fbpx

S dvaadvacetiletou mistryní světa v kickboxu a jejím bratrem o tom, kdy je nejlepší začít se sebeobranou, jak skloubit vrcholový sport a práci a také o tom, jak vypadá sebeobrana nevidomých

Zveřejněno: 5. 12. 2019

Není zrovna pravidlem, že by oba sourozenci dělali stejný sport. Martina a Josef Ptáčkovi to tak mají. Dvaadvacetiletá blondýnka studuje diplomacii a pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí, její osmnáctiletý bratr studuje právo. Martina ovšem nežije jen diplomacií. Je také sedminásobnou mistryní světa v kickboxu a nedávno získala černý pásek v hand-to-hand combatu, tedy boji jeden na jednoho nebo taky jedna na jednu. A osmnáctiletý Josef kromě studia práv také spolu s Martinou vede kurzy dětské sebeobrany.

„U mě to nastartovala šikana ve škole, tak mě rodiče dali v osmi letech na bojové sporty, abych se dokázala bránit,“ říká Martina. „Někdo je šikanovaný ve škole, mě šikanovala doma ségra,“ vtipkuje Josef. Bavili jsme se hlavně o tom, co je na bojových sportech v dnešní době atraktivního a proč by se jim měly věnovat děti víc než soubojům na videohrách.

Podle mnohých probouzí bojové sporty v dětech agresivitu…

Josef: Hodně záleží na výchově. Když jsem něco zkusil doma, tak jsem dostal přes držku od taťky, a to doslova. Rozhodně nemám nos nahoru, jsem realista.

Martina: Jasně že je v bojových sportech agresivita, ale převažují tam jiné vlastnosti – například respekt, disciplína, úcta k soupeři...

S kterým bojovým sportem jste začínali?

M: U mě to bylo americké karate, kickbox a klasický box. Pak jsem k tomu přidala boj na zemi, takže různé porazy a škrcení. To už mě potom začal učit brácha.

ptackovi kluci

Začít s bojovými sporty můžou už i děti


J: Já jsem původně začínal s japonským sebeobranným systémem jiu-jitsu. Učili jsme se třeba, jak se bránit, když vás chce někdo shodit, když vás chce bouchnout… Pak jsme se rvali na zemi a to se mi hrozně líbilo. Do dnešní doby jsem vyzkoušel dvanáct bojových sportů, jako třeba sambo, sumo… Teď zkouším krav magu a grappling.

Začali jste oba v osmi letech, čili je to deset, respektive čtrnáct let. To je vlastně víc než polovina vašeho života…

M: Když jsem začínala, tak nikdo nepředpokládal, že v tom budu pokračovat. Všichni říkali, že to ani není vhodné pro holku. A taky mi to ze začátku nešlo, takže mi dalo strašnou práci, abych zvládla to, co ostatní děti zvládaly běžně. Musela jsem makat víc než ostatní. Vždycky když něco dělám, tak se ale snažím, aby to mělo nějaký smysl. Teď už mě to baví, stala se z toho součást života.

Kdy se ze zábavy stala životní filozofie?

M: Když přišly první závody v kickboxu, to mi bylo nějakých třináct a brala jsem to pořád jako srandu. Pak jsem začala jezdit na mistrovství republiky, různé mezinárodní závody, a když jsem v šestnácti vyhrála  v Innsbrucku světový pohár, došlo mi, že už to asi budu muset dělat pořádně.

V kolika letech je dobré s bojovými sporty jako takovými začít?

J: Člověk může začít už jako malinký, ideálně atletiku nebo gymnastiku. Když bude někdo neohebný a nebude mít atletickou průpravu, bude to mít v bojových sportech těžší.

M: Přesně tak, nejlepší je začít se základy pohybu obecně a bojové sporty přidávat. Třeba od pěti let. Rozdíl je také v tom, co od toho očekávají děti a co ambiciózní rodiče.

Vy sami trénujete i děti… Jak k tomu přistupujete?

J: Rozhodně je neučíme, aby šly a na někoho zaútočily. Měly by se hlavně umět bránit, když je někdo napadne. Nebo by měly umět ochránit slabší a zastat se jich.

M: My sami nemáme násilí moc rádi...

Co vlastně děláte kromě bojových sportů?

J: Studuju práva.

M: Já pracuju na Ministerstvu zahraničních věcí, jsem vyslanec dobré vůle. S bráchou jsme pořádali charitativní projekty pro ženy a děti, dělali jsme třeba olympiádu mládeže v rumunském Banátu...

Co dělá takový vyslanec dobré vůle?

M: Je to čestná funkce, kdy reprezentuji Českou republiku v zahraničí na různých jednáních. Teď třeba na summitu NATO…

A co doma v Česku?

M: I tady tu funkci umíme naplnit. Učíme třeba bojové sporty nevidomé.

ptackovi 3

Martina a Josef trénují v tělocvičně v Horních Počernicích


J: Tihle lidé jsou úplně jinak vděční – on si každý řekne „nevidí, nemůže se bránit“. Samozřejmě pokud poletí rána, tak má problém se ubránit polovina lidí, kteří zrak mají. Ale ono je to fakt skvělé, třeba když je začneme škrtit a oni se snaží něco vymyslet..

Použili jste někdy bojové umění v běžném životě?

M: Jakože bych musela někomu dát přímo přes hubu, to úplně ne. Spíš jsem občas někoho strčila nebo postrašila. Vždycky je lepší nehrát si na superhrdinu a od konfliktu odejít. Člověk nikdy neví, co má útočník v hlavě, jestli má nějakou zbraň.

Bojové sporty jsou dnes na vzestupu, MMA přitahuje obrovské davy lidí. Jak se díváte na celý ten mediální cirkus kolem toho? Vy sami trénujete ve skromné tělocvičně v Horních Počernicích…

J: Je fajn, že sport je v České republice na vzestupu, a je úplně jedno, jestli je to MMA, jestli je to fotbal nebo tenis… Prostě podpora sportu by podle mě měla být hlavně pro ty nejmenší z nás, protože ti jsou naše budoucnost. Ať si to jdou lidé vyzkoušet, než aby se jen koukali. Každý ví, co je to fotbal, ale kolik lidí ten fotbal hraje?

M: Mně se hlavně nelíbí a myslím, že mluvím i za bráchu, že ta show ten sport trochu i degraduje. Chápu, že trash-talk před zápasem lidi přitáhne, ale podle mě to do sportu nepatří. Člověk může být vzor i v okamžiku, kdy se chová normálně. Když je člověk „dobrej“, tak k tomu show nepotřebuje.

Na svůj věk jste toho, Martino, dokázala ve sportu opravdu hodně. Jaké máte ještě cíle?

M: Je těžké něco vyhrát, ale ještě těžší to obhájit. Soupeři vás znají, vědí, co od vás mají čekat, a je to čím dál tím těžší. Jde o to, aby člověk neusnul na vavřínech, „vychechtanej“, že něco vyhrál. Je pravda, že všechno, co jsem ze světových pohárů a podobných akcí chtěla, tak jsem si už splnila. Ale mám ještě jiné cíle, chtěla bych se naučit další druhy sebeobrany. Těch stylů a možností je strašně moc a čím víc se jich člověk učí, tak tím víc zjišťuje, že je úplně na začátku, že nic neví. My ty závody vlastně tolik rádi nemáme, je to spíš povinnost.

Závody jsou povinnost?

M: No, my to tak máme, my se v tom nevyžíváme, v těch závodech...

J: Lidi potřebují něco vyhrát, aby si něco dokázali. Já si něco dokazovat zase tak moc nepotřebuju. Já jsem vyhrál čtyřikrát mistrovství světa v grapplingu, ale spíš bych se teď chtěl věnovat krav maze. A chci taky učit ostatní, chci pomáhat, aby se uměli bránit.

Kolik času týdně věnujete tréninku?

M: Hodně záleží, co je za období. Třeba teď jsme zranění – já jsem měla poslední závody před třemi týdny a teď se věnuji hlavně škole a tréninky mám třeba jen tři za týden. Před závody trénujeme třeba i pětkrát šestkrát týdně. Já normálně chodím do školy a pracuju, takže se raději natáhnu, než abych šla běhat nebo trénovat.

ptackovi alt2

Josef a Martina Ptáčkovi: „My sami nemáme násilí moc rádi...“


Bylo vám 16, když jste vyhrála Světový pohár v kickboxu. Změnil se vám život? Dostáváte nabídky třeba někde bojovat profesionálně?

M: Samozřejmě, ty nabídky jsou. Nikdo tehdy nečekal, že vyhraju světový pohár, já sama taky ne. No a teď dělám hand to hand combat, to je trošičku podobné MMA. Člověk má kimono, jsou tam jiná pravidla a to je pro mě teď taková největší výzva. Kdybych nebyla dobrá v tom, co dělám, tak by mě nikdy na hand to hand combat nevybrali.

Jedním z vašich největších úspěchů je také černý pásek v hand-to-hand combatu…

M: Byla jsem první Evropanka, které se to povedlo.

J: Ono to celé začalo tak, že si Martina rozdrtila nohu při jízdě na sáňkách, a já najednou neměl parťáka. Byli jsme zvyklí dělat všechno spolu. Tehdy mě oslovil jeden ruský trenér a řekl: pojď zkusit hand-to-hand. Tak jsem to zkusil, za měsíc pak bylo mistrovství světa, kde jsem získal čtvrté místo ve sportu, který jsem sice ještě měsíc předtím nezkoušel, ale který je vlastně spojením stylů, které jsem už znal. No a pak jsem k tomu přivedl i Martinu, té se to začalo líbit a předehnala mě.

M: Já si tehdy s nohou rozdrcenou na kaši říkala, co budu dělat, když nebudu moct kopat. No a při boji na zemi má člověk spoustu možností, tak jsem se do toho pustila.

Vyhráli jste, co se dalo. Kam dál?

M: Teď třeba natáčíme dokument o domácím násilí, které je obrovský problém. Takže podporujeme a trénujeme také ženy.

J: No a naším velkým cílem je pořídit si větší tělocvičnu a pořádně trénovat veřejnost. Chceme pomáhat ostatním a přitom dělat, co nás baví.

Související…

#womanpower: Chlapi berou ženský v ringu naprosto v pohoděRozhovor: Kdy začíná násilí na ženě? Ještě než se jí pachatel dotkneJak vychovat zdravé a sebevědomé dítě

foto: Autor

Tipy redakce

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

Alkoholismus? Dá se léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Alkoholismus? Dá se léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po propité silvestrovské noci dali jako spousta lidí následující...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.