Petr Musil, ekonom
Jmenuju se Petr, příští rok mi bude padesát. PADESÁT!!??!! Sportoval jsem už jako dítě. V zimě sjezdové lyžování, v létě atletika. Obojí takzvaně závodně. V obou sportech potřebujete především rychlá svalová vlákna, protože v obojím je zapotřebí síla, výbušnost, rychlost. Atletiku jsem kombinoval s letní přípravou na další zimní sezónu na lyžích. Náš lyžařský trenér nás ale občas potýral i nějakým tím delším během. Pamatuji si, že jsem jednou po dvanáctiminutovém běhu (dnes známý jako Cooperův test) zvracel. Pokud jsem měl k vytrvalostnímu běhání averzi, tak po této zkušenosti jsem jej začal z celého srdce nenávidět.
Je tomu tak, běhání na tratě delší než sto metrů jsem vždy upřímně nenáviděl. Odjakživa mě bavily sprinty, v nich jsem byl dobrý už jako děcko. Výbušnost, žádný vyplazený jazyk až na vestě a pocit, že každou chvíli zdechnu. Prostě vypálit z bloků a na plný pecky běžet co nejrychleji a být první v cíli. A jednoho dne, to bylo krátce po mých 40. narozeninách, jsem si pořídil své první běžecké boty. Obul jsem je a uběhnul asi čtyřikrát 2,5 kilometru.
A to mi zůstalo po dlouhou dobu. Občas si na to vzpomenu i dnes a říkám si, proč to vlastně dělám. Ale hezky postupně.
Moje nenávist k vytrvalostnímu běhu došla až tak daleko, že jsem se těm „pošahancům“, co běhají jako blázni po ulici, v přírodě nebo kdekoli jinde, vysmíval. Ne, nebojte, nepřiběhl jsem k nim a nedělal na ně nějaké ksichty, ale vysmíval jsem se jim tak nějak pro sebe. Dokonce jsem jim začal říkat „běhofašisti“ podle vzoru „cyklofašisti“.
Dokonce jsem se s mírným despektem díval i na počátky běhání mé manželky. Ale na druhou stranu mi dělalo radost, když jí dělalo radost, že vyběhla a zvládla třeba osm, deset kilometrů. Občas jsem ji doprovázel i na nějaké závody, ale vždy jsem na ni čekal v cíli. Nikdy jsem se do startovního pole nepřidal.
Kdyby mi někdo třeba o pět let dříve řekl, že uběhnu půlmaraton, tak se mu vysměju a budu se ptát, na čem ten člověk frčí. A vidíte, stalo se. Já, který vytrvalostní běh vždy nenáviděl, uběhnul půlmaraton.
Jak šel čas, tak jsem si na sport nacházel stále méně prostoru. Znáte to, člověk řeší v určitém věku úplně jiné věci: bydlení, děti, zabezpečení rodiny a na sebe až tak moc nemyslí. Zní to sice jako výmluva, ale i zpětným pohledem si říkám, že běhání nebo sport obecně bylo v té době to poslední, co bych v poměrně nabitém dni ještě potřeboval.
No jo, ale co se vám asi tak stane, když se téměř přestanete hýbat, avšak nepřizpůsobíte tomu svůj jídelníček? Správně, začnete kynout. Takže ano, tím impulsem, proč jsem nakonec běžecké boty obul i já, bylo to, že jsem se už nemohl dívat, jak těsné mi jsou kalhoty, jak si musím kupovat trička minimálně XL nebo jak se zadýchávám při chůzi do mírného kopce. Navíc jsem i na své manželce viděl, jak jí běh formuje figuru a celkově vypadá mnohem spokojeněji než dřív.
Jednoho dne jsem tedy obul své asicsy (značka běžeckých bot) a vyběhl. Tedy ještě předtím jsem musel vyřešit jednu důležitou věc – přece nebudu běhat jen tak, aniž bych si svoje výkony někde zaznamenával. V té době byly chytré hodinky ještě v plenkách, a tak jsem si do mobilu stáhl apku, tuším, že to bylo něco jako Nike Run nebo tak. A konečně jsem se mohl pustit do něčeho, čím jsem vždy zcela pohrdal.
Psal se rok 2017 a mně bylo krátce po čtyřicítce. „Nebudu troškařit,“ říkal jsem si a naplánoval si asi pětikilometrovou trasu. Z našeho domu je to tak, že můžete běžet buď do kopce, nebo z kopce. „Přece nepoběžím z kopce, nejsem žádný srabík,“ pochválil jsem se a neohroženě to napálil směrem nahoru ke zbytkům zdejšího hradu. K němu je to necelý kilometr a už po asi 400 metrech jsem přešel z běhu do chůze. „No dobře, tak doběhnu k hradu a tam to otočím a poběžím zase z kopce a pak nějak to udělám na těch pět,“ udržoval jsem v sobě neochvějnou víru, že napoprvé skutečně pět kilometrů zvládnu. Po boji, který trval asi dvacet minut, jsem se ocitl zpět před naším domem a apka ukazovala jen 2,5 kilometru. A samozřejmě se mi hned vybavily pocity z mého coopera někdy v roce 1987, jen tentokrát jsem obsah žaludku udržel.
Fajn, říká se, že tajemství běhu tkví v soustavnosti a postupném zvyšování zátěže, ať už v podobě prodlužování trasy, nebo svižnějšího tempa. A to se skutečně stalo. Asi po dvou měsících už jsem uběhl čtyři kilometry a ještě do konce roku 2017 jsem zvládl první pětku, a pokud mě paměť neklame (apku Nike Run už nemám, a tak se nemohu podívat), bylo to snad i kilometrů šest.
Dalším milníkem měla být desítka. Takovou vzdálenost jsem ještě nikdy předtím neuběhl. To už bylo léto 2018 a mě nenapadlo nic lepšího než desetikilometrovou vzdálenost pokořit oběhnutím jednoho okruhu kolem nedalekého uměle vytvořeného jezera Milada. Protože ten střední okruh má deset kilometrů a pár set metrů.
V den, kdy mělo k vytvoření mého osobního maxima dojít, bylo neskutečné vedro a kolem jezera Milada se nemáte prakticky nikde možnost před slunečním svitem schovat. I tak jsem se, já pitomec, vydal na trať. Bez vody, protože přece to tu hodinu a čtvrt vydržím. Pohoda, klídek, že jo. Můj první desetikilometrový pokus skončil někde na šestém kilometru a byl jsem rád, že jsem se dobelhal zpět k autu. Ale ještě ten rok jsem desítku uběhl a v celkem solidním čase něco málo přes hodinu.
Čas plynul a já běhal dál, závodům jsem se ovšem stále vyhýbal, protože přece nepoběžím s tou bandou pošuků, kteří jsou navlečeni ve funkčních trikách, běžeckých vestách a kompresních podkolenkách. A já běhám pro radost, ne pro medaile, ani pro ty za dokončení závodu.
Nevím, co bylo horší, zda zklamání z neúspěchu, nebo bolest nohou včetně několika puchýřů. V tu chvíli jsem nechtěl Beskydy ani vidět a o Beskydské sedmičce už nikdy slyšet. No jo, ale když už pár let běháte, tak se z vás chtě nechtě stane tak trochu magor, který se nechce jen tak vzdát.
První závod, kterého jsem se zúčastnil, byl běh s názvem Barvám neutečeš, což asi všichni znáte. Mnohem víc tam šlo o cokoli jiného než o běh, ale i tak se mi ta akce celkem líbila. Vlastně si přesně nevybavím, který byl můj úplně první opravdový běžecký závod, ale najisto to bylo až někdy po covidu.
Právě covidová pandemie mi ale v překonávání mých běžeckých limitů hodně pomohla. Za covidu se nesmělo téměř nikam s výjimkou výletů do přírody. A tak jsem běhal. Nakonec se mi z ničeho nic podařilo uběhnout půlmaraton. To bylo v říjnu 2021, kdy jsem si tak trochu „na Forresta Gumpa“ šel jen tak zaběhat s tím, že budu rád, když to bude někde kolem osmi kilometrů. Jenže osm kilometrů bylo pryč a mně se běželo pořád dobře. Tak jsem si přidal další dva kilometry, ale ani poté se mi končit nechtělo. Běžel jsem dál, a když už jsem měl na hodinkách asi 14, řekl jsem si, že ještě zkusím běžet dál a třeba to něco udělá.
Nakonec z toho byla půlka v solidním čase dvou hodin a patnácti minut. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného. Kdyby mi někdo třeba o pět let dříve řekl, že uběhnu půlmaraton, tak se mu vysměju a budu se ptát, na čem ten člověk frčí. A vidíte, stalo se. Já, který vytrvalostní běh vždy nenáviděl, uběhnul půlmaraton. A skutečně uběhnul, ani na chvíli jsem nepřešel do chůze.
Postupem času jsem se rozhodl vyzkoušet právě i zmíněné regulérní závody. A tak jsem se ocitl v Liberci na Mattoni trail runu, kde jsem zkusil kratší, totiž 12kilometrovou trať. Bylo to fantastické. Běh v přírodě mě okamžitě chytil a zkoušel jsem další a další závody, finishery přibývaly.
Někdy na začátku roku 2024 jsem se dozvěděl, že existuje závod s názvem Beskydská sedmička neboli B7. Sto kilometrů přes sedm vrcholů Beskyd, jejichž nadmořská výška je alespoň tisíc metrů, s celkovou nastoupanou výškou kolem 5,5 kilometru. To byla opravdová výzva. Zpočátku jsem si říkal, že jít do něčeho takového je blbost, obzvláště poté, co jsem i o tom závodě zjišťoval další a další informace.
Jenže výzvy jsou přece od toho, aby jim bylo čeleno a aby byly překonávány. A tak jsme si s jedním kolegou z práce (který je o více než 20 let mladší než já) někdy na jaře 2024 řekli, že do toho půjdeme spolu. B7 tehdy ještě nabízela možnost zúčastnit se v kategorii dvojic. Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou už běhával tak 60 kilometrů měsíčně a kolega pravidelně hraje fotbal, mysleli jsme si, že fyzičku na takový závod máme. Podařilo se nám sehnat startovné, a tak bylo jasné, že se do Třince na start nejtěžšího běžeckého závodu v Česku postavíme.
Abych si otestoval, jak na tom skutečně jsem, vyrazil jsem asi měsíc před samotným závodem do kopců, které se vyskytují v mém bydlišti. Dal jsem si asi 40kilometrový okruh, s převýšením kolem tisíce metrů, a to za necelých osm hodin. Pravda, běžel jsem minimálně, byla to spíše chůze. A s tímto testem jsem vyrazil na „bé sedmičku“.
Psal se konec srpna 2024, kdy jsme s kolegou a dalšími třemi tisícovkami šílenců vyrazili z Třineckého atletického stadionu vstříc beskydskému dobrodružství. Už první výstup na kopec s názvem Javorový nám ukázal, že to nebude žádná prdel. Každý další kopec nám bral síly tak rychle, že náš pohyb začal připomínat spíš pomalou procházku než nějaký závod. Když jsme se blížili do poloviny trasy, při pohledu na hodinky nám bylo jasné, že v tomto vesmíru nejsme schopni do cíle ve Frenštátě pod Radhoštěm dojít v časovém limitu 29 hodin. Naše putování skončilo v Ostravici, a to asi po 15 hodinách útrap na trase.
Nevím, co bylo horší, zda zklamání z neúspěchu, nebo bolest nohou včetně několika puchýřů. V tu chvíli jsem nechtěl Beskydy ani vidět a o Beskydské sedmičce už nikdy slyšet. No jo, ale když už pár let běháte, tak se z vás chtě nechtě stane tak trochu magor, který se nechce jen tak vzdát. A i zde platí, že všechno zlé je pro něco dobré. Asi během měsíce jsem se začal připravovat na Beskydskou sedmičku 2025.
Z prvního neúspěšného pokusu jsem si vzal, že musím trénovat hlavně kopce. „Kopce ti dají nejvíc,“ říká jeden můj známý. A je to tak. Zatímco před mou první B7 jsem kopce téměř neběhal, tentokrát jsem je do přípravy zařadil. Navíc to v mém bydlišti není problém, žijeme prakticky na úpatí Komáří vížky (vrchol v Krušných horách), kde na asi čtyřech kilometrech uděláte převýšení kolem 500 metrů. A tak jsem chodil stoupat na Komárku. Zařadil jsem občas i výstup na Milešovku nebo nedaleký Lovoš.
V březnu jsem se zúčastnil Řípské sedmičky a jen o tři týdny později 24hodinového „závodu“ Překonej Everest na Lovoši. Na Lovoši jsem překonal svůj osobní rekord ve vzdálenosti, když jsem kombinací chůze a běhu urazil vzdálenost 66,6 kilometrů s téměř třemi tisíci nastoupenými metry.
Asi 12 kilometrů před cílem už slušně leje a mě čeká poslední kopec, Velký Javorník. Na jeho vrchol jsou to necelé tři kilometry. To už musím dát, pak už se jen budu kutálet dolů do Frenštátu. Jdu, pomalu, ale jistě. Cesta se mění v řeku a já se jí brodím. Pořád prší, navíc mě zastihla druhá tma. Ti nejlepší závodníci už jsou asi deset hodin v cíli. Konečně vidím v mlze světlo, to jsou čelovky pořadatelů na Javorníku. Povzbuzují mě i další souputníky, které jsem cestou potkal. Sláva, už jen z kopce dolů. Kombinace únavy, špatné viditelnosti a deště vede k tomu, že několikrát málem upadnu, ale naštěstí jen málem.
V dubnu následoval Hruboskalský půlmaraton a na přelomu května a června Čertovskej ultratrail. Právě „Čerťák“ jsem bral jako takový test, jakýsi mezičas své přípravy na B7. A na základě výsledku jsem se pak chtěl rozhodnout, zda má smysl trénovat dál a vydat se do Beskyd znovu. A jak jinak, bylo vedro. Přesto se mi podařilo závod dokončit na hranici samotného 13hodinového limitu. „OK, nic nekončí, jedeme dál,“ řekl jsem si.
Do přípravy jsem zařadil i výstupy na Bouřňák. To je takový kopec kousek od Teplic, kde mají černou sjezdovku. Ideální kopeček pro trénink výstupu na Javorový. Když jsem na Bouřňák šplhal poprvé, musel jsem co sto kroků zastavit a vydýchat se. Po dvou týdnech už jsem byl schopen přibližně 900metrovou sjezdovku vylézt jedním tahem, za další týden už to šlo i třikrát za sebou.
Poslední velký test přišel na počátku srpna 2025 v podobě Krkonošské padesátky. Závod, který startuje v lyžařském areálu Svatý Petr a vede přes několik krkonošských vrcholků. Celkový výstup činí necelé dva kilometry a člověka opravdu prověří. Říkal jsem si, že bych byl maximálně spokojený, kdyby se mi povedlo závod dokončit pod 10 hodin. Výsledný čas byl dokonce o půl hodiny kratší a já pomalinku začínal věřit, že druhý pokus o zdolání B7 by mohl mít naději na úspěch.
29. srpen 2025, den D, a já stojím opět po roce v Třinci na atletickém stadionu. Předpověď počasí říká, že hned na začátku přijde déšť. Dobře, Javorový je samý kámen, bláto nebude. Start. Pomalu klušu, vyjukané nováčky, kteří nevědí, co je čeká, nechávám v klidu mě předběhnout. Výstup na Javorový jsem zvládl jedním tahem, totiž bez zastavení. Opět běžím, přichází klesání několik kilometrů. Nohy je třeba šetřit i při sebězích. Další kopec a opět bez zastavení. Běží/jde se mi dobře. Na občerstvovacích stanicích doplním energii, vodu, sůl a jdu dál. Na Lysé hoře se ocitnu asi po osmi hodinách závodu a já už vím, že oproti loňsku mám asi tři hodiny náskok. V Ostravici, totiž v polovině trasy, jsem za necelých deset hodin, takže do zkráceného časového limitu 28 hodin bych se měl vejít.
Jenže mě čeká ještě 50 kilometrů. Navíc ta část, kterou neznám, protože jsem se k ní loni nedostal. Nevadí, jdu. Smrk, to je kopec, který bych charakterizoval jako vražda-smrt-zabití. Tady přichází první krize a poslední kilometr je utrpení. Zastavuji snad každých 50 metrů. Ale nakonec se vydrápu nahoru. Říká se, že kdo dá Smrk, dojde do cíle. Super, ale pořád je to ještě přes 40 kilometrů. Kašlu na to, jdu. Nohy v pohodě, puchýře nemám, vazelína je skvělá věc. Čertův Mlýn, Pustevny, Radhošť. Do cíle zbývá asi 20 kilometrů a začíná poprchávat. Asi 12 kilometrů před cílem už slušně leje a mě čeká poslední kopec, Velký Javorník. Na jeho vrchol jsou to necelé tři kilometry. To už musím dát, pak už se jen budu kutálet dolů do Frenštátu. Jdu, pomalu, ale jistě. Cesta se mění v řeku a já se jí brodím. Pořád prší, navíc mě zastihla druhá tma. Ti nejlepší závodníci už jsou asi deset hodin v cíli. Konečně vidím v mlze světlo, to jsou čelovky pořadatelů na Javorníku. Povzbuzují mě i další souputníky, které jsem cestou potkal. Sláva, už jen z kopce dolů. Kombinace únavy, špatné viditelnosti a deště vede k tomu, že několikrát málem upadnu, ale naštěstí jen málem.
Jsme dole, teď už jen asi tři kilometry rovinka, slyším hluk z cíle, ale je to ještě trochu vzdáleně. Město. Pouliční lampy a cedule, která hlásí, že do cíle je to kilometr. Asi 150 metrů před cílem se opět rozběhnu, přece fotobuňkou neprojdu pěšky. Konečný čas je asi 23,5 hodiny, tedy s poměrně slušnou rezervou vůči časovému limitu. Pro finisher si ještě musíte vystoupat asi 20 schodů na vrchol brány, kterou pořadatelé každý rok v cílovém prostoru postaví. Je to od nich takový štulec všem, kteří si myslí, že když jsou v cíli, žádný kopec je už nečeká. Pak fotka a jde se odpočívat na hotel. Kachní chůzí se šourám k autu. Na hotelu si ještě jednou prohlížím medaili za dokončení závodu a snažím se usnout. Bolest nohou mi v tom trochu brání, ale únava je přece jen silnější. Mise splněna, sen splněn.
A takhle nějak končí můj dosavadní příběh o běhání. Z naprostého běžeckého lůzra k „ultramaratonci“. Od naprosté nenávisti k něčemu, bez čeho si už svůj život nedokážu představit. Upřímně se děsím doby, kdy se nebudu moci hýbat tak jako nyní. Ale třeba až to nastane, budu smířen. Nevím. Tento úsek svého života neznám a ani nemohu. Podobně jako jsem svého času neznal druhou polovinu trasy Beskydské sedmičky. Vězte ale, že zvládnout dokážete cokoli. Je to jen ve vaší hlavě.
Reklama
