Juliet odešla do světa v devatenácti, protože toužila po dobrodružství a naplnění svého potenciálu. Usadila se v Londýně, kde nastartovala úspěšnou kariéru průvodkyně. Také vystudovala antropologii a později se stala šamanskou průvodkyní.
„Žila jsem podle motta ,co tě nezabije, to tě posílí‘, proto jsem měla hodně intenzivní život,“ vypráví Juliet. Ten se ale zastavil, když jí byla diagnostikována dvě závažná onemocnění. „Tehdy jsem si musela přiznat, že mé stěhování do Británie byl jen útěk,“ říká. Rozhodla se tedy, že už dále sama před sebou utíkat nebude, a nastoupila na dlouhou cestu léčení, která začala v Latinské Americe...
Byla vám diagnostikována dvě autoimunitní onemocnění. Kdy a jak se to stalo?
Onemocněla jsem krátce potom, co mě v Londýně po půlnoci na cestě domů z party pronásledoval gang mužů. Už mě skoro dopadli, když jsem zázračně utekla. Než se tak stalo, myslela jsem si, že to je konec. V následujících týdnech mi začala být hrozná zima a měla jsem ledové prsty. Také mi začala posttraumatická stresová porucha. Můj lékař to diagnostikoval jako Raynaudův syndrom.
Následně mi ale začaly otékat celé klouby a prsty jsem měla úplně nafouklé. Ztratila jsem v nich cit a brněly mě všechny končetiny. Lékař mě poslal na vyšetření, ze kterého jsem vyšla s revmatoidní artritidou. Od té doby jsem také měla problém pořádně se nadechnout, což ve mně vyvolávalo paniku. Několik let jsem to ignorovala, dokud to po velkém vypětí v práci a studiu neeskalovalo na diagnózu lupusu. Tehdy mi bylo třicet jedna let a chtělo se mi umřít.
Přesto jste se ale nevzdala a odjela jste se léčit do Jižní Ameriky...
Ano, až tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně byla nemocná celý život, a autoimunitní nemoci mi to pouze zviditelnily. Už od patnácti jsem totiž trpěla na migrény, celý život jsem také věděla, že mi někdo v dětství sexuálně ublížil, ale nepamatovala jsem si na to. Následné znásilnění v devatenácti jsem tehdy nebrala v potaz, protože jsem si myslela, že když to nebylo vyloženě násilné, tak se to nepočítá. Teď samozřejmě vím, že všechno se počítá.
Dlouho jsem byla závislá na utrpení. Všimla jsem si, že ve mně žije hned několik vnitřních postav jako oběť, perfekcionistka a manipulátorka, které naprosto ovládají můj život nebo některé jeho aspekty.
Své nemoci jsem tedy začala řešit jinak, protože mi došlo, že pouze na něco poukazují. Nechtěla jsem je potlačit léky, ale porozumět jim. Už od osmnácti jsem meditovala a v době projevu první autoimunitní nemoci jsem začala s neošamanským tréninkem, což mi pomohlo být vnímavější k tomu, co se odehrává v mém nitru. Začala jsem cítit své srdce a svou intuici. Ta mi řekla „odejdi ze vztahu, z domova a odjeď do Peru“.
Proč zrovna Latinská Amerika?
Žili tam šamani a já jsem byla posedlá touhou zjistit, proč sama sebe sabotuji, co způsobuje mé nemoci, a také jsem si chtěla plně rozpomenout na trauma z dětství, o kterém jsem tušila, že je velkou příčinou mých problémů. Další příčinu jsem viděla ve své extrémní citlivosti, se kterou jsem si nevěděla rady.
Jak vaše cesta za zdravím dál probíhala? Co bylo zásadní?
Na tuto otázku nelze přesně odpovědět, protože jsem se v různých fázích zaobírala zdravím mysli, srdce, podvědomí, tělesným, duchovním, ženským…, takže jsem měla pocit, že po každém uzdravení své části či úrovně svého bytí jsem dokončila jednu cestu. V mé druhé knize Cesta (ne)mocné Londýňanky o těchto cestách mluvím jako o cyklech. Spirálách, které nikdy nekončí. Dva půlroky v Latinské Americe, o kterých jsem napsala svou první knihu Myslet srdcem, byly teprve začátkem mého uzdravení.
Co konkrétně vám k vyléčení pomohlo? Jací lidé, techniky, medicíny?
Společností jsme vychovávaní k tomu, hledat pomoc venku. Já čekala, že mi pomohou šamani a psychedelika jako ayahuasca. Až po hluboké práci se šamany mi došlo, že oni mi pouze pomohou zprostředkovat zkušenosti, ale vyléčit se musím sama. Zažila jsem na ceremoniích absolutní propojení se světem, se zdravím, se svým potenciálem a také se svou duší a myslí.
Jenže pak, po návratu do Evropy, to ze mě „vyprchalo“ a já byla zdravotně opět na mizině. Tyto silné prožitky mě přesto změnily, protože už jsem věděla, jak zdraví „chutná“ a že už nemohu žít tak, jako jsem žila do té doby.
Lékaři samozřejmě kroutí hlavou a berou mě jako anomálii. Soucítím s nimi. Jiný než ten materialistický rozměr je na medicíně neučili.
Po návratu domů jsem tedy s pomocí dechu začala ještě hlouběji čistit své srdce, svou mysl. Zkoušela jsem různé detoxy, chodila na léčení a terapie, které pracovaly s mými podvědomými obsahy, jež se pomalu vynořovaly. Díky soucitné komunikaci se svým tělem a nemocemi jsem časem přišla na to, že nemoci byly nástroje těla, které mi skrze ně dávalo najevo, že nejsem na správné cestě. Přestala jsem tedy bojovat a začala naslouchat. To mě zjemnilo a v jemnosti jsem našla nový, netušený typ síly.
Co konkrétně myslíte tím, že jste do té doby nebyla na správné cestě?
Tím myslím mé ambiciózní až mužské životní nastavení, neúctu k tělu a své ženskosti a životní styl, který z toho plynul.
Můžete to rozvést?
U mě byla zásadní práce s myslí. Dlouho jsem totiž byla závislá na utrpení. Všimla jsem si, že ve mně žije hned několik vnitřních postav jako oběť, perfekcionistka a manipulátorka, které naprosto ovládají můj život nebo některé jeho aspekty. Tyto postavy v sobě máme mimochodem všichni, tvoří součást našeho ega či osobnosti, avšak většina lidí o nich neví.
Jak se mi postupem času tyto mé části zvědomovaly, začala jsem se s nimi seznamovat, přijímat je a pracovat s nimi. Vyžadovalo to odvahu, trpělivost, disciplínu, také bdělou pozornost a laskavý přístup k sobě. Tak jsem postupně nastolila harmonický vztah mezi hlavou a srdcem. Zlepšení zdraví tedy začalo tímto, a jakmile jsem na to přišla, bylo to už hodně rychlé. Vyléčila jsem se tím, že jsem se změnila.
V jakém stavu je vaše zdraví dnes? A co na to říkají lékaři?
Od té doby se můj život opět naprosto přeměnil. Poznala jsem českého muže a vrátila se po dvaceti letech do Česka. I tady to ze začátku bylo velmi náročné. Ale měla jsem své nástroje a zkušenosti, které mi pomohly všechno zvládnout. Teď už se cítím být velmi zdravá a naplněná. Nemoc v mém životě už nepotřebuje být. Kdyby ale přišla, ve vší pokoře ji přivítám a vyslechnu.
Reklama
Lékaři samozřejmě kroutí hlavou a berou mě jako anomálii. Soucítím s nimi. Jiný než ten materialistický rozměr je na medicíně neučili. Ale vím, že i to se mění, i když pomaleji, než bych si přála.
Dříve jste měla problémy i s extrémní citlivostí. Jak ji zvládáte teď?
Extrémní citlivost mám pořád. Jiní ji mohou považovat až za nadpřirozenou. Ale já ji považuji za přirozenou, možná podobnou zvířatům, která třeba předem poznají, že se blíží přírodní katastrofa. Postupem času jsem se s ní naučila pracovat a z břemena se stal dar. Vedu specifické retreaty pod názvem „gramotní empaté“ pro empaty, tedy hypercitlivé lidi.
Jaké jsou vaše plány na tento rok?
Po čtyřech letech v Praze jsem ještě na rok odjela zpátky do Londýna pokračovat v univerzitním studiu medicínské antropologie. Až budu koncem letošního roku zpátky, vrátím se ke svým klientům a očistným pobytům. Také se chystám spolupracovat s neziskovými organizacemi, které pomáhají dětem a mladým lidem. Už se na to moc těším.
