Lucii začalo loni na jaře bolet břicho. Gynekologie ani sono nezjistily žádné příčiny, bolest ale neustupovala. Až další vyšetření odhalila nádor na nadledvinách a CT zjistilo další ložiska na plicích. Diagnóza rakoviny plic s metastázami byla pro osmatřicetiletou maminku s pětiměsíční holčičkou až příliš krutá.
Lucie se ale s rakovinou pere statečně. Má za sebou několik sérií chemoterapií, díky kterým se podařilo nádor zmenšit. Lucie dnes nemá žádné vážnější potíže a nic ji nebolí – zatím. „Teď je mi dobře, tak si užívám život. Nepřemýšlím nad tím nějak extrémně. Beru to tak, jak to je. Teď jsem funkční, normálně žiju a za to jsem vděčná. Až se objeví komplikace, tak se budu zabývat tím, co bude dál. Nemá smysl se trápit dopředu,“ neztrácí Lucie energii.
Každý rok v České republice onemocní rakovinou plic přibližně 6 600 lidí, z nichž většina přichází k lékaři pozdě, kdy už není možná operace. Moderní terapie sice mohou prodloužit život, často jsou ale velmi zatěžující a provázené silnými vedlejšími účinky. Odborníci proto upozorňují na klíčovou roli citlivé a srozumitelné komunikace mezi lékařem a pacientem, aby nemocní mohli kvalifikovaně rozhodovat o své léčbě a o tom, jak chtějí prožít závěr života.
Od roku 2022 běží program časného záchytu karcinomu plic, který se zaměřuje na rizikové skupiny (zejména současní a bývalí kuřáci mezi 55. a 74. rokem věku). Díky počítačové tomografii se daří odhalit nádory v raných stadiích u téměř poloviny pacientů. Pneumologové zároveň poukazují na potřebu rovného přístupu ke kvalitní diagnostice i léčbě ve všech regionech a na vznikající podpůrné struktury pro pacienty, jako je Klub pacientů s rakovinou plic, který bude spuštěn na podzim tohoto roku.
Po jednom z vyšetření mi oznámili, že mám nález na plíci. V tu chvíli jen víte, že je tam nádor – nevíte, co to znamená, co bude dál. A první, co přijde, je šok. Čistý, paralyzující šok.
Největší zákeřnost rakoviny plic spočívá v tom, že o ní dlouho nemusíte vůbec vědět. Většina lidí si vybaví staršího člověka a hromady vykouřených cigaret. Jenže realita je složitější. Nemoc si nevybírá a čím dál častěji zasahuje i ty, kteří žijí úplně jinak. Právě jako Lucie, se kterou se Flowee setkalo u příležitosti setkání České pneumologické a ftizeologické společnosti, pořádaného pár dní před Světovým dnem boje proti rakovině plic. Lucie má za sebou šok z diagnózy i první týdny léčby. Místo sebelítosti však mluví o dceři, každodenní radosti a o tom, že když už nemoc přijde, má cenu o ní mluvit otevřeně.
„Bylo mi špatně od břicha, nic víc. Nikdo mi jasně neřekl, co se děje. Až večer po jednom z vyšetření mi oznámili, že mám nález na plíci. V tu chvíli jen víte, že je tam nádor – nevíte, co to znamená, co bude dál. A první, co přijde, je šok. Čistý, paralyzující šok,“ popisuje Lucie pro Flowee okamžiky, kdy se krutou diagnózu dozvěděla poprvé. Změna přišla doslova přes noc. „Do rána mi hlavou běželo – jak dlouho to bude trvat, je to léčitelné? Nic nevíte. Až ráno přijde doktor, začne se mluvit o dalších krocích, léčbě, ale do té doby je to jen ticho a strach.“
Čerstvé mamince několikaměsíční holčičky se převrátila vzhůru životní perspektiva, ale ne život sám. „Přestala jsem řešit zbytečnosti. Třeba když se vylije kafe na podlahu, no tak co? Dřív by mě to vytočilo, teď vím, že se svět nezboří. Dřív bych si lámala hlavu, že nejsou umyté dva hrnky, dnes si radši sednu a hraju si s dcerou. Víc si užívám každodenní věci.“
Rakovina ale není jen záležitost těla, mění i vztahy a vnímání sebe sama. Jak se vlastně taková věc říká těm nejbližším? I k tomu se Lucie postavila statečně: „Řekla jsem, že mám nález a že se to bude dál vyšetřovat. Později jsem jim oznámila, že našli něco na plíci. Nebylo to jednoduché, ale nechtěla jsem je hned vystrašit. Postupně jsem jim dávala informace tak, jak jsem je dostávala já sama.“ Lucie také velmi oceňuje přístup lékařů: „Myslím, že byli hodně rychlí – jak při stanovení diagnózy, tak při všech vyšetřeních i zahájení léčby. Opravdu se to rozjelo rychle a měla jsem pocit, že mě vnímají a řeší mě jako člověka, ne jako další případ.“
Neřeším, co bude za rok. Důležité je, že teď můžu být s dcerou, je ještě maličká a potřebuje mě. Každý její úsměv, každá nová kytička, kterou mi ukáže, má pro mě dneska úplně jinou váhu.
A právě osobní citlivý přístup je extrémně, opravdu extrémně důležitý. V Česku onemocní rakovinou plic každý rok 6000 lidí. Drtivá většina z nich přichází k lékaři v době, kdy už nádor nelze operovat, a tak se lékaři snaží prodloužit jim život v co největší kvalitě. Možnosti léčby jsou sice zcela jinde než kdysi, terapie je ale toxická a často ji provázejí nežádoucí účinky.
„Lékaři by měli s pacienty důkladně a otevřeně hovořit o tom, co léčba skutečně obnáší – fyzicky, psychicky i časově,“ říká doc. MUDr. Martin Svatoň, Ph.D., přednosta Kliniky pneumologie a ftizeologie FN Plzeň. Podle pneumologů je právě tohle klíčové – umět s pacientem otevřeně mluvit. „Moderní léky jsou velmi účinné a pacientům umí prodloužit život. Je však potřeba vždy zvážit, jak člověka ovlivní. Zejména u starších lidí se setkáváme s ostychem, bojí se zeptat. A někdy my sami hovoříme jazykem, kterému pacienti pořádně nerozumí,“ pokračuje doc. Svatoň. Důležité je pochopit, jak chce člověk vyměřený čas prožít.
A právě vyváženost mezi délkou a kvalitou života je často zásadní otázkou. I pro Lucii, která má v tuto chvíli za sebou řadu chemoterapií. Její stav je stabilizovaný, nádor se zmenšil, ale moc dobře si uvědomuje rizika. A proto se snaží žít co nejvíce v přítomnosti. „Neřeším, co bude za rok. Důležité je, že teď můžu být s dcerou, je ještě maličká a potřebuje mě. Každý její úsměv, každá nová kytička, kterou mi ukáže, má pro mě dneska úplně jinou váhu. To je moje motivace.“
Lucie se prostě snaží žít, co to dá, i když některé koníčky musela omezit, ne snad ani tak kvůli nemoci, ale spíše kvůli dceři. Byla vyznavačkou urbexu, což je moderní městský fenomén prozkoumávání starých budov. Krásné tetování na prsou je znakem toho, že Lucie je velmi otevřená a moderní dáma. A kdyby nám to sama neřekla, vůbec bychom nepoznali, že ji trápí zákeřná choroba. Směje se, baví se, ale zároveň vnímá vyměřený čas: „Mám štěstí – jsem zatím funkční. Normálně funguju, nepotřebuju pomoc. A za to jsem vděčná. Až přijde něco horšího, budu to řešit. Ale teď? Teď je mi dobře. A to stačí.“
A co by vzkázala čtenářům Flowee? „Vnímejte více své tělo. To neznamená běžet hned na pohotovost kvůli každé bolesti, ale buďte k sobě vnímaví. A hlavně – užívejte si život. Neřešte malichernosti, nezatěžujte se zbytečně. Když je člověku dobře, má si to užít.“
foto: Shutterstock, Zdeněk Strnad
