fbpx

Jak žít s onkologickou diagnózou a po ní: Rakovina patří k životu, říká radiolog 2 fotografie
zdroj: Shutterstock

Vyslechnout si obávanou diagnózu připadá mnoha pacientům jako rozsudek smrti, mnohé lze ale změnit i psychickým nastavením. Prof. MUDr. Jan Daneš, CSc., nabízí několik rad, jak zvládnout jednu z nejdivočejších nočních můr, když se stane realitou.

Zveřejněno: 7. 5. 2024

Procházet léčbou neznamená zemřít, nicméně dívat se na své onemocnění tímto pohledem vyžaduje určitý odstup – od sebe sama, od děsivé momentální reality. Odstup je jedna z věcí, která nám umožní bojovat. 

„Reakce při sdělení diagnózy jsou velmi různé. Často lidé v okamžiku sdělení diagnózy výsledkům nevěří, jsou v šoku. Ideální je, když je přítomna, pokud pacient či pacientka souhlasí, také blízká osoba. Může být oporou. Forma sdělení lékařem je důležitá, zde je určitě velký prostor ke zlepšování,“ řekl pro Flowee prof. MUDr. Jan Daneš, CSc., český lékař a vysokoškolský profesor, odborník v oboru radiologie a mamodiagnostiky.

Zásadní roli hraje psychika

Zpráva o rakovině neovlivní pouze osobu, které byla diagnostikována, ale projeví se i v okruhu jejích rodinných příslušníků a přátel. Americká onkologická společnost zdůrazňuje, že je důležité zapojit svůj podpůrný systém, vyjádřit své potřeby a přijmout pomoc, pokud je nabídnuta. Je potřeba pochopit, že když se emoce stanou nepřekonatelnými, vyhledání odborné pomoci je silnou stránkou, nikoli slabostí.

Související…

Můj nádor je agresivní a invazivní. Umřít teď ale rozhodně nehodlám, s rakovinou se dá normálně fungovat
Kristina Vacková

„S rakovinou se osobně setká skoro každý z nás, v zásadě patří k životu. Díky časné diagnostice a pokrokům v léčbě úmrtnost na rakovinu klesá. Optimismus bývá na místě, většina případů se daří úspěšně léčit a vyléčit. Je dobré se nestresovat hledáním na webu, ale raději si v klidu promluvit se svým lékařem. Existují také pacientské organizace, u nádorů prsu například Aliance žen s rakovinou prsu či na mladé ženy v projektu Bellisky. Tam je možné hledat podporu a zjistit důležité informace o životě s nádorem prsu,“ dodává profesor Daneš.

Složitá a emotivní cesta vyrovnávání se s diagnózou rakoviny se podobá malování obrazu v tom nejsilnějším lijáku. Nejistota je všudypřítomná. Diagnóza se dotýká podstaty naší zranitelnosti, síly a nepopiratelné touhy přežití. Touhy po přežití, která je strašně silná.

Ostatně, nedávno jsme osudy lidí s touto diagnózou sledovali i ve skvělém seriálu české televize s perfektním názvem Smysl pro tumor. Při pohledu na osud mladého kluka, který se setká s rakovinou tváří v tvář, aniž by na ni byl jakkoli připraven, nám běhal mráz po zádech. O to více to pro něj bylo nepochopitelné, ale děsivě reálné, protože sám byl student medicíny…

Jiná „nová realita“

Vyjadřování emocí hraje při zvládání rakoviny zásadní roli. Je nezbytné sdělovat své pocity, ať už prostřednictvím rozhovorů s rodinou a přáteli, psaním deníku nebo vyhledáním poradce. Vyjádření emocí není jen katarzí, je to nedílná součást procesu uzdravování. Ale emoce musí být drženy v rovnováze. Člověk by měl mít smíšenou emocionální reakci na svou diagnózu. Reakci, která odráží dvojí realitu – naději i rizika. Tato emoční rovnováha pomáhá vyrovnat se s nejistotou a postupovat směrem k uzdravení, aniž by byly popírány oprávněné obavy, které s nemocí přicházejí.

profimedia 0724867527

Prof. MUDr. Jan Daneš, CSc.


I podle expertů je rozpoznání a vyjádření emocí zásadním krokem k jejich zvládnutí. Ukazuje se, že čelit realitě nemoci se dá naučit a většina lidí se této realitě přizpůsobí.

Pacientům se doporučuje, aby se zaměřili na to, co dává jejich životu smysl, aby udržovali otevřenou komunikaci s blízkými a snažili se zachovat životní styl, kterého si vážili, a užívali si jej i před stanovením diagnózy, s nezbytnými úpravami, přizpůsobenými novým okolnostem.

„Psychika je zásadně důležitá. Je důležitý kladný vztah k životu, snaha nemoc zvládnout. Zásadně doporučuji věřit lékařům a neutíkat například k alternativní léčbě a různým léčitelům. Na velkých pracovištích bývá k dispozici psycholog, který může provést léčením v komplikovaných případech. A cenné jsou také zkušenosti pacientů, kteří se vyléčili,“ doplňuje profesor Daneš.

Někdo „komunitu“ přijímá, jiný odmítá

Kontakt s komunitou těch, kteří prošli podobnou cestou, může nabídnout útěchu a praktické rady. Každý člověk ale jedná a myslí jinak: zatímco někomu sdílení pomáhá, jiný chce „žít co nejnormálněji“ a nesdružovat se ve skupinách s dalšími nemocnými. Oba přístupy jsou naprosto v pořádku.

Všude je tolik žen, které mluví o rakovině, že jsem z toho nějak zahlcená. Říkám jim onkocelebrity. Tolik akcí, tolik knih, tolik sympozií, tolik příběhů, tolik nálezů...

„Skupiny pro onkoženy mi strašně pomohly,“ říká pro Flowee Barbara Lišková, která léčbou rakoviny prochází po odstranění obou prsou již podruhé. „Pomáhaly mi hlavně detaily. Zjistila jsem, že zbavit se strašné pachuti v puse mi pomáhají sycené vody, které jsem do té doby nepila. Například během „Aperolu“ (tak se říká jednomu z druhů chemoterapie – tzv. červená, protože látka je červená) je spousta nepříjemných obtíží a i malé rady mění hru. Pro mě to byla například ta perlivá voda. Nikdy jsem ji neměla ráda, milovala jsem neperlivou. Teď už nejsem schopná pít jinou než perlivou. Není třeba do skupin nic psát, mně pomáhalo číst z příspěvků někoho jiného. Hledat odpovědi na mé otázky.“

Stále nedostatečná prevence

I když se může zdát, že se o rakovině mluví pořád a všude, neznamená to, že prevence u nás je dostatečná, respektive že si dostupné informace lidé berou k srdci. „Problémem je skupina pacientů, kteří na prevenci vůbec nechodí z různých důvodů. Někdy jsou ovlivněni dezinformacemi na sociálních sítích a webech, vyšetřovací metodě nevěří, mají strach z diagnózy, často mají pocit, že se jich rakovina netýká. Někdy se odhodlají jít na vyšetření až tehdy, když se setkají s rakovinou u spolupracovníků nebo v rodině,“ varuje profesor Daneš.

„Já mám naopak problém, že je všude tolik žen, které mluví o rakovině, že jsem z toho nějak zahlcená. Říkám jim onkocelebrity. Tolik akcí, tolik knih, tolik sympozií, tolik příběhů, tolik nálezů...,“ říká Barbora Lišková.

Čísla hovoří za vše

Faktem je, že rakovina představuje jednu z hlavních příčin úmrtí ve světě, a to i v Evropské unii, kde jí je přičítáno asi 20 procent všech úmrtí. V roce 2020 bylo v EU zaznamenáno 135 500 úmrtí způsobených kolorektálním karcinomem, což představuje 11,6 % všech úmrtí na rakovinu a 2,6 % úmrtí celkem. Poměr úmrtí, připisovaných kolorektálnímu karcinomu, byl 2,9 % u mužů a 2,3 % u žen, což představuje mnohem menší rozdíl mezi pohlavími než u plicního karcinomu.

Jiná čísla jsou spojena s pragmatickým aspektem, který nelze ignorovat. A to je finanční dopad procesu léčby rakoviny. Čísla jsou to velmi nekonkrétní, ale každý by si měl spočítat „ta svá“. Léčba je často spojena s nepředvídanými výdaji. Je proto dobré a důležité se zorientovat ve všem, čím budete procházet. Naplánovat si postup a zjistit dostupné zdroje a podpůrné systémy. Otázky, týkající se pojištění, pracovního volna a nároku na dávky v pracovní neschopnosti, je třeba je řešit včas a jsou velmi důležité!

A na závěr nabídneme čísla alarmující i optimistická zároveň. Je odhadováno, že téměř 40 % rakovin je možné předejít. Například riziko kolorektálního karcinomu lze výrazně snížit přijetím zdravých návyků, jako je zdravá strava a pravidelné cvičení.

Cesta diagnózou rakovina je nepopiratelně náročná, ale je také dlážděna potenciálem růstu, porozumění a obnovené radosti ze života, který je pro mnoho lidí až děsivou samozřejmostí…

foto: Profimedia, Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...