Pátek Karla Křivana: Roboti už jdou, roboti už tady jsou

Spokojeně jsem se rozvalil na zadních sedačkách tramvaje, která byla o prázdninách příjemně volnější, a četl si, když přistoupil můj známý, katolický kněz. Diskuse se stočila k papírovým knihám, které máme oba raději než jejich digitální verze, a pak obecně ke změnám v médiích a k médiím samotným. A světe, div se, k umělé inteligenci.

Vlastně to takové překvapení nebylo. Využívání AI je v poslední době téma každého trochu delšího rozhovoru jak s klienty, tak s kolegy a kamarády. Ale od katolického kněze přeci jen hned nečekáte upřímnou radost z využívání možností nových technologií. Za to mohou předsudky a stereotypy, které jsou v nás nebezpečněji uložené více, než si přiznáváme, a mají pak fatální vliv na naše rozhodování i v jiných případech, ale o tom jindy.

Kázání s AI

Vyprávěl mi, jak mu umělá inteligence pomáhá při přípravě na kázání. Také jsem přidal svoji trošku do mlýna, jak mi neznámý pomocník z digitálního světa ulehčuje moji neoblíbenou činnost, a to přípravu prezentací.

Můj kamarád řemeslník se o svoji práci bát nemusí. Zato my, kteří jsme se domnívali, že umíme jedinečně skládat slova za sebou tak, aby dávala smysl a příležitost k fakturaci, zjišťujeme, že zas tak úžasní nejsme.

Přes vánoční volno jsem ostatně přelouskal populární knihu Leoše Kyši Syndikát, která naznačuje jednu z variant, jak by se to celé bujení kolem umělé inteligence mohlo zvrhnout. Inu, „roboti už jdou“, jak zpívala jedna populární kapela. K našemu překvapení ovšem neohrožují pracovní místa jen v jednotvárných manuálních oborech, ale především ve zdánlivém bezpečí dosud přežívajících kreativních činností.

Ne modré, ale bílé límečky jsou na odpis. Můj kamarád řemeslník se o svoji práci bát nemusí. Zato my, kteří jsme se domnívali, že umíme jedinečně skládat slova za sebou tak, aby dávala smysl a příležitost k fakturaci, zjišťujeme, že zas tak úžasní nejsme, když onen superrychlý pomocník plodí jednu hlášku za druhou. A to nemluvím o vizuálních schopnostech našich nových nečlověčích kolegů.

Člověčí hodnota

Spisovatel Leoš Kyša v rozhovoru o své knize v České televizi mimo jiné řekl, že umělá inteligence nás nutí přemýšlet nad tím, kde je vlastně hodnota člověka. Mysleli jsme si, že jsme jediní na planetě, kteří dokážeme tvořit. A najednou jsme sami vyvinuli cosi, co je schopné vytvářet solidní průměrný výkon, který dosud podával kdejaký kreativní tým reklamních agentur a marketingových oddělení. Jestli ještě ne zcela nyní, tak za pár měsíců jistě. A samozřejmě nejen v komunikaci.

Právě o tom jsme si povídali cestou tramvají s katolickým knězem. Mnozí z nás zjistí, nebo už zjistili, že vlastně nejsou ničím výjimeční, jedineční, když ho to digitální něco dokáže zcela nahradit. A to ne v činnosti fyzické, což jsme od robotů očekávali, ale dušení.

K čemu tu budeme

Já vím, že můj digitální parťák nic netvoří, ale vyhledává a seřazuje. Jenže většina lidí nejsou žádní Kyšové. Věřili jsme, že náš mozek je něco, co nám dává schopnosti, jaké nikdo jiný na planetě nemá. K čemu tu ale budeme, pokud se ukáže, že AI zvládne naši práci. Sice třeba nudněji, bez fantazie a představivosti, ale uspokojivě a nesrovnatelně rychleji a levněji.

Umělá inteligence je novou šancí pro naše šedé buňky mozkové, na které s tak roztomilou vášní spoléhal Hercule Poirot. Máme další konkurenci. Musíme znova objevit cestu ke skutečné tvorbě do hloubky našich myslí, srdcí a duší, což jsou věci spojené a tajemné.

To hmatatelné dokáží technologie zvládnout lépe. Ke skutečné podstatě moudrosti máme stále blíže my. Záleží, budeme-li mít odvahu onen nulami a jedničkami nepopsatelný svět prozkoumávat, a jestli jsme nezlenivěli už natolik, že za umění budeme považovat něco, co se objeví na naší obrazovce po zadání „chci obraz Prahy jako od Picassa“. Brzy uvidíme, zda stále vnímáme a dokážeme ocenit rozdíl mezi zábleskem jedinečné geniality a její imitací. To rozhodne o další budoucnosti tvora jménem člověk.