Většinu lidí před operací zajímají nejvíce praktické otázky. Kdy mám přijít, co si mám vzít s sebou, kdy půjdu na sál, jak dlouho to bude trvat a kdy půjdu domů. Každý pacient také podepisuje poučení, kterému se říká informovaný souhlas. Lékaři jsou připraveni nám odpovědět na to, na co se budeme ptát. Ale pouze málokdo se ptá opravdu na to, na co má.
Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak. Zákon o zdravotních službách, § 28, odst.3
Ve chvíli, kdy člověk slyší diagnózu, často se v hlavě rozsvítí jen jedno slovo: operace. Začneme uvažovat pudově, logicky přijde taky strach jak o nás samotné, tak o naše blízké: jak to bez nás zvládnou?
Lékaři nám vysvětlí, co je potřeba, aby se stalo. My bychom ale měli také vědět, proč je to potřeba. Americký kardiochirurg Jeremy London v krátkém videu připomíná, na co bychom se měli v rámci informovaného souhlasu ptát: „Před každou operací byste svému chirurgovi měli položit pět základních otázek. Za prvé: Jaká je diagnóza, co mi vlastně je? Za druhé: Jaká bude léčba, co přesně se mnou budete dělat? Za třetí: Jaká jsou rizika zákroku? Za čtvrté: Jaké jsou jeho přínosy a co mohu očekávat po operaci? A za páté: Jaké mám jiné možnosti než zákrok podstoupit?“
Rozhovor by zároveň neměl být víc emotivní, než je nutné. Také je potřeba si uvědomit, že lékař je na rozdíl od vás odborník, ale finální slovo máte stejně (v drtivé většině případů) vy. „Operací se lidé bojí a tenhle rozhovor může pacientovi ulevit a přesvědčit ho, že poskytl informovaný souhlas pro nejlepší možnou péči, které se mu může dostat. Uvědomte si jednu zásadní věc: vaše tělo, vaše pravidla. Vzdělávejte se, rozumějte datům a udělejte pro sebe to nejlepší rozhodnutí,“ říká kardiochirurg Jeremy London. Ještě by se chtělo dodat: v rámci vzdělávání také respektujte vzdělání a zkušenosti svého lékaře.
Nejde jen o podpis, ale o spolupráci
To je také smysl informovaného souhlasu. Nejde jen o podpis, ale o proces, ve kterém pacient chápe rizika, přínosy, alternativy i možné důsledky zákroku. Teprve pak může rozhodnout podle svých hodnot a situace. Podle českého práva musí být poskytnutý souhlas svobodný, pacient nesmí být pod nátlakem ani ve stresu. Musí být srozumitelný. Souhlas musí být proveden takovou formou, že je jasné, k čemu dává pacient souhlas a za jakých podmínek. Kvalifikovaný – informaci podává ten, kdo je způsobilý (školený) v oboru (tzn. doktor s atestací). A také, jak už sám název napovídá, informovaný.
Pacient musí být náležitě poučen, tj. musí znát příčinu a původ nemoci, účel, povahu, přínos, důsledky a rizika výkonu, musí znát jiné možnosti včetně alternativ v rámci EU, navazující léčbu, a také omezení a doporučení ve způsobu života. Podobně to vysvětluje také American College of Surgeons. Zároveň platí, že žádný chirurg nemůže slíbit přesný výsledek.
Skutečný klid nepřichází z toho, že raději nechceme nic vědět, ale z chvíle, kdy rozumíme tomu, pro co jsme se rozhodli, a dokážeme se s tím vnitřně srovnat.
London zdůrazňuje ještě jednu věc. Rozhovor s chirurgem nemá být přetahovaná. Lékař nemá pacienta do operace tlačit, ale nemá ho ani odrazovat. Má mu pomoci pochopit, co znamená cesta A a co znamená cesta B. A přesně tady se medicína potkává s psychologií. Vystrašený člověk se často chytne první jistoty, která se nabízí. Když lékař řekne „uděláme zákrok“, může se toho vyděšený pacient chytit jako záchranného lana. Jenže dobré rozhodnutí nemusí být vždy to nejrychlejší. Skutečný klid nepřichází z toho, že raději nechceme nic vědět, ale z chvíle, kdy rozumíme tomu, pro co jsme se rozhodli, a dokážeme se s tím vnitřně srovnat.
Moderní pojetí sdíleného rozhodování stojí na tom, že lékař a pacient zvažují možnosti společně. Nejde jen o odborné informace, tam je pánem lékař, ale také o to, co je pro pacienta důležité, a tam už jsou lékař i pacient partneři. Někdo chce hlavně rychle zpátky do práce, někdo se víc bojí dlouhé rekonvalescence. Další nechce podstoupit riziko, pokud existuje konzervativnější postup.
Pacient, který se ptá, není problémový pacient. Naopak pomáhá tomu, aby rozhodnutí nebylo jen medicínsky správné, ale také pochopitelné a přijatelné pro život, který bude po zákroku následovat. Právě v tom může být větší úleva než v samotném ujištění, že „všechno dobře dopadne“.
