fbpx

Zveřejněno: 18. 1. 2018

první části miniseriálu o obezitě (nejen) dětí jsem vysvětlil principy problému, počínaje genetikou přes epigenetiku až po obezogenní prostředí. Teď se pokusím poodejít od teorie a být konkrétnější. Budu se věnovat okolnostem (obezogenní prostředí) a prevenci dětské obezity.

Co to vlastně je „obezogenní prostředí“? Jde o společenskou akceptaci obezity. A v takové společnosti se nacházíme, i když často slýcháme, jak je obezita nezdravá. Stále nás atakuje neetická, často „podprahová“ reklama, tou může být třeba i cílené šíření vůně nápojů a pokrmů. 

Ať už záměrně či nezáměrně také omezujeme přirozeně vysoké pohybové aktivity dítěte. Vozíme je a vyzvedáváme ze školy, děti dnes nemají kamarády v okolí bydliště, nechodí tedy s nikým „ven“ a často ani nechceme, aby ven chodily. Děti mají také nekonečně rozšířené možnosti nákupu různých pochutin v průběhu dne a i tady působí negativně reklama. Navíc rodiče stravu dětí často podceňují. Kdo z nás někdy dětem neřekl „na, tady máš peníze a něco si kup ke svačině“?

Negativní stádní chování

Součástí obezogenního prostředí je i kolektivismus. Děti kopírují dominantní jedince ve škole, sdružují se v partách, které nejsou jakkoli aktivní. Na druhou stranu si berou špatné příklady ze strany vedoucích organizovaných aktivit, například od trenérů kolektivních sportů, kteří mnohdy ještě tvrdí, že přejídat se je zdravé. Zvláště v estetickém sportu ale může zavládnout „stravovací teror“, kdy by děti neměly jíst vůbec.

profimedia 0356716271

Sledujte, co děti jedí a jak se vyvíjejí. A jděte jim příkladem.

Nejvíce samozřejmě táhnou příklady z rodinného prostředí, kde se každý člen rodiny stravuje, jak chce, kdy chce a čím chce. Zvlášť nebezpečné je, když panuje napětí mezi rodiči i mezi sourozenci. Důležité samozřejmě je i sociální zázemí rodiny.

Obezitě dětí „prospívá“ samozřejmě i virtuální život pod vlivem internetu a sociálních médií. Děti kopírují médii vnucované „idoly“, především dívky sledují „umělé“ chování svých dívčích vzorů, jejich neumělý „boj s nadváhou“ a podobně.

Čeho se ještě obávat?

Na dítě samozřejmě podprahově působí vzhled rodičů. Kvůli společenským změnám a čím dál horšímu způsobu stravování většiny populace ovšem nelze mít jistotu, že dítě nebude trpět nadváhou navzdory tomu, že rodiče jsou „vzorní“ jak ve stravování, tak v pohybových aktivitách.

A na co si dát kromě stresu ještě pozor v rodině? Především v prevenci obezity v předškolním věku velmi záleží na tom, jak se rodinní příslušníci stravují, jak se scházejí u jídla, co jedí, jak jedí a jaká je u toho pohoda. Zvyky, které vznikají „okoukáním“ od rodičů, prarodičů, příbuzných i „vzorů“, jsou v případě, že dospělí nevědí, co činí, nebo jim to je jedno, velmi obtížně korigovatelné.

Do stravování dítěte často nevhodně zasahují prarodiče, a to především tím, že je výživově rozmazlují, uplácejí sladkostmi a předkládají mu energeticky předimenzované pokrmy. Rodičům dítěte přitom tvrdí, že „oni na tom také vyrostli“.            

Pro dítě může být nebezpečná také konzumace slazených mléčných produktů a slazených nápojů včetně různých „freshů a smoothies“. Tyto nápoje jsou nejen další příčinou nadváhy, ale také průjmů či zácpy, ekzémů, potíží s trávením a apendicitid.

Současná dětská výživa je bohužel stále více „junk-food“, a to amerického a nyní už také asijského typu. To proto, že lidé se stále za něčím pachtí a nedbají na to, co konzumují. Výsledkem je, že do sebe bez rozmýšlení valí pokrmy a potraviny, které lze charakterizovat jako směs „mouky, cukru, (nevhodného typu) tuku a chemických aditiv.

Co s tím?

Součástí prevence a současně řešením problému je stimulace dítěte k vysoké úrovni spontánní fyzické aktivity a jeho zapojení do pravidelně organizované fyzické (sportovní) aktivity. Zde musím připomenout fakt, že „příklady táhnou“. Tím myslím rodičovské příklady...

Rodiče by měli umět také řídit proces „sebeuvědomování“ dítěte. Dítě až do věku pěti šesti let většinou svůj vzhled neřeší. Až s příchodem do dětského kolektivu v základní škole se (někdy) setká s hodnocením svého zjevu vrstevníky a učiteli. Začíná problém sebehodnocení – to vede k frustraci, depresím a poruchám příjmu potravy.

Snažte se zkrátka udržet přehled o tom, jak se dítě fyzicky vyvíjí. Naslouchejte jeho steskům, když ho něco bolí. Pokuste se mu věřit, byť nelze vyloučit, že si vymýšlí. Pochopte, že dítě nedokáže rozlišit růstové bolesti od únavy či rozeznat psychickou únavu od fyzické. Někdy dítě maskuje nechuť k nějaké aktivitě stížnostmi na únavu či nemoc. Je obtížné se v tom orientovat. Přesto byste jeho stesky neměli podcenit, především tehdy, když se opakují. Není vyloučeno, že trpí nějakým onemocněním.

Dítě byste měli pravidelně měřit a vážit, nejlépe jednou za měsíc, aniž byste si dělali přehnané starosti, když se jeho fyzický vývoj na nějakou dobu zastaví. Na případnou výraznou nepřiměřenost, která by trvala delší dobu, reagujte návštěvou dětského, případně sportovního dorostového lékaře.

V případě, že zachytíte aktuální růstový spurt, nemůžete trvat na omezení energetického příjmu. Musíte zajistit dostatečný příjem bílkovin, aniž byste souběžně dovolili zvýšenou konzumaci jednoduchých cukrů a volných tuků, tedy s výjimkou těch nyní preferovaných, jimiž jsou kvalitní máslo, olivový olej, eventuálně rybí tuk. 

No a co dělat, když jsme vzestup tělesné hmotnosti dítěte neuhlídali? Nikdy mu nepřipomínejte, jak vypadá. A to už proto, že to je do značné míry vaše vina. Velmi citlivě ho motivujte k nižší konzumaci pokrmů, především pochutin a pamlsků. Musíte pro tento postup najít dítěti srozumitelné důvody. Riziko přechodu dětské nadváhy do dospělosti potvrzují vědecké studie. Souvislost mezi obezitou v dospělosti a nadváhou v dětství je nejvyšší ve věku mezi třetím  a pátým rokem.

V rozmezí šestého až dvanáctého roku může původně „oplácaný andělíček“ náhle zhubnout v důsledku prudkého růstového spurtu, aby nakonec „díky“ genetickým dispozicím a v raném dětství založeným tukovým buňkám v dospělosti v důsledku nadměrného příjmu energie opět dospěl k obezitě. Proto je dobré hlídat jídelníček svých dětí. Jak to dělat v praxi, si povíme příště.

foto: Pexels a Profimedia

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...