnili. Rodina, škola, kolektiv a společnost nás začnou formovat k obrazu svému a my se jim obvykle moc snažíme vyhovět, aby nás přijali. Máme strach být odlišní, protože tolik potřebujeme jejich lásku... Postupně zapomínáme na ten kufřík, který jsme si s sebou přinesli, i na to, že to, jací jsme, přesně odpovídá tomu, kým se máme stát, a že to je záměr.

shutterstock 578490235

Začneme chtít být spíše jako ti druzí a svou přirozenost schováváme za různé masky. Časem už ani nevnímáme, kdy hrajeme nějakou roli a kdy jsme opravdu sami sebou, protože hrají všichni - lidský svět je jedno velké divadlo. Jenže pokaždé, když sebe sama popřeme, vznikají nám jizvy na duši. Čím více jich máme, tím více se vzdalujeme svému štěstí, uzavíráme svá srdce a často už pak jen plníme přání a žijeme životy druhých lidí.

Postupně zcela uvízneme v koloběhu každodenních událostí a přestaneme tvořit. Nevyužíváme-li svůj potenciál a popíráme-li sebe sama, začneme dostávat od života různé „výstrahy“, abychom si uvědomili, že jsme sešli ze správné cesty. Máte-li ve svém životě něco nevyhovujícího, zamyslete se, z jakého důvodu dostáváte „výstrahu“.

Podněty přicházejí v podobě nemocí, nehod, vztahových problémů, úrazů a jiných nepříjemných komplikací - snaží se nás přimět k zamyšlení a ke změně. Pokud je ignorujeme, postupně zvyšují svou intenzitu, abychom je v určitý moment zkrátka už museli zaregistrovat.

shutterstock 577216762
Jestli jste už na svůj kouzelný kufřík pod tíhou života zapomněli, nečekejte na žádnou další „výstrahu“ a zkuste do něj znovu alespoň trochu nahlédnout - stále je tam schovaný a čeká, až ho otevřete. Vzpomeňte si, co vás nejvíc baví, co vám jde, jaké máte výjimečné vlastnosti a co vás činí šťastnými.

Hrajte si bezstarostně jako malé děti a nebojte se být sami sebou. Jakmile to uděláte, začnou vám ze života mizet problémy, protože už nebude potřeba žádných dalších „výstrah“ k návratu na správnou cestu.


Každý máme jiný životní úkol a to, že jsme odlišní, je správné - dohromady to do sebe totiž úžasně zapadá :-) Příroda je dokonalá. Vůbec nepotřebujete hromadit znalosti a informace z vnějšího světa ani není nutné někoho napodobovat - vše podstatné je totiž ukryto v tom malém kufříku - ve vašem srdci. 

Čeká tam na svou chvíli. Otevřete ho a ukažte světu, kdo opravdu jste a jaký je váš skutečný potenciál. A neodkládejte to, protože mnoho lidí čeká na to, co máte a umíte jen vy. 

Foto: Shutterstock

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...