Dítě si ve školce nehraje s ostatními, nezapojuje se do kolektivu, dělá si svoje. Tento projev sám o sobě ještě neznamená ani autismus, ani jednoznačný znak zdravého vývoje. Co si z toho mají vzít rodiče? Je moje dítě autista, nebo zdravě zraje? Nabízíme pohledy a vysvětlení dvou specialistů – pediatra a psychologa.
Děti potřebují především jistou vazbu
Vývojoví psychologové zdůrazňují roli milujícího a pečujícího rodiče. Ten je pro dítě kotvou schopnou unést frustraci a všemožné pocity, vést a ukazovat kontext. Takový rodič vytváří prostředí, v němž se dítě cítí milováno a bezpodmínečně přijímáno: Hranice jsou nastavovány laskavě, konzistentně, předvídatelně a pochopitelně.
„Vztah, v němž se dítě cítí přijímané a v bezpečí, se v psychologii označuje jako jistá vazba. V takovém prostředí může dítě zkoušet nové věci, dělat chyby a vracet se k dospělému pro podporu,“ vysvětluje dětská psycholožka PhDr. Aneta Siroňová s tím, že pro malé dítě je právě jistá vazba k pečující osobě klíčová.
Jistá vazba dává svobodu pro objevování
Postupně však získávají význam také vztahy s vrstevníky, v nichž se dítě učí sociálním dovednostem. „Tříleté děti mnohdy spíše preferují takzvanou paralelní hru, kdy si hrají vedle sebe, ale neznamená to, že jsou v uzavřené bublině a o vrstevníky nemají zájem či s nimi neinteragují,“ vysvětluje Aneta Siroňová rozdíl mezi běžným vývojem a situacemi, které by mohly vyvolávat otázky i ohledně možnosti existence autismu.
Problém se začleněním do skupiny
Populární pediatr Cyril Matějka popisuje ve své knize Dětské lékařství diagnózu poruchy autistického spektra (PAS) jako zohledňující poruchu sociální interakce. Znamená to, že autistům se špatně mluví, chápe, vyjadřuje emoce, čte mezi řádky: je pro ně zkrátka náročné fungovat ve společnosti.
Konzultace s odborníkem nemusí nutně znamenat diagnózu. Často jen pomůže rodičům lépe porozumět vývoji dítěte a získat větší jistotu, že vše probíhá tak, jak má.
Existují mírné a těžší formy autismu, počátky se ale dají rozpoznat už v dětství. První síto představuje test u dětského lékaře v 18 měsících. Ten by měl pediatr vyplňovat za asistence rodiče. Podle doktora Matějky ve skutečnosti zachytí jen minimum případů autismu. Mezi prvotní příznaky patří opožděný vývoj řeči, horší oční kontakt a špatné sociální vztahy s vrstevníky.
„Třeba vám ve školce řeknou, že si vaše dítě nehraje s ostatními, že jsou pro něj spolužáci jen konkurence, která mu bere hračky,“ píše Cyril Matějka ve své knize. „Nezapojuje se do programu. Když všechny děti stojí u klavíru nebo něco společně tvoří, váš syn nebo dcera si dělá někde stranou to svoje. Když jde celá třída na procházku, odpojuje se od skupiny, jde si, kam chce, a nerespektuje, co se po něm žádá,“ píše dále s tím, že k tomu mohou patřit potíže se spánkem, vybíravost v jídle, někdy hyperaktivita. Stavění autíček za sebe do řady také nemusí být jen roztomilá záliba, ale jeden ze znaků autismu.
„To všechno jsou příznaky, které vás můžou navést, abyste dítě nechali vyšetřit a dostalo se mu včas pomoci a bude mít lepší začlenění a jeho schopnosti se budou lépe rozvíjet. Autistické děti nezapadají do běžného školského systému, který je pro děti s rovnoměrným vývojem,“ vysvětluje.
Tak je moje dítě autista, nebo není?
Je běžné, že některé děti se do společných školkových aktivit zapojují až po delší době. To, co vidí ve školce, si pak zkoušejí doma nebo o tom mluví s rodiči. Kolik malých dětí mezi dvěma a sedmi lety není vybíravých v jídle? Kolik dětí mezi dvěma a sedmi lety nemá občasné potíže se spánkem? Které školkové dítě nepropadá „flow“, kdy je do své hry zabráno natolik, že má potíže s pozorností, když se mu snažíte něco říct? Jak se v tom tedy vyznat?
„Mnoho projevů, které mohou rodiče znepokojit, je v určitém věku poměrně běžných. Řada dětí mezi dvěma a sedmi lety je například vybíravá v jídle nebo má občasné potíže se spánkem. Podobně i vysoká aktivita nebo silné ponoření do hry patří k běžnému dětskému chování,“ vysvětluje psycholožka Siroňová s tím, že diagnostika autismu není založena na jednom příznaku. „Odborníci hodnotí širší vývojový profil dítěte a používají k tomu standardizované diagnostické nástroje,“ popisuje a zdůrazňuje, že je důležité sledovat chování dítěte v delším časovém horizontu a v různých situacích. „Jednotlivé projevy samy o sobě diagnózu autismu neurčují. Hodnotí se souběh více znaků, jejich intenzita a vývoj v čase.“
Co je tedy ještě běžné, a co už může hraničit s autismem?
Kdy se jako rodič začít více zajímat a kdy brát chování svého potomka normálně? Kde je ona hranice a kdo ji pomůže rodičům rozklíčovat?
„Samozřejmě tato hranice může být pro běžného rodiče těžko patrná, ale existuje skórovací systém, v němž lékař krásně naškáluje dítě podle věku, a pozná, zda je to norma, autistické rysy nebo už je to porucha autistického spektra,“ říká pediatr Matějka. „Autistické děti se s přibývajícím věkem učí maskovat svá slabá místa, trénují oční kontakt, a tak se někdy může zdát, že z toho rostou. Proto je hodnotící metoda ADOS – autistic spectrum observation schedule 2.0 – upravená podle věkových kategorií a schopností dítěte, aby fungovala pořád správně i při přirozeném vývoji autismu,“ uzavírá.
Reklama
„Pro rodiče může být někdy opravdu obtížné rozlišit, co je ještě běžná variace ve vývoji, a co už může naznačovat, že by stálo za to poradit se s odborníkem. Malé děti se totiž vyvíjejí velmi různým tempem,“ souhlasí doktorka Siroňová. Některé děti začnou mluvit dříve, jiné později, některé vyhledávají společnost vrstevníků, jiné si raději delší dobu hrají samy. Samotný jeden projev obvykle nic neznamená. „Důležitější je sledovat celkový obraz vývoje dítěte v čase – tedy jak dítě komunikuje, jak navazuje kontakt s lidmi, jak reaguje na sociální situace a jak se jeho dovednosti postupně rozvíjejí.“
Pokud máte jako rodiče pocit, že se vaše dítě v některých oblastech vývoje výrazně odlišuje od vrstevníků, nebo pokud máte dlouhodobé pochybnosti, je podle doktorky Siroňové vždy v pořádku obrátit se na pediatra či dětského psychologa. „Konzultace nemusí nutně znamenat, že má dítě nějakou poruchu – často rodičům jen pomůže lépe porozumět vývoji jejich dítěte a získat větší jistotu,“ uklidňuje.
Pokud je potřeba vývoj dítěte posoudit podrobněji, komplexní diagnostiku obvykle provádějí specializované ambulance dětské klinické psychologie, často ve spolupráci s dalšími odborníky. Konzultace přitom nemusí nutně znamenat diagnózu. Často jen pomůže rodičům lépe porozumět vývoji dítěte a získat větší jistotu, že vše probíhá tak, jak má.
