Pořád jsem cvičila a skoro vůbec nejedla, říká Bára, která v dospívání bojovala s anorexií

Barbora v současné době dokončuje magisterské studium na Univerzitě v Hradci Králové a působí jako vedoucí učitelka Mateřské školy Loučeň. Dnes už by nikdo nepoznal, že se v období dospívání potýkala s velkými zdravotními problémy, které se týkaly různých forem poruch příjmu potravy od anorexie až po bulimii. Přestože dnes již jí normálně, dobře si uvědomuje, že anorexie v ní zůstane navždy.

Problémy s jídlem měla od dětství

„Už jako malá jsem podle mamky měla s jídlem problémy. Jakékoliv sousto navíc letělo hned ven. Byla jsem štíhlá a vysoká – to se ale brzy změnilo, přibrala jsem a zakulatila se. Některé děti si ze mě začaly utahovat, což pro mě bylo utrpení,“ vypráví svůj příběh Bára a dodává, že nikdy nebyla příliš sportovně nadaná, což jí na sebevědomí také nepřidalo.

V šesté třídě vážila 72 kg a měřila 172 cm. Jakmile ale přišla puberta, ručička na váze začala jít samovolně dolů. „Zhruba od sedmé do deváté třídy jsem shodila asi 20 kilo. Občas jsem si zacvičila, ubrala na sladkostech a konečně se začala sama sobě líbit,“ pokračuje. Pak přišlo období prvních lásek. V patnácti letech se zamilovala do sportovce Filipa a svůj vzhled začala opět řešit. Chtěla být ještě štíhlejší a vysportovanější, a tak přidala na tréninku a ubrala na jídle.

Když v únoru 2013 nastupovala na oddělení dětské psychiatrie ve FN Motol, vážila 47 kg při výšce 172 cm.

„Po celý den jsem se držela na uzdě a večer jsem dostala obrovský hlad. Byla jsem schopná sníst i sklenici povidel naráz. A pak přišly šílené výčitky. Někdy jsem se pokoušela jídlo i vyzvracet. Cítila jsem obrovské zklamání sama ze sebe,“ popisuje začátky vážné choroby Bára.

Hodně pohybu a minimum jídla

Vynechávala večeře, svačiny, přestala si kupovat školní obědy. Snažila se být neustále v pohybu. Pila litry silného zázvorového čaje, po kterém jí bylo zle, a nemohla nic jíst, za což byla ráda. Od svého okolí postupně slýchávala, že už je moc hubená. „Jenže já slyšela jen to, že jsem štíhlá, a byla jsem ráda. Příteli se to moc nelíbilo, ale neopustil mě. Po čase jsem svou postavu začala schovávat pod oblečením i před ním a přestala jsem mít zájem o sex,“ pokračuje.

O Vánocích v roce 2012 se všechno změnilo. „Celá rodina jsme jeli k babičce a já se rozbrečela nad talířkem s několika druhy cukroví. Táta mi nachystal jen půlky a nutil mě je sníst, já toho ale nebyla schopná. Křičeli jsme na sebe a pohádali se. A já si musela přiznat, že mám problém. Začala jsem hledat informace na internetu, kde na mě vyskakovaly články o anorexii. A já se v nich začala poznávat,“ vzpomíná Bára.

Cesta k uzdravení byla dlouhá a trnitá

Bára poukazuje na to, že když zjistila diagnózu, byla ráda. Toužila být výjimečná a to jí anorexie přinášela. Chtěla svou situaci nějak řešit, a především zdravě jíst. „Tak jsme se s mamkou domluvily, že po Novém roce navštívím výživovou poradkyni.“ Ta ale o poruchách příjmu potravy neměla žádné znalosti a Bára místo přibírání dál hubla. Její psychický stav se den ode dne horšil a nakonec nastoupila léčbu na psychiatrii. Ke všemu ji trápily úzkosti a panické ataky, které se natolik prohloubily, že nebyla schopná téměř vůbec jíst ani pít.

Když v únoru 2013 nastupovala na oddělení dětské psychiatrie ve FN Motol, vážila 47 kg při výšce 172 cm. Ovšem ani zde se její stav příliš nezlepšoval a po šesti týdnech si ji rodiče vzali domů na revers.

Pomohl jí až jiný dětský psychiatr, na kterého se rodiče obrátili. Dostala antidepresiva a pravidelně chodila na terapie k psychologovi. Její stav se začal konečně zlepšovat. Cesta to ale byla trnitá. Bára přiznává, že se antidepresivy pokusila dvakrát předávkovat. Toužila po uzdravení, ale nešlo to. Protože se bála, aby dostatečně jedla, začala se postupně přejídat. A poté se snažila jídlo vyzvracet. Nějaký čas tak bojovala i s bulimií.

Strach z jídla se občas dostaví i dnes

Co se týče zdraví, ztratila menstruaci, která se po čase naštěstí vrátila. Měla slabé a špatně viditelné žíly, modřiny po celém těle, suchou a rozpraskanou kůži na rukou. To vše se po čase zlepšilo, jen psychické následky zůstaly dodnes. V současné době ji sužuje endometrióza, která jí byla diagnostikovaná. Právě kvůli tomu stále dochází k psychologovi. Antidepresiva už ale několik let neužívá.

S jídlem už problémy nemá. Snaží se jíst zdravěji, a jak sama říká, má ráda asijskou kuchyni, zeleninové saláty, pizzu, dortíky nebo pečené koláče a buchty. „Ale přiznám se, že občas se dostaví výčitky po nějakém jídle, obzvlášť když nemám dostatek času na cvičení. Troufám si tvrdit, že poruchu příjmu potravy mám v dnešní době po tolika letech již pod kontrolou, i když to byla dlouhá cesta. Anorexie ve mně ale stále zůstala, i když ji umím potlačit. Nicméně ta hranice je velmi tenká,“ uzavírá.

Psycholog: K rozvoji mentální anorexie může přispět i narážka na vzhled

Poruchami příjmu potravy se zabývá Centrum Anabell, které bylo založeno v roce 2002 na podporu osob s poruchami příjmu potravy a jejich blízkých. V současné době nabízí sociální a terapeutické služby. K tématu anorexie se vyjádřila tisková mluvčí Centra Anabell Marie Novotná.

Paní Novotná, jak tato porucha vzniká?

Na vzniku mentální anorexie se podílí několik tzv. rizikových faktorů, jako jsou biologické, psychologické a sociokulturní faktory. Nicméně podíl na tom mohou mít také životně náročné až traumatické zážitky a míra zranitelnosti jedince.

Zhruba 29 % dětí ve věkové kategorii 11–17 let je nespokojeno se svou postavou, 65,88 % dívek a 34,12 % chlapců by chtělo zhubnout a zhruba 50 % dívek i chlapců by chtělo mít více svalů.

Své místo má i genetika a v poslední době se výzkumy věnují také transgeneračnímu přenosu této nemoci. Nelze tedy jednoznačně říci, co za jejím vznikem stojí. Mluví se o multifaktoriálních příčinách.

Můžete prosím popsat, co přesně si pod pojmem mentální anorexie představit?

Jedná se o vážné psychické onemocnění, které se vyznačuje cíleným snižováním své hmotnosti, nadměrným cvičením a omezením příjmu potravy, ale také srovnáváním se s okolím, nespokojeností se sebou a svou postavou či postupem času větší sociální izolací. Vzhledem k tomu, že se jedná o multifaktoriální onemocnění, tak ke vzniku daného onemocnění může přispět i nevinná poznámka od rodiny, přátel, spolužáků na vzhled dané osoby. Dále to může být situace v rodině, například rozvod rodičů, úmrtí v rodině nebo již zmíněný traumatický zážitek – zneužívání, šikana.

Stojí za ní i sociální sítě a celkově doba, ve které žijeme? Je možné, že i to přispívá k tomuto onemocnění?

Ano, i to je jeden z faktorů, který může mít vliv na přibývající počet osob nejen s poruchami příjmu potravy, ale i jinými psychickými obtížemi.

Sociální sítě jsou plné nereálného obrazu, jak lidé vypadají, co vše bychom měli během dne zvládnout, jak by náš den měl ideálně vypadat. Mnohdy si tak mladiství, ale nejen ti berou takové obrazy jako svůj vzor, se kterým se chtějí ztotožnit, což je prakticky nereálné, typicky používání filtrů, retušování fotografií apod. Snaží se tak podle svých vzorů vypadat, zaměřují se na výkon, touží po perfekcionismu. Tato nereálná očekávání pak mohou vést k pocitům selhání a méněcennosti, což jsou pocity, které klienti s poruchou příjmu potravy často prožívají.

Marie Novotná. (zdroj: se svolením Marie Novotné)

Z výsledků výzkumu „Děti a kult krásy v online světě“, prováděného v rámci projektu E-bezpečí (Pedagogická fakulta UP Olomouc se společností O2) u věkové kategorie 11–17 let, vyplývá, že zhruba 29 % dětí je nespokojeno se svou postavou, 65,88 % dívek a 34,12 % chlapců by chtělo zhubnout a zhruba 50 % dívek i chlapců by chtělo mít více svalů. https://www.e-bezpeci.cz/index.php/pohledem-vedy/2658-deti-a-kult-krasy-v-online-svete-vyzkum

Je pravda, že se týká převážně mladých žen a dívek? Může se objevit i u mužů?

Ano, mentální anorexie se nevyhýbá ani mužskému pohlaví, i když je to v mnohem menší míře.

Je vhodné i po uzdravení nadále navštěvovat psychologa?

To je velmi individuální, každý klient potřebuje jinou formu i intenzitu péče. Někteří lidé využívají podpory a pomoci také od dalších odborníků (nutriční terapeut, peer konzultant či psychiatr) a pak jsou klienti, kterým stačí pouze podpora ze strany psychologa/psychoterapeuta. Důležité je zmínit, že během terapií/konzultací může klient s odborníkem otevřít i jiná témata, a tak jejich spolupráce vyřešením nemoci nemusí končit. Je tedy vhodné celkovou léčbu s psychologem i po uzdravení konzultovat a domluvit se společně. Vedle odborné pomoci má své významné místo pomoc ze strany rodiny a blízkých.