S Martinou Ptáčkovou se znám už od roku 2018, kdy nám tehdy ještě neznámá blondýnka zavolala do Flowee, jestli nechceme napsat o jejich klubu, kde učí děti sebeobraně a bojují proti šikaně. Článek tehdy vyšel, a za těch skoro sedm let se udála spousta věcí. Stala se poradkyní prezidenta Petra Pavla, také vyslankyní dobré vůle ministerstva vnitra, založila projekt Šikana do klece, účinkovala ve StarDance, vede oddíl sebeobrany pro všechny věkové kategorie, jako ženský vzor vystupovala na konferenci Flowee Nad skleněným stropem a mimo jiné už tři roky pracuje pro Národní bezpečnostní úřad, čímž mě na začátek rozhovoru naprosto uzemnila. „A to je správně, že ses to nikde nedočetl,“ usmívá se drobná blondýnka. „Ono to není úplně žádoucí, aby to bylo veřejně známé. Ale když jsem začala ve StarDance, tak jsme se dohodli, že to už pustíme ven.“
Co vlastně obsahuje práce takové analytičky u NBÚ? Můžeš to vůbec říkat?
Jen velmi obecně. Pracujeme s informacemi a vyhodnocujeme je. Staráme se o to, aby se nikdo nepovolaný nedostal k utajovaným informacím. Kdyby se tak totiž stalo, mohli bychom být v maléru my všichni. Jejich vyzrazení by mohlo způsobit České republice vážnou újmu, narušení vnitřního pořádku a bezpečnosti ČR, značné škody, vážné zvýšení mezinárodního napětí apod. Ve zkratce sbíráme data, analyzujeme je a vyhodnocujeme. Ochrana utajovaných informací ale není jen o tom, aby se někomu nevhodnému nepředal důležitý spis, ale třeba i v tom, aby se nikdo nedostal do trezoru, ve kterém se spis skladuje. NBÚ se tak například soustřeďuje i na testování a certifikaci různých bezpečnostních aspektů, od mechanických zábran přes zabezpečovací systémy až třeba po zařízení proti odposlechu. Je to spíš takové poslání než práce. Máme tu skvělý kolektiv a práce u nás rozhodně není žádná nuda. Každý den je jiný, a pokud máte zájem o bezpečnostní problematiku a jste spolehliví, určitě pojďte k nám. Navíc budete mít skvělou kolegyni (mě). To je samozřejmě legrace.
Jak jsi na tom s novoročními předsevzetími? Daří se ti je plnit?
Já si dávám předsevzetí pořád! Každý rok si píšu seznam, co bych chtěla udělat, všechny ambiciózní plány, jak budu úžasně trénovat… začala jsem 1. ledna, a hned druhý den jsem to porušila a byla jsem z toho hrozně vystresovaná. Prostě jsem zaspala, přišla pozdě do práce, takže prostě propadák.
Princezna bojovnice při rozhovoru pro Flowee
Z toho si nic nedělej, podle výzkumů poruší novoroční předsevzetí asi 95 procent lidí. Nejčastěji se to týká cvičení, proto jsou po Novém roce přeplněné tělocvičny (a v únoru zejí prázdnotou). Jak je to ve vašem gymu?
Naprosto stejné. Akorát v našem oddílu je spousta malých dětí, takže tam si spíš dávají předsevzetí jejich rodiče. Čtyřletí caparti si většinou předsevzetí moc nedávají.
To mě vždycky fascinovalo, když rodiče dají malé děti na sport, který zní podobně výhrůžně jako hand-to-hand combat, grappling, box… to není zrovna něco, čemu by chtěli vystavovat děti.
Mně se hrozně nelíbí, jak jsou tady bojové sporty prezentované. Vypadá to, že je to záležitost vymletých hlav, které se chtějí prát a mají rády násilí. To se mi velmi nelíbí. Já přitom násilí nemám vůbec ráda.
View this post on Instagram
Ale to přesně musíš oddělovat. Je to sport, má to pravidla a pereš se tam dobrovolně. Ale nesmí to jít přes přesně stanovené hranice. Já nesnáším, když někdo ubližuje slabším v reálném životě. Nemám ráda krev a ani filmy, kde jí je moc. Dlouhodobě s bráchou podporujeme projekty proti šikaně, teď třeba jsme dělali kampaň se Spartou…
Stalo se ti někdy, že jsi musela bojové schopnosti použít v reálném životě?
Když mi bylo 18, tak mě na zastávce otravovali nějací opilí kluci. I dnes, když jedu domů z tréninku, tak na mě občas někdo něco pokřikuje. Není to příjemné, ale zatím to vždycky skončilo dobře.
Když jsme se potkali poprvé, což bylo v roce 2019, tak jméno Martina Ptáčková neznal téměř nikdo. Dneska tě zná opravdu hodně lidí. Jak se ti proměnily priority?
Upřímně řečeno, těch vlastních sportovních už moc nemám, nezáleží mi na tom, jestli vyhraju další turnaj nebo titul. Ani nechci vyhrát StarDance, toho jsem si užila jednou a stačilo a každý tam může být jen jednou. Vždycky jsem ale chtěla mít svůj sportovní tým, o který se budu starat. A to se mi snad daří, jsme druhý nejúspěšnější klub v České republice. Několikrát jsme uspěli na mistrovství světa juniorů a to beru jako větší úspěch, než kdybych vyhrála sama. Jinak já mám takovou knížku, do které si ty cíle zapisuju.
Já si ty „juniory“ moc dobře pamatuju… zvláště tu o tři hlavy menší slečnu, která mi při sparringu málem ustřelila hlavu!
(smích) No prostě jsme tě chtěli zbít! A klidně to můžeš vyzkoušet znovu, jen je to trochu složitější – zatímco dřív jsme měli jeden trénink pro veřejnost přes týden a dva v neděli, teď jich je v neděli osm.
Ty jsi byla i dříve ambasadorkou nejrůznějších projektů, vyslankyní dobré vůle, často tě dávali za příklad úspěšné ženy, říkalo se „princezna bojovnice“…, jak moc to člověku stoupne do hlavy?
Myslím, že vůbec. Držím se pořád při zemi. Vážím si toho, když mi někdo řekne, jak jsem dobrá, ale asi nejvíc ze všeho pro mě znamená, když mě za něco pochválí táta. To je pro mě nejdůležitější. Jinak pořád mám vlastně pocit, že jsem na začátku, občas s tím až bojuju: říkám si, že bych měla být už dál a jinde. Takže ono je to spíš naopak. Ale já to takhle mám.
Martina Ptáčková a její tým
Jak se člověk vlastně dostane ke StarDance? Jako vyslankyně dobré vůle ses přihlásila na výběrové řízení a vybrali tě, bylo to tak podobně i s televizním tancováním?
Do televizních soutěží se pořádají pravidelně velké castingy, o StarDance se ale říká, že je to jediná soutěž, kde tě opravdu musí někdo vybrat předem. Mně tehdy napsala producentka StarDance na jnstagram, jestli se nechci zapojit. A já nejdřív absolutně nechápala, co po mně chtějí, protože já ten pořad předtím nikdy neviděla. Myslela jsem si, že se snad spletli, a když jsem zjistila, že se jedná o tancování, tak se mi do toho nechtělo. Upřímně řečeno, trochu jsem se bála. Ale pak jsem řekla ano, protože jsem věděla, že by mi to bylo líto. To bylo někdy před rokem. Půl roku to byla legrace, ale opravdu jen půl roku.
Pak předpokládám, že začalo přituhovat. Kolik času ti taková soutěž vlastně zabere?
Všechen čas, absolutně všechen. Toho půl roku jsme byli zavření ve zkušebně, občas jsme natáčeli nějakou znělku, úvodní seznámení v dubnu, ale prvního srpna to všechno začalo naostro. A až do poloviny října, kdy byl první večer, byla tvrdá příprava. Tehdy jsem chodila na zkrácený úvazek, čtyři hodiny do práce a čtyři hodiny tancovat. A když začala ta soutěž, tak to bylo ještě těžší. V sobotu byl přenos, v neděli jsme měli volno, protože ze začátku to byl jen jeden tanec až do pátého kola. Když začaly dva tance, jeden společný a jeden náš, tak jsme trénovali každý den, i v neděli. A to je hrozně málo času, naučit se dva tance. V neděli jsme dávali dohromady choreografii, pondělí úterý středa jsme měli na trénink a ve čtvrtek už jsme to museli umět. Ty poslední dva měsíce jsem už nechodila do práce vůbec, protože to prostě nešlo. Já jsem si původně vzala zkrácený úvazek do prvního večera, protože jsem si byla naprosto jistá, že vypadneme hned v prvním kole. A nakonec jsme tam vydrželi do devátého, před finále.
Co tě na tom všem nejvíc překvapilo? Fyzická náročnost předpokládám, že ne...
Upřímně řečeno, trénink bojových sportů je pro mě náročnější. Co mě ale překvapilo, tak to, že ke konci už jsem měla zažité určité taneční principy nebo návyky. Když byl první trénink v srpnu, tak jsem si myslela, že to skončí tím, že se s Dominikem navzájem pozabíjíme. Potom ale po těch pěti měsících to tělo začalo brát už jinak. Ke konci už jsem se ty dva tance učila daleko jednodušeji než na začátku. Překvapilo mě, že všechno se dá naučit.
Jde o to jen vytrvat, což je takové hezké přemostění k těm předsevzetím, o kterých jsme mluvili na začátku. Pokud chceš něco na sobě změnit, musíš to dělat dlouhodobě. Což většinou lidem nejde, proto má více než polovina Čechů nadváhu.
Co se nadváhy týče, většinou to dělá jídlo – všeho je všude dost, můžeme si dát, na co máme chuť, ale neděláme to pravidelně. Já sama jsem toho příkladem, ráno často vyrazím bez snídaně, pak si dám narychlo oběd, odpoledne si dá člověk bagetu na benzínce a večer je člověk rád, že je doma, a sežere, na co přijde. Pravda je taky v tom, že nic není hned, musíš prostě vydržet. Já jsem na začátku neuměla tančit, a dnes si dělám legraci, že když jsem zvládla šaškovat s cha-chou a jivem před celým národem, tak už zvládnu všechno v životě.
foto: Profimedia, Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
