Někteří lidé si na své „drahé polovičky“ časem vypěstují alergii. Obvykle se to stane po pár letech manželství, kdy nám začne vadit všechno od způsobu dýchání až po styl skládání ponožek. Johanna Watkinsová z Minnesoty ale tenhle proces přeskočila. Ona totiž byla na svého současného muže Scotta alergická už před svatbou, a to nikoli obrazně, ale doopravdy.
Johanna trpí vzácným syndromem MCAS, kvůli němuž reaguje přecitlivěle téměř na všechno, včetně manželova pachu. Polibek, společná večeře, nebo dokonce pobyt v jedné místnosti? To je pro ně naprosté sci-fi.
Rande Watkinsových vypadají úplně jinak než u běžných párů. „Když se spolu chceme podívat na seriál, nemůžeme být kvůli mé alergii ve stejné místnosti. Můj manžel tedy sleduje seriál tři patra pode mnou na svém notebooku a k tomu si posíláme zprávy,“ vysvětluje Johanna BBC. Forma MCAS, kterou trpí, je extrémně závažná, musí tedy žít sama v podkrovním pokoji se zapečetěnými okny i dveřmi a filtry na čištění vzduchu.
Tělo útočí samo na sebe
MCAS neboli Syndrom aktivace žírných buněk je onemocnění, při kterém dochází k nadměrné aktivaci žírných buněk. Tyto imunitní buňky se přirozeně vyskytují ve sliznicích, kůži a některých orgánech a hrají klíčovou roli v alergických reakcích a ochraně proti patogenům. U MCAS dochází k aktivaci těchto buněk i bez zjevného alergenu, což má za následek řadu zdravotních potíží, jako je například zarudnutí a svědění kůže, otoky, trávicí potíže, kašel, dušnost, omdlévání, ale také psychické příznaky včetně úzkostí či únavy.
Dotknout se manžela už pro Johannu znamená reálné nebezpečí. (foto: Scott Watkins/BBC)
Syndrom je poměrně těžké diagnostikovat, odhadovaný výskyt je až 17 % populace. Zdroje se však velmi liší. U žen se toto onemocnění vyskytuje 4 až 5krát častěji než u mužů a může trvat mnoho let, než se na diagnózu přijde. Tak tomu ostatně bylo i u Johanny.
Přátelé i rodina jako hrozba
Na svatbě v roce 2013 ještě Scott s Johannou netušili, o jak závažné onemocnění půjde. Johanna ještě před sňatkem trpěla vyrážkami, migrénami a problémy se zažíváním, ale po svatbě se příznaky dramaticky zhoršily.
„Občas jsem si všiml, že když jsem se k ní hodně přiblížil, začala kašlat,“ vzpomíná Scott. Až tři roky po svatbě si uvědomili, že už vedle sebe fyzicky nemohou žít. „Kdykoli Scott přišel do místnosti, moje příznaky se zhoršily,“ popisuje Johanna. „Jednou šel k holiči, a když se vrátil, během dvou minut se mi rozjela anafylaxe. Musel hned odejít.“
O týden později se zkusili setkat znovu – a stalo se to samé. „Bylo hrozné si přiznat, že takhle to dál nepůjde. Už předtím jsem měla reakce na rodiče i na další lidi, ale tohle se Scottem bylo jiné. Strašné.“
Nemoc bez léčby
MCAS není léčitelný, ale lze výrazně zmírnit symptomy, a to pomocí antihistaminik, antialergik a kromolynu sodného, který funguje jako stabilizátor žírných buněk. Občas také zafunguje úprava stravy a životního stylu.
Johanně však žádné metody nezabírají. „Nikdo neví, jestli se někdy uzdravím. Ale doufáme a modlíme se. Prodělala jsem tolik anafylaktických šoků, že je ani nepočítáme. Můj život může kdykoliv skončit.“
Hypersenzitivitou na semennou plazmu může trpět až 12 % žen, které po pohlavním styku trpí typickými potížemi.
Scott stále zůstává po jejím boku, i když jen symbolicky. „V den svatby jsme si slíbili, že spolu zůstaneme až do smrti. A já ho miluji, i kdyby to takhle mělo být až do mých devadesáti,“ říká Johanna.
„Občas jsme naštvaní nebo frustrovaní. Musel jsem se vzdát svých představ o životě a přijmout, co nám bylo dáno. Ale hodně spolu komunikujeme a sdílíme, co jde,“ dodává Scott.
Život v izolaci
Scott pracuje jako učitel a po práci připravuje Johanně jídlo. Obden vaří jeho kamarád. Johanna smí jíst jen patnáct potravin, vaří jí tedy na střídačku pouze dva pokrmy: hovězí vývar z kližky s bio celerem, mrkví a pastinákem a jehněčí maso s kurkumou, skořicí a okurkou.
Pár žije u přátel, rodiny Olsonových, kteří přestali používat veškeré parfemované výrobky a vůbec ve svém domě nevaří. I přesto má Johanna reakce, například na kouř z cigarety o blok dál nebo na vůni pizzy z pizzerie vzdálené kilometr. Stačí, když vítr fouká špatným směrem.
Kromě převozu do nemocnice svůj pokoj už rok neopustila. Každé ráno si pustí oblíbenou hudbu, občas odpoví na e-mail nebo hovoří s neteřemi přes video.
Jediní lidé, na které její tělo nereaguje tak silně, jsou její sourozenci. Ti však před vstupem do jejího pokoje nesmí jíst žádné aromatické potraviny, musí se také osprchovat speciálním mýdlem a obléct si speciální masky i oblečení. I tak ale po návštěvách bývá Johanně hůř.
Kondom jako spása
Trochu podobný příběh má dnes 43letá Maura z Ohia. Ta věří, že jí kondomy zachránily život. Když jí bylo dvacet let, po nechráněném pohlavním styku začala pociťovat pálení v intimní oblasti. Zpočátku si myslela, že za to může kosmetika nebo lubrikant, ale časem, když se potíže stupňovaly, jí došlo, že příčinou je přítelovo sperma.
Reklama
S druhým partnerem její potíže ustaly, protože důsledně používal kondomy. „Problém nastal až jednou v noci. Po sexu jsme leželi v posteli a mně najednou začal otékat jazyk,“ vzpomíná Maura. „Partner viděl, co se děje, a začal křičet: ‚Ty se dusíš!‘ a popadl můj inhalátor, který se mu podařilo mi strčit do úst. Naštěstí jsem ještě dýchala dost na to, aby se mi lék dostal do plic,“ popisuje Maura s tím, že dnes už je velmi opatrná.
Alergie na sperma
Maura trpí alergií odborně nazývanou hypersenzitivita na semennou plazmu (SPH), která je podobně jako MCAS často nedostatečně diagnostikována.
Michael Carroll, docent reprodukční vědy na Manchester Metropolitan University, vysvětluje, že alergii nespouštějí samotné spermie, ale tekutina, která je přenáší. „Poprvé byla tato alergie zaznamenána v roce 1967, kdy byla žena hospitalizována po ‚prudké alergické reakci‘ na sex.
Ve svém článku pro The Conversation Carroll uvádí, že příznaky se u jednotlivců velmi liší. Zatímco některé ženy zažívají pouze místní reakce, jako je pálení, svědění, zarudnutí a otoky vulvy nebo vaginy, jiné mohou mít vážnější potíže, jako je kopřivka, sípání, nebo dokonce anafylaxe.
„Do roku 1977 se mělo za to, že SPH trpí celosvětově méně než 100 žen. Avšak studie pod vedením alergologa Jonathana Bernsteina zjistila, že mezi 266 ženami (z celkového počtu 1073), které uváděly příznaky po pohlavním styku, jich téměř 12 % splňovalo kritéria pravděpodobné SPH. V roce 2013 jsem provedl malý, nepublikovaný průzkum a zjistil podobné číslo – 12 %. A skutečný podíl může být ještě vyšší.“
Léčba může zahrnovat podávání antihistaminik nebo postupnou desenzitizaci – tedy opakované vystavení zředěnému ejakulátu pod dohledem lékaře. Výsledky bývají úspěšné. Zajímavé také je, že neexistují téměř žádné záznamy o této alergii u mužů, kteří mají sex s muži. Proč tomu tak je, není jasné.
Carroll dodává, že i někteří muži mohou být alergičtí na vlastní sperma. V článku publikovaném v American Journal of Case Reports je například popsán případ 22letého muže, který po vyvrcholení trpěl silným kýcháním, slzením očí, bolestmi břicha a svalů a velkou únavou. Tento stav je známý jako postorgasmický syndrom (POIS).
Tyto stavy bývají náročné nejen fyzicky, ale také psychicky, a to jak pro samotné postižené, tak i pro jejich partnery. Maura například uvádí, že kvůli alergii s partnerem nakonec neplánovali děti. A přestože jejich vztah zůstává pevný, jejího partnera se zpočátku fakt, že je „alergická na jeho sperma“, hluboce dotýkal. „Nezlobí se na mě, spíš na vesmír,“ dodává Maura.
